Blog redakce i-divadla

Už dva roky plánuji přetavit téměř soukromou reakci na kritiku této inscenace ve standardní blog. Vzdávám to, tady to máte syrové, jen s pár kosmetickými úpravami:

Inscenace jako celek je pokračováním Gombárových snah o uchopení Anděla/Smíchova, vystižení genia loci (viz Eskalátor a Nebe nad Berlínem), zde zachovává místo a jde napříč časem. Návaznost tu je též na druhou linii táhnoucí se oběma předchozími inscenacemi, totiž studii outsiderství.

Druhou se třetí scénou pojí otázka, kdo a proč je/byl na okraji společnosti, ve druhé scéně to jsou fetující prostitutky, ve třetí jinak počestná naivka zbouchnutá studentem. To vytváří zajímavou dualitu, na jedné straně je mezi tehdy a teď značný posun v chápání toho, co je společensky přijatelné chování (aby ne, doba ohraničená těmito scénami obsahuje sexuální revoluci, vzestup feministického hnutí a (částečně) úspěšnou emancipaci žen), přesto ale něco zůstává - existují lidé (v tomto případě konkrétně ženy), jež jsou ze společnosti vyloučeny a v obou případech je pro ně návrat do ní obdobně nemožný.

Kdybych tuto myšlenku soustavněji rozvíjel dál, postuloval bych tezi, že nutnou podmínkou existence slušné společnosti jsou tito vyvrhelové, je třeba je definovat a vydělit. A kdybych chtěl jít jó daleko, došel bych až k tomu, že zatímco tenkrát toto vydělení probíhalo pozitivně v tom smyslu, že slušná společnost byla definována souborem obecně platných norem (jež byly transcendentální, tedy odkazující se k něčemu vyššímu než společnosti samotné - bohu, tradici, přírodě) a odpadlíci byli ti, kdo je nesplňovali, dnes jsme došli do stavu, kdy potřebujeme definovat vyloučené, abychom udrželi dojem existence slušné společnosti - fetující kurva stojí mimo, přičemž ale prostituce i drogy jsou jevy ve slušné společnosti přítomné a touto přijímané (pozor, slušná společnost neoznačuje elitu, ale většinu). A odtud bych zamířil k analýze patologického duševního stavu současné západní civilizace nebo ke kritice liberálního kapitalismu jako systému sloužícího sobě samému místo lidem (což jsou jen dva pohledy na tentýž problém). Jako třešničku na dortu pak zmíním "myšlenkové prolnutí", kdy se Hřebíčková ve třetí scéně obrací k publiku coby k tehdejšímu davu čumilů, který ji a její sestru odsuzuje, přičemž ale tato výtka vlastně platí pro realitu, jež je dramatizována ve scéně druhé - my diváci jsme součástí té společnosti, jež "tam venku" bude přezíravě hledět na zfetovanou prostitutku.

Zbývá k tomu připojit první a čtvrtou scénu. Ty do inscenace vnášejí třetí motiv (vedle genia loci a outsiderství), totiž pohled na divadelní praxi. První scéna představuje antitezi k Eskalátoru, v němž byl kritik vylíčen jako mocná bytost rozhodující o osudech divadelníků, zde je bez obalu vylíčen názor, že kritik je spíše tragikomická figurka. Spojíme-li tyto dva obrazy dohromady, dostáváme realitu v celé její obludnosti - směšného človíčka, který má ale reálnou moc, kritik je vlastně takový kafkovský byrokrat, zastává úřad obdařený mocí, ač je jako člověk sám bezmocný. A opět jde o systémový problém.

Čtvrtá scéna je pak střelbou do vlastních řad. Jednak je zde opět návaznost na Eskalátor skrze shazování sebe samých (zde herečky Švanďáku shazují soubor Švanďáku), přičemž už od Eskalátoru váhám, zda je ono "sice na nás chodíte, platíte za to, abyste nás viděli, ale my za to vlastně nestojíme" upřímným přiznáním, projevem sebereflexe, či spíše jakýmsi alibismem. Ovšem průběh této scény zvláště s přihlédnutím k závěru krásně vyjevuje problém společnosti v postsociální éře. Zde je to vztaženo konkrétně k oněm dvěma herečkám hrajícím samy sebe - jejich úspěch (a tudíž prospěch) závisí na tom tvářit se, že jsou tým, ale když se vyskytne příležitost, jedna prodá druhou kvůli osobnímu zisku.

Chápat to však takto doslovně není příliš užitečné, větší možnosti nabízí brát to jako metaforu celé společnosti - hrajeme si na to, že něco jako společnost existuje, ale když dojde na lámání chleba, tak co je doma, to se počítá a "já" vítězí nad "ten druhý". A tím už se vracím k tomu, co jsem psal o pár odstavců výše, což je logické, protože ta inscenace je prostě kompaktní.

Zároveň mi přijde, že si Gombár uvědomuje dvojí vztah divadla ke světu a cíleně s ním pracuje. Totiž, divadlo je jednak prostředkem, jak nastavit společnosti zrcadlo a to zrcadlo z petřínského labyrintu, zrcadlo, které umí zvýraznit některý rys. To samozřejmě není nijak objevná myšlenka, jde o princip užívaný dramatiky už od Aristotela, divadlo je prostě hlásnou troubou pozorovatelů společnosti a divadelní optika umí měnit váhy jednotlivých skutečností.

Je tu ale ještě druhý vztah, který je sice též vlastně samozřejmý, ale přijde mi, že s ním málokdo operuje - divadlo je společenský jev. To znamená, že divadlo odráží společnost nejen tím, že o to cíleně usiluje, ale prostě tím, že je součástí společnosti coby sítě aktivit a vztahů, stejně jako herci coby osoby jsou součástí společnosti coby souboru jedinců. Proto mohou v závěrečné scéně herečky hrát samy sebe a jejich činy přitom nevypovídají jen o nich jako takových, jejich jednání se řídí podle zákonitostí, jimiž se řídí celá společnost, jejich činy jsou tudíž reprezentanty širokých tříd skutků. Stejně tak to, že se první scéna zabývá divadelními kritiky, podle tohoto principu její význam neomezuje na divadlo, ale lze snadno přenést na libovolnou oblast hodnocení (a kontroly, dohledu či rozhodování).

Nebo stručněji, divadlo o společnosti může vypovídat jak tím, že se od společnosti izoluje a skrze inscenaci ji zobrazuje, to v případě, že si jako námět zvolí nějakou vzdálenou izolovanou oblast (třeba prezidentský úřad USA v Listopadu) - to je ono nastavení zrcadla, tak tím, že zobrazí divadlo samotné - protože toto je součástí společnosti.

Pro úplnost ještě dodám, že ano, z herectví viděného ve třetí scéně jsem byl diplomaticky řečeno na rozpacích, přiznávám, že pro to nemám vysvětlení, byl-li to záměr, pak jsem ho nepochopil, nebyl-li, nechápu to o to více.

Sečteno a podtrženo, kdo jó chce, ten si na té inscenaci mouchy najde, což ale nic nemění na tom, že je to pozornosti a doporučení hodný počin.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.