Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Byl jsem v divadle a čekal, až přijde děkovačka
Jiří Koula, 12.10.2011
Byl jsem v divadle a čekal, až přijde děkovačka. Tím divadlem bylo studio Švandova divadla. Seděl jsem ve studiu Švandova divadla a sledoval drama pěti žen. Sledoval jsem drama o čekání, drama o odložených životech. Pět žen čekajících na návrat mladšího bratra. Matka a čtyři dcery, pět žen, pět osudů, patery vzpomínky. Pět žen obětujících roky svých životů čekání. Pět žen, jež spojilo čekání, pět žen izolovaných od okolního světa. Izolovaných ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Pět žen uzavřených v nehybném světě čekání. Pět žen, jež spojila vnější skutečnost, přesto však každá žijící ve svém vlastním světě. Pět žen, pět světů.

Zápletka. Pět žen čekalo na návrat mladšího bratra a on se vrátil. Vrátil se, aby se vyčerpán zhroutil na prahu domu. Vrátil se, aby... Proč se vrátil? Mladší bratr ležící kdesi v podkroví bez vědomí, pět žen čekalo a dočkalo se, pět žen čekajících dál. Pět žen, jejichž osudy dospěly do bodu změny. Pět žen čekajících, co bude dál, pět žen na počátku nové epochy svých životů. Co si však počít? Záchranné lano naděje se plíživě transformovalo v loveckou síť, dlouhé čekání mívá za následek ztrátu cíle, čekání samo stává se cílem. Dlouhé čekání, v němž pozvolna vyhasíná naděje, formuje čekající. Co bylo nutností, stalo se zvykem, standardem. Mysl upnutá k neurčitému okamžiku v budoucnosti byla přetavena v mysl schopnou jen toho čekání, vytěsnila možnost, že by se onen budoucí bod zlomu mohl stát přítomností.

Pět žen čekalo a dočkalo se, pět žen stále čeká. Nepůsobí vlastně ani příliš nepatřičně, že místo aby byly v podkroví u toho, na něhož čekaly, čekají ženy společně v přízemí, čekají tak, jak jsou zvyklé čekat, čekají ze zvyku, žijí čekáním. Dokud není mladší bratr při vědomí, dokud není živý se vším, co k tomu stavu patří, a není ani mrtvý, lze stále hrát hru na čekání, není třeba rozhodnout se, není třeba nic měnit, není třeba změn. A ženy čekají, každá ve svém světě.

Každá z nich má svůj svět, čekání zřídkakdy bývá společné, podstata čekání je dána vztahem čekajícího a toho, na něhož se čeká, z tohoto vztahu plynou představy o setkání, tímto vztahem je určeno, které vzpomínky z minulosti zůstanou a které zmizí. Pět žen čekajících na jednoho muže, pět žen čekajících každá jinak na téhož muže, pět žen uzavřených ve vlastních čekacích světech, ve vlastních čekárnách. Pět žen, každá ve své malé čekárně, v níž se nic neděje, v níž čas plyne bez toho, aby byl měřen, v níž čas neplyne. Pět žen, každá ve své čekárně jen se svými myšlenkami o tom, který se má vrátit. Pět žen, každá ve své čekárně hýčkající ony myšlenky, rozvíjející každou z nich do nejmenších podrobností, pátrající ve své mysli po všech asociacích. Pět žen myslících na téhož muže způsobem tak systematickým a pečlivým, že by to bylo nemožné, nebýt každá uzavřena dlouhé roky ve své čekárně jen s myšlenkami na něj.

Jeviště. Skleněný jídelní stůl, symbol rodinné pospolitosti, ozařující prostor kolem. Nad ním lustr z fotografií, světlo ze vzpomínek, světlo vzpomínek. Pět židlí pro pět žen, skříň na nádobí a šatní skříň, ničeho více netřeba, život v čekání je skromný život. Pět žen vchází na jeviště, pět žen, pět nevěst, tak jako jeptišky čekající na návrat Krista zvou se jeho nevěstami, je těchto pět žen v témže smyslu nevěstami mladšího bratra. Bílá jako barva naděje a příslibu, černá jako barva smutku, zmaru, zániku. Černé šaty pěti žen, černé čekání. Monolog, dialog, opět monolog, pět žen čekajících na téhož muže, pět příbuzných, pět žen neschopných vzájemné interakce, pět žen čekajících ve svých čekárnách, jež jen neochotně sdílejí. A když dojde k prolnutí, když se otevřou dveře mezi soukromými pokoji, pak ve dveřích stojí on, ten, který je spojuje, ty dveře nejsou dveřmi, ale propastmi, on je jediný most, on v jakékoliv formě, podobě, kontextu.

Pět žen, každá pronášející svá slova tak, jak byla zformována její mysl, pět žen rozebírající každý záchvěv své mysli komplikovanými souvětími, opakujícími se úryvky spřádanými do nových vzorů tak dlouho, dokud celek neobsáhne vše, co v danou chvíli obsáhnout může. Pět žen zvyklých na to, že jsou samy sobě jedinými posluchači, pět žen zvyklých proto na to, že před svými posluchači nemohou vědomě nic ukrýt. Pět žen vyjadřujících se podle léty upevněného východiska tak, aby před posluchačem nic neukryly. Pět žen vyjadřujících se tak, že nezbývá prostor pro pochybnosti, otázky, vlastní interpretaci, čekárny jsou vyplněny zaživa rozpitvanými myšlenkami, jež pozbyly práva na tajemství.

Jak přistoupit k hodnocení zhlédnuté inscenace? Po formální stránce byla vlastně vskutku vynikající, postavy jednaly a hovořily právě tak, jak jednat a hovořit musely, veškeré nám cizí prvky byly při bližším pohledu přirozenými důsledky přirozeného vývoje, charaktery žen byly jasně odlišitelné a vycházely z postavení té které v rámci rodiny, herecké výkony byly vesměs nadprůměrné, scéna byla jednoduchá ale působivá, stejně tak kostýmy, použitý jazyk byl výstižný.

Proč tedy váhám? Protože přes vše jmenované (či možná částečně právě proto) to byla nuda. Hodina a půl čirého utrpení, přemáhání spánku, hledání čehokoliv, čím by se mysl mohla zabavit, protože laviny slov minutu po minutě do všech detailů rozebírající téměř doslova pár myšlenek mohou zaujmout jen postavy, z jejichž úst se valí, pro diváka se ale snadno stanou peřinami, do nichž má čím dál silnější touhu ulehnout. Preciznost, s níž je vše podřízeno textu zrcadlícímu motiv čekání, nedává divákovi šanci utéci se k čemukoliv jinému, není kam se schovat před bzučením slov, hlediště samo stává se čekárnou, jež se plní myšlenkami jako cigaretovým dýmem, který houstne až k bodu, kdy není vidět nic než ten dým, okolí přestává existovat, čekárna přestává existovat a zůstává jen ten dým myšlenek o čekání, zůstává jen čekání.

Sečteno a podtrženo, volím průměrné hodnocení jako kompromis mezi tím, co jsem viděl, a tím, co jsem prožil. Inscenace je jistě výjimečná, jde vlastně o devadesátiminutovou lyrickou báseň na téma čekání. Napsal-li Karl Kraus své Poslední chvíle lidstva s úmyslem, aby si je případný zájemce přečetl, aby tento monumentální epos nebyl inscenován, potom bych osobně u takto striktně lyrického dramatu volil stejný postup.

Nechť si každý zváží, zda patří k tomu typu diváka, jenž ocení, že je mu diktováno tempo přijímání jednotlivých obrazů a čas vymezený k jejich vnímání. Já byl v divadle a čekal, až přijde děkovačka.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.