Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Divadelní magie aneb ZLOČINY.ŽENY.DOC podruhé
Jiří Koula, 10.4.2016

Divadlo je živé umění, jehož "produktem" není inscenace, ale vždy konkrétní představení. Pozorování možná banální, ovšem občas se připomene tak silně, že je třeba se o ně podělit. Inscenaci ZLOČINY.ŽENY.DOC jsem zhlédl dvakrát, premiéru před deseti měsíci a včerejší derniéru. A ač si stojím za tím, co jsem tenkrát napsal, dnes to můžu považovat jen za zbytečně dlouhý úvod k tomu, co jsem viděl a hlavně prožil včera.

Důvody mohou být různé a nejspíše neexistuje jen jedna příčina, dílem půjde o rozdílnost mého rozpoložení v ten který večer, o to, co jsem byl zrovna ochoten přijímat, svou roli nejspíše sehrál i fakt, že pro premiéru je charakteristická určitá nejistota, kdy se teprve testuje, jak co funguje, zatímco v derniéře se naopak zrcadlí všechna předchozí uvedení, dynamika mezi herci (v tomto případě tedy zejména herečkami) a všemi diváky, kteří navštívili některé z předchozích představení.

Abych se ale opět neutopil v planém teoretizování, přejdu rovnou k tomu, co chci sdělit. Z předchozího blogu si přináším dualitu ženského a mužského principu, už jsem napsal, že ke druhému patří rozlišování. To je ale jen polovina podstatného, tam, kde se na mužské straně nachází dělení na dobro a zlo, se na té ženské nachází intenzita. To, co ovládá dění na jevišti a co vedlo k dané situaci, je vášeň, všepohlcující emoce definovaná jen svou energií, jež se může projevit jako láska i nenávist, v mužsky rozškatulkovaném světě jde o protipóly, v ženském prostoru hry je však znaménko otázkou okolností a může se kdykoliv změnit, stejně jako se oba extrémy mohou vyskytovat současně.

To je nejvýrazněji ilustrováno v postavě Olgy. Pavlína Balner (loni Skružná) se v ní od premiéry viditelně usadila a vedle stále přítomného věcného odstupu při líčení svého života (minimálně ve srovnání s Bellou) ji obohatila o živočišnost odpovídající obsahu zpovědi. Tím Olga plnohodnotně stanula po boku maniakálně impulsivní Belly ztvárněné Evou Vrbkovou a působí tak nanejvýš přirozeně, že se Varvara Kristýny Leichtové, jež snad původně do věznice přišla s vidinou reportáže, nechává touto dvojicí strhnout a i ji nakonec zcela pohltí síla citu k jejímu osudovému muži, aniž by i v jejím případě bylo možno jasně určit znaménko, to se snad zřetelně manifestuje v (plánovaném) činu, nelze je však už rozhodnout, pokud jde o motivaci.

Včerejší představení však nebylo podmanivé jen propracovaností charakterů, ale i vzájemnou souhrou hereček a porozuměním postav. To, co alespoň do jisté míry na premiéře chybělo a co mě možná vehnalo do silně racionální a "externí" pozice minulého blogu, zde bylo přítomno "v plné palbě". S přibývajícím časem mizely hranice vězení oddělující slušnou Varvaru zvenčí od nenapravitelných vězenkyň uvnitř, aby jednotlivé fragmenty nahradila jednota temné ženskosti.

Důležitý je i mužský element násobně představovaný Janem Hofmanem. Toho v minulém blogu zmiňuji jen coby strážce hranice, zcela jsem vynechal fakt, že ztvárňuje i všechny ostatní muže. Nejspíše jsem tyto jeho "odskoky" vnímal jako něco spíše nepatřičného, rozporuplného, podobně jako kolega Jiří Landa. I v tomto případě zřejmě zapracoval vývoj inscenace ke kompaktnosti, neboť můj včerejší zážitek byl jiný, vše se propojilo a dávalo smysl, Hofman totiž ztělesňuje mužství jako takové, všechny muže, k nimž se ženy vztahují, ať už v lásce či nenávisti.

Nezbývá než dodat, že závěrečný obraz, v němž je Hofman - všemuž stravován třemi plameny ryzí primární ženskosti Balner - Olgy, Vrbkové - Belly a Leichtové - Varvary, byl stejně tak logický jako působivý, mlčenlivý řád zanikl v hlučném chaosu a z Descartesova "Myslím, tedy jsem.", jež zahájilo čtyři staletí trvající troufalé tažení civilizace proti přírodě, zbylo bezpříznakové a nepodmíněné "Jsem."

A stejně jako poslední reflektor i můj poslední (předzávěrečný) odstaveček nechť oslavuje Veroniku Linhartovou - anděla s ďáblem v prstech, jejíž housle mají moc obejít rozum a přímo oslovit srdce. Minule jsem ji opomněl zmínit a za tuto trestuhodnou nedbalost se nyní hluboce omlouvám, její hudba (KITTCHEN nechť též promine, ale ty housle...) představení dodala další podstatný rozměr (a to nejen v onom hřmotném závěru).

Sečteno a podtrženo, na Kampě probouzejí ženskou sílu a snad je to i důležité, ale to, co je tam vánkem, se včera Komedií prohnalo jako tornádo, nebudu smutnit nad tím, že tuto inscenaci v takovéto formě už neuvidí další stovky (či tisíce) diváků, sobecky se spokojím s tím, že jsem mohl být u toho. Děkuji všem!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.