Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Děkuji
Jiří Koula, 12.7.2016

Tento text má jediný účel, poděkovat letošnímu absolventskému ročníku KALD DAMU za těch nadmíru příjemných více než deset hodin, jež jsem úhrnem v posledních měsících strávil v hledišti při jejich inscenacích. To by se však dalo odbýt jednou větou, proto volím cíl zástupný, totiž hájit tezi, že ony inscenace jako celek měly svou smysluplnou dramaturgii, byť si toho dost možná herci samotní (ani další zainteresovaní) nejsou vědomi.

Přiznávám, že původní důvod, proč jsem se začal do tohoto hlediště vracet v míře větší než obvyklé, byl nedivadelní, konkrétně oči Sáry Märcové, v nichž jsem se chtěl znova a znova utápět (což budiž odpověď na otázku její Šípkové Růženky z inscenace K smrti Šťastní "Chtěl... by ses mi dlouze dívat do očí?", byť nebyla určena mně). Toho mi však nebylo dopřáno, jednotlivá představení mě do sebe vtahovala, s každou návštěvou mi poskytovala nové detaily, jež se složily do celku, který se pokusím v následujících řádcích vyjevit.

Nepopírám, že jde čistě o mou interpretaci viděného, nebyl tu žádný hlavní dramaturg, který by vybíral náměty a dbal na to, aby inscenace souzněly. Naproti tomu je ale pravdou, že nejsem jediným spojovacím článkem mezi nimi, těmi dalšími jsou samotní herci a pak duch doby, oni, já i ostatní tvůrci žijeme právě v této době na tomto místě a byť se naše pohledy na objektivní realitu (pokud něco takového vůbec existuje) jistě v mnohém liší, přesto ji všichni pozorujeme. Ale dost už obecného úvodu, přejděme k věci.

Touhy

Můj původní komentář k této inscenaci zněl: "Pohybové cvičení, na něž se dobře dívá, je to promyšlené a solidně realizované. Mělo-li to však ambice jakkoliv diváka oslovit, pak u mě padla kosa na kámen."

Jak hloupé! Kdybych chtěl v této rovině setrvat, i tak bych ho musel doplnit v tom smyslu, že nešlo jen o cvičení pohybové, ale též hlasové. Ale to nehodlám, takový pohled je omezený a omezující. Vychází totiž z určité představy divadla, která je sice rozšířená, leč neměla by být zaměňována za divadlo jako takové. Jde o myšlenku, že realizovaná inscenace je prostředkem k předání poselství, prostředkem transparentním, který není smyslem sám o sobě, ale skrze to, co představuje (a až pak snad v druhém plánu a zpětně i to, jak to představuje).

Ano, mám na mysli divadelní znak a upnutí se k odkazovanému. Při takovém pojetí nejsou podstatné schopnosti herců (a dalších tvůrců) jako takové (a tím vlastně ani herci jako konkrétní lidé), význam získávají až tím, jak dobře dokážou posloužit sdělení. Jenže zatímco se s tímto dá snad vystačit v klasické činohře, KALD je naopak tím prostorem, kde by se tato teze měla zpochybňovat, vždyť alternativní divadlo zahrnuje performativní aspekt, tedy i důraz na "kdo" místo (či vedle) "co".

A přesně to Touhy činily, obsahovaly sice určité "výstupy", ale zároveň úmyslně zobrazovaly jejich konstrukci. Psí oči Tomáše Hrona (a následně všech ostatních), fyzické výkony na hranici možností, skutečná únava, nutnost přes vyčerpání dále pokračovat, pohrávání si s hlasem v kombinaci s fyzickou akcí, ale i obrat v "naskakovací" scéně v případě Lucie Valenové... Můžeme to vnímat jen jako cvičení, ale zároveň jde o zaostření na konkrétní jedince v konkrétní situaci.

A lze to brát i jako jakési metadivadlo, divadlo tematizující samo sebe, divadlo, jež je bez ohledu na "ideologii" aktem určité skupiny lidí, kteří tvoří něco s tím, že to bude vnímat jiná skupina lidí, přičemž do onoho útvaru, kterému říkáme inscenace, vkládají sami sebe, tělem i duší. A jaký bude výsledek, to není obecná otázka k objektivnímu posouzení, ale průsečnice všech zúčastněných, toho, kým jsou.

A jedna pochvala na závěr, tento ročník je (či byl?) hlasově mimořádně nadaný, při jejich závěrečném sboru jsem zavíral oči a nechal se unášet slyšeným, v ty chvíle jsem již nebyl v hledišti DISKu, ale v chrámu naplněném boží přítomností, takové okamžiky kontemplace, čiré krásy a radosti jsou na divadle pohříchu vzácné.

K smrti šťastní

Inscenace, která na první pohled demaskuje "základní pohádkovou lež", totiž že po určitém překonaném velkém trápení následuje spokojený život. Co je na této představě nepravdivého? Předpoklad, že existuje nějaký šťastný život, na němž bychom se kolektivně shodli, určitý přirozený řád věcí, po němž všichni toužíme.

Jistě, v obecné rovině si něco takového představit lze, svět bez válek, nemoci, bídy a bolesti, tedy uspokojení základních fyziologických potřeb a pocit bezpečí. Jenže i když takový rámec přijmeme, je stále příliš volný, než aby určoval běh všedních dní. A co hůře, v této rovině není místo pro individuální smysl bytí, ten nalézáme právě v překonávání překážek. Ono "A žili šťastně až do smrti." tak ve skutečnosti znamená "A pak už jen pokojně čekali na smrt."

Čím to, že nás ale takové myšlenky obvykle nenapadají a s tímto koncem pohádek se smíříme? Podle mě je to tím, že pohádkové postavy vnímáme jako archetypy, jsou pro nás šablonami, ne konkrétními jedinci, vybíráme si jen určité vlastnosti (krása a ošklivost, statečnost a zbabělost, moudrost a pošetilost, upřímnost a lstivost) a v příbězích vystupují právě ony.

Kateřina Jandáčková však ve své hře toto schéma boří a obrací pozornost k postavám. Činí tak poněkud cynicky, ukazuje, že vše, co známe, bylo možná trochu (nebo výrazně) jinak, díky tomu však vyniká kontrast mezi jejím a "klasickým" pohledem. Ve chvíli, kdy postavy skutečně ožívají, se pohádkový svět hroutí a my sledujeme jedince, kteří nechtějí či nejsou schopni "žít šťastně až do smrti" v onom obecném rámci. A opět i zde jsou podstatní ti konkrétní herci, kteří své postavy hrají, k tomu se ale ještě dostanu.

The Lockers

Autorská inscenace, která pro mě tvoří určitou protiváhu ke K smrti šťastní, tyto inscenace vnímám jako dvě strany téže mince. Na jedné straně zde sledujeme osudy teenagerů na počátku nejistého života, zatímco v K smrti Šťastní šlo o dospělé jedince na konci "podstatné části života", naproti tomu je však spojuje ona myšlenka obecného rámce příliš volného na to, aby definoval vše.

Škola je prostor, jenž zdánlivě jasně určuje role všech zúčastněných, žáci do ní chodí získávat vědomosti (a učitelé je mají a předávají). Jenže škola není jen vyučování a žáci nejsou jen žáci, ale též lidé, třída je kolektiv jedinců, jehož dynamika mimo vyučovací hodiny (a co si budeme povídat, nezřídka i během nich) je dána právě tím, kdo jej tvoří. Vedle onoho oficiálního učení se tak jde o nácvik života, kdy každý hledá, čím je a čím by mohl být.

A opět, i sociální role mají své archetypy (sportovci, roztleskávačky, šprti a podivíni všeho druhu), ovšem to, jak ve výsledku školní léta proběhnou, není dáno čistě jimi, stále jde o interakci konkrétních jedinců. A ta v The Lockers spěje k tragickému závěru, což můžeme brát jako výsledek pohledu skrze zvětšovací sklo divadla.

K majáku, do strany 73

Dostávám se k poslední z absolventských inscenací, jež je pro mě absolutním vrcholem, zářivým klenotem v koruně snažení tohoto ročníku. Hluboce smekám před Klárou Hutečkovou i ostatními tvůrci, protože tak nádhernou násobně ryze divadelní inscenaci jen tak nenajdete. A zároveň je perfektním ztělesněním toho, co se snažím vyjádřit.

Začněme předlohou, tedy románem K majáku Virginie Woolfové. Jde o neobvyklé dílo, není (aspoň pro mě) snadné ho přečíst. Obsahuje sice určitý děj, leč ten je jen jakousi (místy téměř neviditelnou) nití spojující pohledy do vnitřních světů postav. A to je přesně to, o co mi jde, můžeme se sice nacházet ve stejném čase a prostoru a naše interakce vytvářejí to, co bychom snad mohli nazvat objektivní realitou, ale každý z nás je vesmírem myšlenek, přání a představ o sobě, o druhých, o vztazích mezi námi a okolím i o vztazích mezi druhými. A vezmeme-li v úvahu tyto nezměrné vnitřní prostory, pak se zdánlivě všední dění dá rozvinout do opravdu spletité sítě. A přesně to Woolfová udělala.

Jak však něco takového převést na jeviště? Zdálo by se, že pro tento typ literatury je divadlo extrémně nevhodné, divák totiž vidí herce v omezeném (časo)prostoru, herce, kteří už tím, že jsou, přitahují nepřetržitě pozornost. Snad by bylo lze rozehrát show plnou stmívaček, příchodů a odchodů, manipulovat diváka, aby přeskakoval z místa na místo a provést tak jakýsi "otrocký překlad". Jenže výsledkem by nejspíše byl jen chaos, zmatek, v němž by se divák velmi brzy zcela ztratil.

Hutečková však touto cestou naštěstí nešla, místo toho se odpoutala od románu jako literárního textu, vzala jeho podstatu a vystavěla od základu svébytný jevištní tvar, který ji obsáhl. A je to skvostné dílo! Tak jako Woolfová skládá vnitřní světy svých postav do výsledného celku, Hutečková přivádí na jeviště všechny herce vykonávající zpočátku izolované akce každý sám pro sebe, pak přidá jednu opakující se větu, k ní další, postupně zapojuje a propojuje další herce, až vše zapadne do sebe a získá smysl. Tím dochází k situaci, kdy jsou jednotlivé postavy přítomny každá sama o sobě, se svým vnitřním vesmírem, zároveň však existují pospolu, esence K majáku v ryzí podobě!

To ale není vše, Hutečková ukazuje, že rozumí podstatě divadla, tím, jak nakládá s divadelním znakem, tedy co je čím schopna vyjádřit. Sice vidíme postavy v uzavřeném prostoru, objektivně vzato sledujeme vnitřek domu, avšak herci za pomoci jemu náležejících rekvizit dokážou ztvárnit jak rozbouřené moře u majáku za větrného dne, tak ilustrovat vnitřní pochody svých postav či interakce, které nelze ukázat přímo, viděné rozšiřují navenek i dovnitř.

Pocta filmovým žánrům

To byly absolventské inscenace, které jste mohli vidět, zbývá jedna skorosoukromá lahůdka. Pánská část souboru vystupující pod názvem Box of Nothing v rámci klauzur vytvořila trilogii parodií na filmové žánry (Gothaj City: Knock knock... out! (gangsterka), Star Vrz (sci-fi) a Pro pár špinavých kulek (western)), jež byla veřejně uvedena jako celek jen jednou (pokud je mi známo) formou inscenovaného čtení ve studiu Řetízek. To mi přijde jako velká škoda, ale hřeje mě aspoň sobecký pocit, že jsem byl u toho.

Mimo to, že to byl moc vydařený večer a tento typ humoru mi opravdu sedí, je onen počin zajímavý tím, jak dobře zapadá do toho, co jsem napsal výše. Všechny tři části mají společnou strukturu, ocitáme se v žánrovém univerzu a sledujeme tři zpočátku izolované příběhy jeho archetypálních postav, které však do něj coby konkrétní jedinci tak docela nezapadají. A všechny příběhy se nakonec propojí, aby vytvořily konzistentní celek.

Navíc do toho herci vložili sami sebe v tom smyslu, že součástí každé (mini)inscenace byl moment, kdy vstali a střihli si "moravskou halekačku" s textem vztahujícím se k ději. Tento hudební žánr byl samozřejmě v ostrém kontrastu k jakémukoliv zrovna aktuálnímu žánru filmovému, ale vadilo to? Naopak, bylo to jednak další vybočení z žánrových klišé, jednak tato forma nejlépe umožnila hercům ukázat své hlasové dispozice (a že jim ten bujarý vícehlas fakt šel). A byl to také nádherný důkaz, že jde právě o jejich dílo, bravo, tleskám.

Co zbývá?

Inscenace jsou vyčerpány, mám však ještě jeden dluh. Několikrát jsem uvedl, jak je podstatné, že tento ročník sestává právě z těchto herců. Chtěl bych proto ocenit "casting", tedy ty, kteří herce do ročníku vybírali, tak rozmanitý a vyvážený soubor se nepodaří až tak často, obvykle mi někteří herci splývají či rychle vypadnou z paměti, v tomto případě je pro mě však každý skutečná individualita a osobnost. A tak mi na závěr dovolte vyjádřit se ke každému z nich, byť jen stručnou dojmologií, momentkami (plus dovětky k předchozímu).

Kateřina Dvořáková

Významný pohled. Pohled, jímž paní Ramsayová zklidnila celou domácnost (a hlediště), pohled, který Červené Karkulce dodal vnitřní obsah hororového ladění, pohled, jenž by pravděpodobně do několika minut rozmluvil i drsňáka schopného odolat tomu nejkrutějšímu fyzickému mučení. Zpětně se mi jeví jako nevyhnutelné, že právě ona v The Lockers sehrála roli pozorovatelky, svědkyně, té, která vidí.

František Hnilička

Nepřehlédnutelný zjev jako stvořený pro role podivínů (či obecně výjimečných typů) všeho druhu, v českém divadelním prostředí poměrně vzácné zboží, v kombinaci s pohybovým a hlasovým nadáním bych ho velmi rád vídal v rámci alternativní scény, kde by mohl předvést všechny své kvality.

Tomáš Hron

Bravurní hráč druhých houslí. V K majáku, do strany 73 a The Lockers stály jeho postavy (vedle a) pod panem Ramsayem Františka Hniličky a třídní hvězdou Dana Kranicha, v K smrti šťastní se jeho princ vyjeví coby zoufalec dokazující si své mužství krocením slabé ženy. Ovšem způsob, jakým Hron svým postavám vdechuje život, jak je naplňuje, ukazuje, že pozice postavy a herce si nemusejí odpovídat. Nebo jinak, co druhým spadlo do klína, to je Hron schopen oddřít. Co chtít od herce víc?

Dan Kranich

Herec, kterého si nelze nevšimnout, protože to v sobě prostě má, takové to "hezounkovské charisma". O to víc mě těší, že žádná z jeho postav na tom nebyla přímočaře postavená, naopak tento faktor napříč inscenacemi tematizoval a zpochybňoval (nebo možná přesněji tak činili režiséři jednotlivých inscenací). Je za tím vidět kus práce a věřím, že se mu "studium holoherectví" do budoucna vyplatí.

Sára Märcová

Kromě toho, že má nejkrásnější oči své generace, tvoří též protiváhu k Hronovi rozmanitostí svých postav. Od outsiderky Berty obsedantně kompulzivně si upravující mikinu ujišťujíc se tak, že hranice mezi ní a okolím je v pořádku, přes Lily Briscoovou sice silně ukotvenou ve svém vlastním vesmíru, leč schopnou překlenout propast mezi ním a univerzy druhých, až po nejdříve žensky agresivní Šípkovou Růženku lovící svého prince a následně zlomenou ženu odsouzenou k setrvání v nenaplněném, nenaplňujícím a nenaplnitelném vztahu (protože pohádkový svět byť pozměněný přechodem od archetypů ke skutečným jedincům nenabízí prostor pro korekce), vše jsem jí věřil. Co bylo do jaké míry hrané? Přiznávám, že nevím. A zároveň přes tuto rozdílnost sjednocující motiv květin, opravdu jen náhoda? Záhada.

Tereza Nádvorníková

Princeznička, jíž leží svět u nohou a dobře to ví. Nebo ne? V The Lockers to zatím jen tuší a v K smrti šťastní se z jejího (tedy Popelčina) prince vyklube majetnický násilnický slaboch, který si svou představu mužnosti dovede udržovat jen jejím ponižováním. I kdybych si odmyslel Nádvorníkové mimoškolní práci, způsob, jakým ztvárnila Popelku závislou na své zlaté kleci, naznačuje, že za pěknou tvářičkou se nachází zajímavý divadelní potenciál.

Veronika Popovičová

Nevím, jak zní její indiánské jméno, jeho volný překlad však nejspíše bude "ta, jež se dojímá". Skutečně, těch děkovaček se slzami na krajíčku, z toho plynoucí pocit hlubokého prožitku a zážitku, který se přenášel i na mě... A opět to nemohlo být jinak, než že právě ona v K smrti šťastní ztvárnila v závěru vypravěčku pohádek ujišťující děti, že budou žít šťastně až do smrti a že si nejen odteď mohou, ale dokonce musejí dělat, co chtějí. Viděl jsem v tom vše, uvědomění si konce školy jako jedné etapy života a těsného kolektivu, nejistotu budoucnosti i poznání, že život (zahrnující skutečné jedince) nemá žádná pravidla, že jakýkoliv řád je v základu jen dohodou těch, kteří se mu podřídili.

Lucie Valenová

Nezapomenutelná zlá víla? To je málo, nezapomenutelná herečka beroucí do hry svou tělesnou konstituci a vydatně z ní těžící. Jestli jsem se u předchozích herců dotkl motivu "vezmi to, co máš, a pracuj s tím", tak Valenová tomu dává neoddiskutovatelnou pečeť. A vrací mě to k tomu, co jsem psal někde na začátku, totiž že divadlo je výsledkem kolektivního úsilí lidí, z nichž každý do něj vkládá sám sebe. A jako potvrzení rozdílu mezi hercem a postavou přiznávám, že Valenové věřím, že ji upřímně nemrdá, když ji nepozvou na večírek princezen a princátek.

Závěr

Sečteno a podtrženo, už není co dodat. Takže jen děkuji, opravdu mě to s vámi bavilo, děkuji všem dohromady a každému zvlášť a těším se na budoucí setká(vá)ní.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.