Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dianiškovi zvrhlí bobříci
Jiří Koula, 30.12.2016

V Praze můžete v současné době vidět dvě inscenace, pod jejichž texty je podepsán Tomáš Dianiška - Zvrhlou Margaret v A studiu Rubín a Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou (tedy odmyslíme-li si obnovené liberecké inscenace po Dianiškově přesunu do Prahy). Kromě autora je spojuje i to, že jsou jejich fabule příliš absurdní na to, abychom uvěřili, že byly vymyšleny za střízliva. Je tu ale drobný háček, z většiny jde o zachycení skutečných událostí, autorská licence se uplatňuje v míře mnohem menší, než by se zdálo. Inu, bůh má boží matroš.

Pohled do historie

Abych následující úvahy stavěl na bytelném základě, ohlédněme se na chvíli zpět. Postup, který Dianiška aktuálně uplatňuje v Praze, není žádnou novinkou, naopak jde o přímé pokračování jeho práce v libereckém Divadle F. X. Šaldy (pod značkou F. X. Kalby). Ač je to zřetelné i v jiných textech/inscenacích, zastavím se u dvou nejvýmluvnějších, LSDown a Přísně tajné: Hrubá nemravnost.

První (byť časově druhá) se zabývala "životem a dílem" Timothyho Learyho, ikony psychedelického hnutí, papeže narkomanů, propagátora užívání drog k rozšíření a ovládnutí vlastního vědomí... A též psychologa na Harvardu a dle Nixona svého času nejnebezpečnějšího muže v Americe. Bez nutnosti přibarvování se v jeho příběhu odráží rozpolcenost USA šedesátých let dvacátého století.

A právě rozpolcenost, rozporuplnost, paradoxnost je červenou nití táhnoucí se Dianiškovými texty. V Přísně tajné: Hrubá nemravnost jde zase o sondu do duše Velké Británie poloviny minulého století skrze osud Alana Turinga, matematika, zakladatele moderní informatiky, který měl za druhé světové války značný podíl na rozluštění německého kódu Enigma. To je líc Turingovy mince, na jejímž rubu najdeme jeho pronásledování kvůli homosexualitě (jež byla tehdy ve Velké Británii trestná) vedoucí až k jeho velmi předčasné smrti.

Zpět do přítomnosti

Obě výše zmíněné inscenace skrze příběh jednoho člověka mapují výrazné rysy společnosti v určité době na určitém místě. Lze totéž nalézt v pražských inscenacích? A mají vůbec takové ambice? Zatímco v případě Mlčení bobříků mohu s klidným svědomím na obě otázky odpovědět kladně, u Zvrhlé Margaret je první spíše záporná, což dodává důležitosti druhé.

*** Zvrhlá Margaret ***

Bylo by snadné tvrdit, že v tomto případě Dianišku prostě zaujal absurdní (bulvárem přifouknutý) příběh, tak ho zdramatizoval jen tak pro pobavení. Přijde mi ale, že by to nebylo úplně poctivé, obešel bych tak otázku, proč si vybral zrovna tento příběh. Osud Margaret Lovattové (či aspoň jeho medializovaný výsek) v sobě nese "dianiškovský potenciál", žena snažící se za vládní peníze naučit mluvit delfína, přičemž se mezi nimi rozvine oboustranně blízký vztah, to vše pod vedením Johna Lilyho, vědce svým myšlením i činy podobného Timothymu Learymu, zdánlivě nabízí možnost zopakovat si LSDown.

Vážným problémem je však okrajovost v mnoha směrech. Nejde ani tak o to, že Margaret Lovattová ani John Lily nejsou slavná jména. Ne, mám na mysli, že výzkum možnosti komunikace s delfíny byl jen jedním z "ujetých" programů, který vláda USA financovala (a navíc v něm primárně šlo o něco jiného), pro Lilyho to byl jen jeden z jeho (dočasných) zájmů, pro Lovattovou pak jedna životní epizoda bez dalších zajímavých důsledků. Jediným, pro koho byly ony události opravdu podstatné, tak je delfín Peter, ovšem kdybychom chtěli "dianiškovský motiv" vystavět na něm, to nejlepší, co bychom mohli říct, je, že v Dianiškově zprávách ze světa jde o "zvířátko na konec".

Veronika Boušová ve své recenzi či Pavel Širmer ve svém komentáři zmiňují, že humor válcuje vážnější tóny. Já volám "chvála tvůrcům", že tomu tak je, jak snad plyne z předešlých odstavců, snažit se této inscenaci dodat na vážnosti by podle mě byla snaha na fabuli navázat něco, co v ní prostě není. Ano, dala by se z toho udělat hlubší psychologická a možná i sociologická sonda, ovšem cenou by bylo, že by ústřední příběh ustoupil do pozadí (kam reálně patří), případně že bychom se dojímali nad "lidskostí delfína" (což by bylo takové dianiškovsky paradoxní metadivadlo, pokud bychom vzali v úvahu diváky, kteří před návštěvou inscenace poobědvali maso, a podmínky, za nichž bylo vyprodukováno).

Na závěr poznámek k této inscenaci přejděme od textu k realizaci. Režie se ujala Anna Petrželková a řekl bych, že jde o velmi dobrou volbu. Možná k ní budu nespravedlivý, ale když si promítnu její inscenace, jež jsem měl možnost zhlédnout, nazval bych ji režisérkou-ilustrátorkou. Je výrazně vizuální typ, přečte si text, utvoří si o něm představu a tu zobrazí na jevišti, 2D scénář převede na 3D scénu.

Ač to může být dáno tím, že jako divák jen nejsem schopen rozpoznat její rafinovanější přidanou hodnotu, přijde mi, že v jejích inscenacích chybí jakési vnitřní pnutí mezi autorem a režisérkou, vzájemný dialog, polemika, ironizace, paradoxnost, prostě hru nějak vidí a tak ji ukáže publiku, na ose autor - režisér - divák jde o obdobu tiché pošty. To se mi v případě Zvrhlé Margaret jeví jako velmi vhodný přístup, příběh Margaret Lovattové je dějinný úlet, Dianiškou dodané detaily jsou úlet, inscenace je úlet, tichá pošta zafungovala, úlet byl zachován.

No a úplně nakonec musím zmínit Václava Neužila, který si ztvárněním Petera vysloužil umístění v naší výroční anketě, přičemž jde i o jeden z důvodů mého vysokého hodnocení této inscenace. Pokud totiž Zvrhlou Margaret osvobodíme od "vyšších nároků" a budeme ji vnímat podle toho, čím v základu je, tedy jako historickou humornou poznámku na okraj, pak jde dle mého celkově i v detailech o velmi zdařilou inscenaci.

Mlčení bobříků

V případě Mlčení bobříků je všechno jinak, ač by to z anotace nemuselo být zřejmé. Ta totiž slibuje totalitní horor o nástrahách skautingu a evokuje vcelku jednostrannou představu hříčky zobrazující skauting jako posedlost démony, ztělesnění metafyzického zla. Tak přímočaré to naštěstí není (a abych byl spravedlivý, v anotaci je zmíněn i neuvěřitelný žert skrytý v naší historii, což samo o sobě otevírá možnost širšího záběru).

Pro mě teď nastává zajímavý problém, zatímco v případě Zvrhlé Margaret si umím představit, že Dianiška přišel za Petrželkovou, praštil textem o stůl, prohlásil "Tady to máš, něco s tím udělej." a o další osud inscenace se nestaral (přičemž netvrdím, že tomu tak skutečně bylo), u Mlčení bobříků mi dynamika mezi autorem a režisérem přijde nutně složitější, což se ovšem dá čekat, když se režie ujme Jan Frič a autor je jedním z herců. Protože nemám jak rozlišit, co z následujícího jde za Dianiškou a co za Fričem, připočtu to dvojjedinému Frianiškovi.

Když z inscenace zpětně vydestiluju Frianiškův text (jenž nemusí být tím, co napsal Dianiška), dostanu plnotučné drama, v němž najdeme velkou hrdinku, malou (co do činů, byť velkou co do možných následků) hrdinku-sympatizantku, arcizloducha i proradného přisluhovače, jde o příběh odvahy a zrady, najdeme zde příklady osobní autonomní statečnosti i nízké konformity nehledící na následky.

Ona příznačná dvojznačnost má pak základ v absurdní situaci, kdy proti sobě stanuli dva na první pohled výrazně nerovnoměrní soupeři, na jedné straně "žena dovádějící s děckama v přírodě", naproti tomu pak naše socialistická vlast, místní odštěpný závod ruského medvěda budujícího společenský řád na věčné časy, jež se tímto jednáním cítila ohrožena. A přesto došlo k onomu "neuvěřitelnému žertu skrytému v naší historii", který však nebudu rozvádět, zajděte si pro něj na inscenaci.

Ne, to, o čem bych se chtěl v případě této inscenace více rozepsat, je ona hororová stylizace. Kdybychom chtěli klouzat po povrchu, mohli bychom ji odbýt jako efektní prvek dodávající inscenaci na zajímavosti, případně se jen zdánlivě ponořit hlouběji a hovořit o napětí mezi formou a obsahem. Co to ale zkusit poctivěji?

Podíváme-li se na zombíky (budu používat toto poněkud neúměrně mile znějící oslovení, protože se dá snadno skloňovat) a upíry (ty klasické, ne na ty nagelované frajery posledních deseti dvaceti let, z nichž puberťačkám vlhnou kalhotky) z pohledu psychologie, můžeme říci, že jde o zhmotnění dvou podob strachu z neznáma - strachu jedince ze společnosti a strachu společnosti z jedince.

Co je to zombík? Někdo, kdo vám chce sežrat mozek. To ale není to, co je na něm nejděsivějšího, izolovaného zombíka vyřeší jedna dávka z brokovnice, případně se dá přejet autem, rozřezat motorovou pilou, možností je spousta. Navíc zombík nemá vlastní mozek, je pomalý, předvídatelný, člověk oproti němu má výhodu. Problém je, že zombík nechodí sám, ale v houfech. A když jsou kolem vás zombíků stovky či tisíce, je dost těžké udržet tempo jejich zabíjení, abyste si udrželi svůj mozek. Masa zombíků navíc funguje jako organismus, každému z nich a tím i celku jde o to dostat váš mozek, přičemž tomuto organismu nesejde na individuálních ztrátách, zombík není jedinec, je zaměnitelnou jednotkou.

Připočtěme k tomu ještě fakt, že sežráním vašeho mozku zombíkem se z vás též stane zombík, a můžeme plně docenit, jak trefná je stylizace příznivců minulého režimu (a vlastně fanatických příznivců jakékoliv ideologie) právě do zombíků (či úžeji to můžeme chápat tak, že právě takto ony příznivce viděli skauti). Tito příznivci též v přeneseném smyslu nemají vlastní mozek, tedy vlastní myšlení, to je nahrazeno ideologií, jejich záměrem je připravit vás o váš mozek (vaše nezávislé myšlení) a ve větší či menší míře jim nesejde na individuálních ztrátách, nade vším je imperativ proměnit každého jednotlivce v zombíka, tedy podřídit ho ideologii.

A co takový upír? Jaké jsou jeho charakteristické rysy? Je to tvor radikálně odlišný od "nás", většiny. My žijeme ve dne, on v noci, obecněji jsme bytosti světla, on tmy. Obývá podivná místa, má podivné zvyky, je prostě radikálně jiný, cizí. Ukrývá se před světem, shlukuje se se sobě podobnými, avšak tvoří výraznou menšinu. A samozřejmě nám samotná jeho existence musí škodit, vždyť se živí naší krví, žije na náš úkor. A co hůř, má moc proměnit některé z "nás" v "ně".

Budeme-li tento popis hledat v myšlení příznivců minulého režimu, můžeme říci, že právě tak viděli ideologii se vzpírající jedince, třeba právě skauty. Jaké větší neštěstí by se mohlo stát zasloužilému straníkovi, než že by se jeho dítě stalo jedním z nich? Ne, před takovou hrozbou je nutno se bránit všemi dostupnými prostředky.

Shrnuto, zombík a upír jsou archetypálními filtry, skrze něž se nonkonformista dívá na konformistu a naopak, Frianiškovo divadelní vyobrazení znázorňuje, co se stane, když člověk přestane pohlížet na člověka jako jedince, ale rozdělí je o myšlenkovou nadvládu usilující ideologie, přičemž jednoho postaví dovnitř a druhého vně. To, co bychom si z této inscenace mohli odnést, je varování, ať už stojíme v konkrétním případě na té které straně, nezapomínáme se na druhého dívat jako na člověka? Neaktivujeme bezděčně škatulkování zombík/upír?

Závěr

Sečteno a podtrženo, ač se na první pohled mohou inscenace vystavěné na Dianiškových textech zdát jen jako blbinky pro pobavení (svého specifického publika, nejsou a ani se nesnaží být pro každého), nahlédneme-li pod tuto masku, můžeme spatřit samotné základy lidskosti či konkrétního uspořádání společnosti. A to platí aktuálně hlavně pro Mlčení bobříků.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.