Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jak si přebrat osud toho, jenž přebral?
Jiří Koula, 27.2.2011
Na úvod přiznávám, že jsem nečetl předlohu ani neviděl žádný z filmů podle ní natočených (ač mám silné nutkání to napravit), následující řádky jsou tak čistě mými domněnkami.

Co si tedy myslím, že jsem viděl? Předně podobenství o Člověku, o boji "dobra" a "zla" v něm, o boji mezi nadějí a touhou konat dobro na jedné straně a pokušením tohoto světa, jež se snaží všemu zabránit, na straně druhé. Ústřední postavou je Andreas Kartak ztvárněný Martinem Pechlátem, muž, který byl snad kdysi Mužem, dnes je však již jen prázdnou nádobou, v jejímž dunění je možno zaslechnout ozvěny minulého a jež baží po naplnění zejména alkoholem přinášejícím ovšem zase jen prázdnotu.

Kromě Andrease ve hře figurují dvě další hlavní postavy. "Dobro" je charakterizováno servírkou Terezkou v podání Ivety Jiřičkové a potom též penězi, ke kterým Andreas vždy nějak přijde a jež mu dávají stále nové a nové šance splatit svůj závazek, dostát svému slovu, prostě být opět Mužem.

Proti tomuto však stojí "zlo" charakterizované vrchním (na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ač jsem se kvůli tomu zkusil třikrát rozkrájet) v podání Jiřího Černého, který Andreasovi zdánlivě nabízí pomocnou ruku (ovšem víme jak to je, když ptáčka lapají...), zejména však alkohol, jenž spolehlivě maří jakoukoliv šanci na úspěch.

Alkohol samotný je potom svébytnou entitou, skrze druhy, jimiž se Andreas během hry opájí, se odráží jeho aktuální stav, pomyslný celkový účet by sám o sobě byl příběhem, z něhož by bylo možno rekonstruovat hlavní body hry.

Příběh pak dokresluje několik dalších postav, jež pomáhají dotvořit celkový obraz Andreasova života, navíc vztah Andrease k Terezce přechází mezi několika rovinami, přičemž si nejsem jistý, nakolik jsou některé z nich ozvěnami minulosti či výplody mysli zastřené těžkým závojem alkoholových par.

Pokud jde o herecké výkony, Martin Pechlát prostě umí diváka upoutat, ovšem pro mě byla opravdovou hvězdou Iveta Jiřičková (a jsem vlastně dost rád, že roli nazkoušela namísto Terezy Voříškové). Výborný byl i Jiří Černý a okamžiky, kdy spolu toto trio komunikovalo bez potřeby slov, jsem si opravdu užil.

Scéna je, jak je v Komedii zvykem, velmi úsporná, na opravdu omezeném prostoru (hraje se "v komoře") se po celou dobu nacházejí tři lokality, mezi nimiž děj přechází, přičemž celek nepůsobí nijak stísněně, místa je právě tolik, kolik je třeba.

Z dalších divadelních prostředků mě zaujal zejména úvodní a závěrečný obraz výborně ohraničující celé dílo, v hudebním podkresu Petra Haase pak rezonuje bouřlivá odhodlanost a rozervanost Andreasova nitra.

Sečteno a podtrženo, Legenda o svatém pijanovi v Komedii je po všech stránkách kompaktním celkem, jejž za sebe nemohu nedoporučit.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.