Blog redakce i-divadla

Do hlubin Sněhurčiných
vydáno: 27.10.2014, Jiří Koula

Na úvod tohoto blogu mi dovolte shrnout, co k jeho sepsání vedlo, je to dle mého důležité pro to, co bude následovat. Když jsem ze svého okolí zaslechl ohlasy na Sněhurku ve Studiu Hrdinů, pojal jsem obavu, nakolik budu schopen při její návštěvě vstřebat dění na jevišti. Na svou reprízu jsem proto s sebou vzal "odbornou pomoc" - psycholožku, jež sice není v psychoanalýze (a právě kolem této disciplíny se vše točí) kovaná, leč zcela nepolíbená jí není a navíc zná zdroje, k nimž je možné se případně obrátit. Po odchodu z divadla jsme byli z viděného oba docela "paf", leč následnou diskusí jsme se dobrali určité interpretace, do níž většina toho, co se odehrálo, zapadá. O den později jsem si však přečetl anotaci k inscenaci, již jsme večer nevzali v úvahu... A má už tak vratká jistota se ještě více rozkymácela.

Co z toho plyne? Následující řádky jsou pokusem o syntézu psychoanalytických pohledů na původní Sněhurku (ty vážně existují, dokonce je možno najít diplomovou práci, jejímž tématem je jejich vzájemné srovnání), postřehů mé rádkyně k inscenaci a konečně mých závěrů snažících se vyrovnat s rozporem mezi tím, k čemu jsme došli, a tím, co tvrdí anotace. Nebo řečeno bez obalu: To, co následuje, může být zmatené, nezáživné a navíc klidně zcela mimo, dál tedy čtete na vlastní nebezpečí.

Klasická Sněhurka

Myslím, že bude užitečné, pokud si na začátek připomeneme Sněhurku jako pohádku, kterou "přece všichni známe". Zajímavé je, že ač se vsadím, že kdybych požádal deset lidí na ulici, aby mi ji převyprávěli, výsledkem by bylo deset víceméně shodných verzí, příběh samotný má mnoho variant. Pro naše potřeby ale postačí onen "všeobecný" základ, který navíc osekám na motivy, jimiž se budu dále zabývat. Takže pohádka o Sněhurce:

Bylo nebylo, v jednom království žila královna s nevlastní dcerou Sněhurkou. Královna byla marnivá a vlastnila kouzelné zrcadlo, kterého se ptávala, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější, přičemž zrcadlo pravdivě odpovídalo, že královna. Čas však plynul a Sněhurka vyrostla do krásy, takže jednoho dne zrcadlo královně řeklo, že nejkrásnější je Sněhurka. Žárlící královna povolala myslivce, aby Sněhurku odvedl do lesa a tam ji zabil. Tomu se však Sněhurky zželelo a pustil ji, ta došla k chaloupce sedmi trpaslíků a tam s nimi pobývala. Protože zrcadlo královně prozradilo, že Sněhurka je stále naživu, ukládala nadále o její život, až uspěla s otráveným jablkem. Trpaslíci Sněhurku uložili do skleněné rakve a chránili její tělo, až jednou jel kolem princ, Sněhurku polibkem oživil, královna byla potrestána a Sněhurka usedla na její místo.

Ještě jednou to zopakuji - je to velice stručná verze, ale více detailů nebudeme potřebovat.

A co na to psychologie?

Předchozí příběh je to, co se říká dětem. Pohádky jsou však zvláštní útvar, jde o příběhy sahající často do dávné minulosti a nesou v sobě myšlení svých tvůrců... Přesněji nejen myšlení, ale i nevědomé motivy, když se začnete ptát, proč kouzelné zrcadlo, proč macecha, proč otrávené jablko, proč trpaslíci a proč zrovna sedm, můžete dojít k tomu, že nic z toho není náhoda, ale vše má svůj význam. Jak tedy Sněhurku tak, jak je výše odvyprávěná, vidí psychoanalýza (pokud by tento blog náhodou četl nějaký odborník a s něčím nesouhlasil, respektuji to a předem uznávám libovolný svůj omyl)?

Základem je konflikt matky a dcery. Dospívající dcera vstupující do "sexuální zóny" dosud vyhrazené matce představuje sokyni, s níž matka nemůže soupeřit - matka představuje krásu uvadající, dcera vzkvétající (to, že se v pohádce vyskytuje macecha, je vhodný ústupek, aby na citlivou dětskou duši nedolehla plná tíha konfliktu s rodičem). Matka se blížící se střet snaží řešit a dceru vykazuje ze svého dosahu.

Trpaslíci představují skutečný svět, Sněhurka u nich může zůstat, pokud bude svědomitě vykonávat domácí práce, vidíme tu princip "něco za něco", stát se plnohodnotným členem společnosti znamená výsady, ale též povinnosti. Zároveň však trpaslíci nejsou plnohodnotnými muži, Sněhurka je tak dosud ochráněna před sexualitou.

Dále je třeba si uvědomit, že touha královny Sněhurku zabít je metaforou, nejde o fyzickou smrt, ale o smrt Sněhurky jako dítěte, o smrt nevinnosti. Rozhodujícím prvkem je zde otrávené jablko, přičemž jablko je symbolem prvotního hříchu a následně hříchu jako takového, červená barva je symbolem krve, života, sexuality. Pozřením otráveného jablka tak Sněhurka přestala být dítětem. Protože však trpaslíci nejsou skuteční muži, nemůžou ji "probudit", tedy uvést ji do života ženy. Tento úkol čeká až na prince, který tak učiní symbolickým polibkem (coby dětsky přijatelným opisem soulože). Sněhurka se probouzí jako žena a zaujímá své právoplatné místo vládkyně, k němuž již nyní má všechny předpoklady.

Když to promyslíte, možná vás zarazí, že královna chce Sněhurce ublížit, místo toho jí však vlastně pomůže dospět. Zde do hry vstupuje koncept stínu jako "toho temného/skrytého/nevědomého v nás". Přijmeme-li myšlenku, že královna je Sněhurčiným stínem (čímž se vlastně přesouváme do roviny, kdy celá pohádka je vylíčením bojů ve Sněhurčině nitru), potom děj koresponduje s tvrzením, že náš stín, jenž se nás snaží zničit, je zdrojem našeho růstu, právě vítězství v bitvách s naším stínem nás posouvají dále (přičemž zde je důležité pro následný rozbor inscenace poznamenat, že "zdravé vítězství" neznamená projevy stínu zasunout zpět do nejtemnějšího kouta, ale naopak je zpracovat, integrovat, vzít na vědomí a smířit v rámci celku - v případě Sněhurky tato integrace spočívá v tom, že se sama stává ženou/královnou).

Jiná Sněhurka?

Když už jsme si rozebrali "klasickou Sněhurku", můžeme přejít k inscenaci Studia Hrdinů. Stručně řečeno je úplně jiná. Vyjít můžeme z anotace: "Poetické (post)pohádkové drama, které svým až psychoanalytickým rozměrem velmi současně pojímá mýtus Sněhurky, jakožto „ozdravovacího“ rituálu. Radikální dekonstrukce pohádky, která je stylizovaným filosofickým diskursem mezi heideggerovským lovcem a emancipující se Sněhurkou. Komplexní usmiřovací fantazie vedou ke kolektivnímu vytěsnění traumatu Sněhurky, myslivce a královny..."

Tento text už v sobě vlastně obsahuje vše potřebné, abychom identifikovali, co se děje na scéně. Na rozdíl od pohádkové předlohy zde máme situaci, v níž dobro nezvítězilo nad zlem. Přestože proběhly královniny úklady, Sněhurka se ke královně nevrací jako vítěz, děj se neposunul dál, všichni aktéři se setkávají na hradě a je jim souzeno nadále žít pospolu. V cestě tomu však stojí prožité trauma, nevyřešený konflikt. No a nabízeným "řešením" je ho vytěsnit, kolektivně zapomenout na vše, co se stalo.

To je ovšem značně patologický stav, jehož obludnost se vyjeví v celé šíři, podíváme-li se opět pod povrch. Za nejschůdnější cestu považuji vylíčení nastalé "konstelace" z pohledu jednotlivých aktérů, kvůli logické návaznosti to vezmu v pořadí Sněhurka, myslivec, princ, královna.

Sněhurka

Uvědomíme-li si, že pohádka popisuje proces dospívání, vidíme, že v inscenaci vlastně Sněhurka nedospěla. Ač byla svým stínem-královnou uvržena do situace, v níž by měla dospět, nestalo se tak, Sněhurka se vrací na hrad jako dítě. A co hůře, další šanci už nedostane, "do skonání věků" zůstává dítětem, tak ji ostatní vnímají a v této roli je jimi udržována, což je vidět v samotném závěru zobrazujícím místo děje "po letech", kdy ostatní postavy Sněhurku stále zasypávají sněhem, jenž značí čistotu a pokud krásu, tak chladnou, protože dětskou, asexuální. Sněhurka jako věčné dítě se stává ideálem krásy, který však královnu neohrožuje, protože jde o krásu nedosažitelnou, nedotknutelnou, tudíž nečinnou.

Myslivec

O této postavě se v klasické pohádce příliš nemluví, myslivec je královnin podřízený (principem královské moci) a Sněhurky se mu prostě zželí. Jak jiné je to ve Studiu Hrdinů! Předně pouto, jímž královna myslivce váže, je sexuální povahy, myslivec je jejím milencem a jeho věrnost k ní je vedena vášní.

Z tohoto pohledu je zajímavá retrospektivní scéna Sněhurky a myslivce v lese. Vidíme, že Sněhurka-dítě se snaží bojovat královninými zbraněmi, myslivci se nesměle nabízí, je však odsouzena k neúspěchu, zahrává si s něčím, na co zatím nemá, myslivec ji odmítá. Je však jeho postoj určen jen tím, že Sněhurka nemůže soupeřit s královnou? Nikoliv, myslivec zde ztělesňuje otcovskou strukturu, odmítnutí Sněhurky je tak odmítnutím incestu, zároveň se zde odhaluje skutečný motiv propuštění Sněhurky - otec chrání dceru před špatnou matkou.

Princ

Jedním z klíčů k pochopení postavy prince je Sněhurčina poznámka po návratu na hrad, že ji princ neprobudil, protože jak by ji takový holobrádek mohl vůbec políbit. Když vezmeme v úvahu symbolický význam pohádky, dospíváme k tomu, že princ je sám o sobě nedospělý, tudíž neschopný probudit Sněhurku do života ženy (Konstrukce "jsem nedospělý, tudíž skrze mě nemůže dospět druhý" zdá se svědčí o narcismu některého z tvůrců, ale to bychom se dostali do vod, do nichž se nechci pouštět).

V návaznosti na to je dosti zajímavé, co se děje po návratu prince na hrad, je zjevně přitahován královnou - starší (dospělou) ženou. Tím se materializuje oidipovský komplex, v princových očích je královna matkou, s níž se však snaží sexuálně spojit. Kdybych to chtěli ještě zamotat, tak identifikaci královna/princ = matka/syn podporuje i Sněhurčina "asexuální krása", v princových očích se Sněhurka stává jeho sestrou, sice krásnou, leč (byť v myšlenkách) nedosažitelnou.

Královna

Zbývá nám královna, když shrnu to, co jsem již napsal, právě od ní se odvíjí veškeré zlo - je to ona, kdo se snaží "zničit Sněhurku", to ona manipuluje myslivcem skrze svoji sexualitu a je to též ona, kdo by mohl rozbít následnou nezdravou vazbu prince na ni. "Původce všeho zla" je však jen temnou stránkou faktu, že královna je jedinou na začátku opravdu dospělou osobou příběhu. Tedy přesněji řečeno to tak aspoň vypadá, skutečnost však tak jednoznačná není, možná je dospělá, sotva by ji ale šlo označit za (duševně) vyspělou. Nabízí se dokonce tvrzení, že pokřivený svět příběhu není ničím jiným než obrazem chorobného královnina nitra.

Zbývající drobky

Na tomto místě bych mohl téměř skončit, leč zbývá vyjevit ještě příliš mnoho. Pro čtenáře, kterého zajímá inscenace jako taková a ne už tak mé bloudění vlastní myslí (a který přesto dočetl až sem), proto sepíšu myšlenky bezprostředně se k této vztahující.

Předně tu máme trpaslíky, jistě je znáte, možná dokonce jménem, alespoň toho nejmenšího a nejroztomilejšího - Šmudlu. Vězte ale, že individualizace trpaslíků je "vynálezem" Walta Disneyho, před jeho filmem byli trpaslíci anonymním davem. Zajímavé je, že zde se inscenace vrací ke kořenům, trpaslíci v souladu s původní verzí (či staršími verzemi obecně) představují "skutečný život ukotvený v práci". S tím koresponduje jednak to, že jsou obsazeni neherci - není zde místo pro stylizaci, hereckou manýru, jednak i jejich význam v textu, když je o nich referováno jako o pravdě v kontrastu ke kráse.

Ve chvíli, kdy dá Sněhurka přednost kráse před pravdou, trpaslíci opouštějí jeviště. Ve světle všeho dosud řečeného se nabízí přímočará interpretace, Sněhurka, jež se vzdala své ženskosti (odmítla probuzení princem), tímto opouští i pozici dospělosti coby "plnohodnotného členství ve společnosti", oprostila se od sexuality i fyzické práce, čímž se plně vrátila k roli (nevinného a plně závislého) dítěte.

Dalším bodem je projekce v závěru inscenace. Co představuje? Na první pohled se může zdát, že vlastně nic, při troše soustředění v ní ale divák může spatřit měnící se krajinu. Může jít o jednu a tutéž v průběhu času, vzhledem ke způsobu "animace" (kladení vrstev přes sebe) se ale spíše nabízí (i) myšlenka cestování prostorem. Buď jak buď, klíčový dojem je "vzdálenost". Klíčový proto, že tato projekce odděluje dosud vyjevené od poslední scény představující postavy "po dlouhém čase", závěrečná scéna je tedy těm předchozím skutečně vzdálená (v čase). A jen na okraj nadhoďme ještě asociaci vzdálenosti s "Za sedmero horami a sedmero řekami žili byli...".

A konečně věnujme pozornost stylizaci herců spočívající v jejich zdánlivém "neherectví". Zde je třeba se ještě jednou podívat, co se v inscenaci děje, přičemž nám poslouží anotace - jde o "kolektivní vytěsnění traumatu". Velmi správně je též do uvozovek dáno, že jde o rituál ozdravovací, vytěsnění je totiž mechanismem, který je opakem zdravé reakce. Něco vytěsnit totiž znamená skrýt před vlastním vědomím nejen samotnou traumatickou událost, tak jemně mozek nepracuje. Spíše jde o analogii k operaci, při níž je s nádorem vyříznut i kus okolní zdravé tkáně. Nebo ještě jinak, kromě složky racionální - vzpomínek na událost - je "amputována" i ta emocionální, protože však emoce jsou uloženy "hlouběji" a nelze je jednoduše "kouskovat", dochází k odtržení se od emocí v širokém rozsahu.

A právě to se v inscenaci projevuje oním zvláštním (někdo by snad řekl až nedivadelním či prostě chybějícím) herectvím. Není pravda, že herci nehrají či hrají špatně, problém je, že ztvárňují dramatické osoby, jež jsou v důsledku onoho vytěsnění "velmi redukovanými lidskými bytostmi". Koresponduje to též s tím, že výrazné emoční vzepjetí se pojí s retrospektivní scénou Sněhurky a myslivce, návratem do minula.

Tedy, abychom byli zcela přesní (přičemž zde vstupuji na velmi tenký led, snažím se o preciznost v oboru, v němž nejsem "kovaný"), kromě vytěsnění zde hraje roli i popření. Zatímco vytěsnění znamená ono "vyříznutí události z vědomí", popření je mechanismus, kdy tváří v tvář traumatu "prostě děláme, že je nevidíme". To, může mít několik stupňů, ignorování události samotné, zlehčování její závažnosti či odmítnutí jejích důsledků pro nás. A tento rozpor ("něco" existuje a my se chováme, jako že ne) je ve Sněhurce dramatickým konfliktem.

Na tomto místě blog ukončím, kdybych pokračoval, dosáhl by možná dvojnásobné délky. Snažil jsem se osekávat bloudivé výhonky svých myšlenek tak, aby text zůstával pokud možno celou dobu jasně spojen s inscenací. Oněch "odřezků" se však nevzdávám, poslouží jako sémě pro blog další, v němž se mimo jiné podívám na to, nakolik odpovídá pravdě tvrzení z anotace, že jde o drama pojednávající mýtus Sněhurky velmi současně.

Závěr?

Sečteno a podtrženo, na Sněhurku ve Studiu Hrdinů lze pohlížet v zásadě třemi způsoby. První je vůbec se nesnažit o pochopení, setrvat v rovině líbí/nelíbí, obávám se ale, že tak mnoho příznivců nezíská. Druhý přístup jsem následoval v tomto blogu, jde o snahu nalézt konzistentní interpretaci viděného. Problém této inscenace je, že pak jejího diváka čeká značné množství práce a ve výsledku není vůbec jasné, nakolik se "pochopení" kryje se záměry tvůrců, při vynaložení dostatečného úsilí se totiž dá vyložit cokoliv tak, aby to vypadalo smysluplně. A pak tu máme zlatou střední cestu, kterou se vydaly třeba zde odkazované recenze rozvíjející v zásadě myšlenku, že jde o "hru na kdyby", přemítání o tom, co by se stalo, kdyby všechno bylo "trochu" jinak, než vyprávíme dětem. Úskalí takového přístupu však vidím v tom, že není schopen vysvětlit vše, co je na jevišti k vidění, z oněch recenzí mám pocit "Dobře, tohle všechno beru, ale proč potom to a to a to?".

Shrnuto, ať už si vyberete libovolný přístup, výsledkem je (větší či menší) rozčarování. Divadlo je ale komunikací mezi tvůrci a publikem a pokud divák bez ohledu na vynaložené úsilí nakonec tápe v tom, zda tato komunikace proběhla úspěšně, těžko hledat chybu na jeho straně.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.