Na Zrození Venuše jsem vyrazil s velkým očekáváním, neboť mi bylo během různých podivadelních posezení několikrát nadšeně doporučeno. Po skončení představení jsem byl rozčarovaný, ne že by to bylo špatné, jen to pro mě zjevně nebyla taková pecka jako pro ty, kteří mi to vychvalovali.

Tedy aspoň jsem si myslel, že právě to je důvod mých rozpaků. Kdybych u toho zůstal, vystačil bych si s komentářem, že Zrození Venuše je čtyřicetiminutový stand-up, jehož náplň by vydala na čtyři až pět standardních krátkometrážních výstupů třeba během večera z produkce Underground Comedy. A kdybych se chtěl rozepsat více, utekl bych k úvahám o tomto žánru, jeho dynamice, důležitosti podávání v malých dávkách, spojení pravdivosti s vtipností... A bylo by to úplně mimo.

Se sepsáním takového komentáře jsem v tomto případě váhal nikoliv proto, že jsem obecně extrémně líný komentáře psát, nýbrž proto, že se mi Zrození Venuše následující dny a týdny stále vracelo (a až poté přišla na řadu má lenost). Pokud je smyslem divadla oslovit publikum i mimo představení vymezený čas a prostor, pak se to zde v mém případě rozhodně povedlo, takže to vezměme z jiného úhlu.

Nataša Mikulová je tlustá. Jak na vás tato věta působí? Mělo by jít o konstatování faktu, podobně jako že je žena, bruneta, herečka... Jenže není, chtě nechtě je v tom minimálně podtón negativního hodnocení. Existuje ale nějaký neutrální výraz? Najdeme spoustu vyložených urážek, hromadu opisů a eufemismů, můžeme se uchýlit k medicíně... Snad bychom mohli zvolit adjektivum korpulentní či český ekvivalent tělnatá. Jenže ani jedno není součástí mého "slovníku všedního dne", takže by jejich užití samo o sobě přitáhlo pozornost.

Ne, sdělit TO "přirozeně" prostě nejde. Nabízí se otázka, proč by TO měl vůbec někdo chtít zmiňovat. K tomu dva postřehy, představme si následující dialog: "Byl jsem na autorské inscenaci Nataši Mikulové..." "Koho?" "Mikulová, (před)loňská absolventka alterny." "Hmmm... Která?" "Bruneta." "To snad byly všechny, ne?" "OK, černovláska." "Aha... Ta krátko- nebo dlouhovlasá?" "S delšími vlasy." "Jo jasně!" Politicky korektní... A naprosto debilní, asi jako pomáhat někomu vzpomenout si, kdo je Samuel L. Jackson, a vynechat, že je černoch. Nebo popisovat dítěti slona a vyhýbat se tomu, že má chobot či velké uši.

A ten druhý? Potřeba vyváženosti, když už TO tedy zmíníte, protože právě o TOM Zrození Venuše je a popisujete-li to někomu, koho na to chcete poslat a nic o tom neví, je fakt problém se TOMU vyhnout, tak řeknete "Mikulová je tlustá, ale...", načež následuje něco pozitivního (a že je z čeho vybírat). Jako by bylo třeba TO omluvit, případně omluvit sebe, že jste TO vyslovili. A to není má domněnka, právě takové formulace zazněly od těch, kteří mi tuto inscenaci doporučovali.

A tím se dostáváme k jádru pudla, Zrození Venuše je inscenace Nataši Mikulové o TOM. Jaké s TÍM měla a má radosti a strasti, jak TO vnímá ona i její okolí. Být to pětiminutový stand-up, tak by se publikum zasmálo a než by to začalo být trapné, s potleskem by odešla. A publikum by se smálo pro změnu cikánovi, imigrantovi, plešounovi, mimoňskému ajťákovi či štíhlé leč úplně blbé blondýně, přičemž některé postavy by byly skutečné a jiné vykalkulované čistě pro pobavení, ale co, každý na jeviště přichází pro smích a potlesk a o víc přece nejde, no ne?

Jenže Zrození Venuše není stand-up a po první scéně Mikulovou střídá zase Mikulová. A tak se bezpečná hráz rychloobrátkového smíchu boří a divák je tak s TÍM konfrontován. A může začít obdivovat komplexnost, s níž TO uchopuje. Nemusíte jí říkat, jak se TO dá opsat, sama vám dá úctyhodně dlouhý seznam, z nějž se možná i něco přiučíte. Nemusíte TO ani omlouvat, to všechno zná také. Mimochodem, tohle pro mě byl asi nejsilnější okamžik celého představení, totiž že právě ony vyvažovací věty, jež jsem si předtím vyslechl v rámci pozvánek při podivadelních pitkách a jež byly nepochybně myšleny upřímně a v dobrém, pak zazněly z úst Mikulové během představení... A hned bylo jejich zarámování jiné.

A než bych to dál rozváděl a prozrazoval zbytečně mnoho, přejdu radši k pointě. Pokud jsem v úvodu psal, že jsem byl z představení (nahlíženo "objektivně divadelně") rozpačitý, pak to byl úhybný manévr mé mysli ve snaze oklamat sebe samu. Ony rozpaky jsou totiž hlubšího rázu a pramení právě z oné čtyřicetiminutové konfrontace jako takové stejně jako z mých... Předsudků? Ne, spíše myšlenkových vzorců, jež jsem přijal, aniž bych o nich hlouběji přemýšlel, způsobu uvažování. A nejen mého, ale i lidí kolem mě, celé společnosti.

A ani to není vše, od tohoto už je jen krůček k přemítání o vlastních nedostatcích (ať už skutečných či domnělých), pozastavení se nad tím, jak co kdo vnímáme, z čeho co pramení, jak co kompenzujeme, s čím má smysl si dělat těžkou hlavu a s čím ne... Nicméně to už opravdu nepatří do blogu.

Sečteno a podtrženo, nejsem si sice zcela jistý, jaké byly pohnutky těch, kdo mi Zrození Venuše doporučili, já vám ho ale doporučuji s tím, že už snad víte proč a aspoň tušíte, do čeho jdete.