Počet komentářů: 2
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jsou věci větší než divadlo
Jiří Koula, 29.1.2020

Věřím a nenávidím je nejnovější přírůstek do rodiny "domácích" monodramat OLDstars a z nich jediné, k němuž jsem se dosud nevyjádřil. Kéž by to tak mohlo zůstat! Ovšem když vidím, jak u nás této inscenaci přibývají veskrze pozitivní hodnocení, nemohu dále mlčet, osobně mám totiž s touto inscenací jeden opravdu velký problém, jímž je samotný text Stefana Massiniho (či jeho český překlad, ale budu předpokládat, že v němž nedošlo k výrazným významovým posunům).

Přitom právě ten učaroval herečce Kláře Cibulové a dramaturgyni Lucie Flemrové, když nezávisle na sobě ve Francii zhlédly jeho inscenace, jež v nich vzbudily touhu ho uvést v Česku. Proč? Nebudeme-li zacházet do "detailů", je na první pohled vskutku povedený, proplétající se monology tří žen sdílejích spolu čas a prostor, kteréžto však nahlížejí z radikálně odlišných pozic, a jejichž osudy se setkávají až v závěrečné překvapivé a mrazivé pointě, pane jo, taková hra je jasný poklad, no ne?

Massini

No... Ne. Kazí to totiž právě ony "detaily". Tím sdíleným prostorem je Izrael a Pásmo Gazy, časem období let 2002 a 2003. A ony ženy? Židovská profesorka Eden, palestinská studentka Širín a "americká" vojačka (rozumějte členka armády USA) Mína. Ano, Massiniho hra tematizuje "izraelsko-palestinský konflikt", který podává skrze osobní výpovědi dvou příslušnic zúčastněných stran a jedné "relativně nezúčastněné pozorovatelky". To je přece dobrý přístup, no ne?

No... Ne. Pojďme se na postavy podívat blíže. Liberální Eden přednáší židovské dějiny na blíže neurčené univerzitě v Izraeli, v důsledku příliš blízkého setkání se smrtí se však začíná bát o vlastní život a zpochybňuje své dřívější postoje. Naproti tomu Širín studuje dějiny Palestiny na Islámské univerzitě v Gaze, což je jen poznámka na okraj, protože se od samého počátku hry touží přidat k Brigádám mučedníků Al-Aksá a v jejím průběhu k tomuto cíli směřuje. A Mína? Ta je pozorovatelkou, jejím úkolem je udržovat pořádek, řešit "nepříjemnosti". Svěřuje se, že jí obecně nepřísluší soudit, na čí straně je pravda či právo (posuzovat má jen konkrétní situaci, je-li to možné), stejně jako to, že země, jež ji vyslala, nesleduje žádný vyšší princip, ale paktuje se s tím, s kým je to zrovna výhodnější.

A teď přichází můj problém. Mína je vlastně projekcí autora, který se též tváří nezaujatě. Jenže je to podobné jako se zpravodajstvím, můžete sice mít formálně zcela neutrální jednotlivé zprávy, ale jejich výběrem (který je nutný, protože není ve vašich silách informovat o všem ani v silách diváků/čtenářů/publika vše vstřebat) realitu zjednodušujete a měníte. A v tomto ohledu jde Massini velmi daleko.

Už samotný název hry, který lze v originále interpretovat jako "věřím v jednoho boha" i "věřím v jednu nenávist" je zavádějícím zarámováním, jež "izraelsko-palestinský konflikt" redukuje na otázku náboženství. To Massini dále utvrzuje právě skrze Mínu, jež ve svém úvodním monologu přemítá o Velikonocích a Vánocích, aby měl divák jasno, že zastupuje křesťanství, načež v dalším výstupu přihazuje zkušenost s rukojmími z USA, kdy šlo o peníze. A je vymalováno, křesťanství a násilí spolu v dnešní době nesouvisejí, v křesťanském kulturním okruhu si lidé ubližují už jen kvůli světským věcem.

Leč ne tak na Blízkém východě, Mína (a tedy Massini) pokračuje: "Zkrátka, když bůh jedněch i bůh těch druhých způsobí pořádný dusno a hrozí, že všecko poletí do vzduchu, tak zavolají nás. Zápaďáky. Nás. Dorazili jsme z opačnýho konce planety Země až sem, do tohohle bláznivýho koutu světa, kde stojí na každým rohu vyznavač jinýho boha... Protože tady, v těchhle končinách světa se Bůh zabývá rozezvučením sirén a dokonce přikazuje z tlampačů půst... Zejtra se objeví někdo, kdo tu urážku pomstí. Na Jaffa Road se odpálí pro Azízova uraženýho boha. Nebo v Betlémě znásilní a znetvoří falešný agenti Mossadu arabskou holku."

Na palestinské straně je důkazem tohoto pohledu právě Širín, vysokoškolačka, jež touží zahodit svou budoucnost a vyhodit se do vzduchu ve jménu... Čeho? No, to nám Massini tak úplně neřekne, ale můžeme si to vyvodit z kontextu, je muslimka, studuje na Islámské univerzitě v Gaze, tak asi prostě proto, že je zblázněná do Alláha. Naproti tomu u Eden coby nejviditelnější zástupkyně izraelské strany víra nehraje roli, její radikalizace vychází ze strachu o holý život, ze strachu rozsévaného fanatiky typu Širín.

Už tato volba postav je z mého pohledu velmi nešťastná, jaký obrázek totiž vykresluje? Palestinci jsou zastoupení islámskou fundamentalistkou, Izraelci pak "sekulární" liberálkou snažící se skrze studium historie léčit extrémismus, kteréžto úsilí ale palestinští radikálové svými činy hatí, Eden tak směřuje ke schvalování izraelské politiky kvůli vlastnímu bezpečí. Jo, to z určitého úhlu pohledu dává smysl. Tedy z toho oficiálního izraelského, tohle je přesně narativ, kterým se Izrael zaštiťuje od šestidenní války v roce 1967 (byť dle vyjáření "izraelských odpadlíků" vznikl ex post).

Ale pojďme dál, o existenci jakých dalších postav se z textu dozvíme? Na palestinské/arabské straně je to "pěkný" výčet: Aját a Wafa, jež Širín seznámily s radikály, tři členové Brigád, Arab, co pobodal dva Židy, člen Hamásu, co se omylem vyhodil do vzduchu, fundamentalistický imám Marwan, dvě sebevražedné atentátnice a navrch další dva sebevražední atentátníci, s nimiž se Śirín potká... A Azíz, který si vzal dva Židy jako rukojmí, ovšem podle jeho příbuzných ne proto, že by byl radikál, ale proto, že "kvůli Izraelcům ztratil hlavu. Protože k němu vpadli: už po šestý, jak to dělávají v uprchlických osadách: vyrazili dveře, údajně šlo o bezpečnostní kontrolu, rozervali matraci, vykuchali gauč, roztřískali nádobí, vyházeli je na zem z kuchyňských skříněk a prohledávali je, a když se vrátila domů jeho žena Latifa, strčili jí ruku mezi nohy: To už Azízovi vážně hráblo, říkají, a popadnul tátovu pušku, to se dá pochopit, říkají, to se dá pochopit."

A kdo kope za tým osvícené kapitánky Eden? Tři ruští Židé hrající šachy, z nichž jeden je společně s barmanem rád, že člen Hamásu odpálil jen sám sebe. Izraelští vojáci a policisté. Edenin kolega Izák, jehož názoru "Izraelské osady mají pravdu. Palestinci provokují, hotovo tečka. Nemáme si co vyčítat." by Eden dříve oponovala, ale pod vlivem strachu začíná přikyvovat. Mladí bavící se lidé. Další Edenini kolegové. A novinové titulky "Židovští extrémisté poničili hřbitov", "Izraelská policie kryje potyčky" a "Izraelské razie v pásmu Gazy".

Pravděpodobně jsem někoho vynechal, ovšem nemyslím si, že by to změnilo fakt, že volba jen zmíněných postav slouží k podpoření dojmu vyvolaného volbou postav hlavních. Izraelci jsou normální lidé jako my, chtějí prostě jen v klidu žít, jenže proti nim jsou zástupy fanatiků nemyslících na nic jiného než jak je připravit o život. Mezi Izraelci jsou sice také extrémisté, ale ti se spokojí s poničením hřbitova, izraelská policie není úplně čistá, ale krytí "potyček" nezní nijak strašně. A ty razie? Když proti sobě máte takovou zvěř, tak co vám zbývá?

Tento obraz v Massiniho textu vážněji narušuje jediné místo, totiž Azízův případ. Ono líčení razie je dosti drsné a byť je podkopáno tím, že se Azíz nakonec uchýlil k násilí a ona k Izraelcům nelichotivá verze je tvrzení Azízových příbuzných, i tak tam je. A dokonce v něm padne slovo osady (jež se v celé hře objeví dvakrát), wow.

No, dostali jsme se do bodu, kdy si můžeme položit otázku, nakolik Massinim vylíčená situace odpovídá realitě, tedy do jaké míry je jeho hra vhodným výchozím bodem pro diskusi o "izraelsko-palestinském konfliktu". Eden vyučuje (židovské) dějiny, Širín studuje dějiny (Palestiny), ovšem Massini se jim zdatně vyhýbá, dovolím si tak jeho text doplnit o pár historických momentek.

Realita

Důsledkem založení státu Izrael v roce 1948 bylo uprchnutí či vyhnání více než sedmi set tisíc jedinců převážně arabské národnosti z jeho území. Ačkoliv od konce roku 1948 bylo v OSN pravidelně (dokud to mělo smysl) deklarováno právo těch uprchlíků, kteří by byli ochotni žít s novými sousedy v míru, na návrat v nejbližším možném termínu, nikdy k tomu nedošlo.

Osady, jež Izrael od roku 1967 zakládá na okupovaných (či dle proizraelského slovníku sporných) územích, považuje většina mezinárodního společenství za nelegální, přesto vesele (dobrá, v průběhu času někdy veseleji než jindy) vzkvétají a vznikají nové. Zajímavý zlom nastal v roce 2019, kdy osady za nelegální přestaly považovat USA, k tomu se ještě vrátím.

Separační bariéru (na české Wikipedii k nalezení pod izraelskému narativu vyhovujícím názvem Izraelská bezpečnostní bariéra) shledal roku 2004 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu nelegální... A stále stojí.

Stát Palestina, jehož území by mělo tvořit Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu (a v očích největších snílků i Východní Jeruzalém), je uznáván většinou mezinárodního společenství (i na to ještě dojde) a od roku 2012 je nečlenským pozorovatelským státem OSN. Přesto je stále myšlenkou a ne realitou, jeho faktickému uskutečnění brání mimo jiné izraelské osady na území Západního břehu. Jejich vysídlení by znamenalo akci rozměry srovnatelnou s palestinským exodem z roku 1948, kdo by na tohle dnes přistoupil?

Syntéza

Tak, vraťme se k Massinim zkonstruovanému obrazu a uveďme ho do širších souvislostí. Massini nám ukazuje Izraelce (tedy dle národnosti Židy, na to také dojde) jako po klidu a bezpečí toužící "obyčejné lidi". Proč ne, takových je jistě dost, to je fér. Tedy bylo by, kdyby zároveň ukázal i palestinské uprchlíky, kteří také touží po klidu a bezpečí a chtěli by prostě jen žít, ideálně tam kde jejich rodiče. Či Palestince ze Západního břehu, kteří by okamžitě vyměnili klid a bezpečí za současné "výhody" izraelské vojenské správy tohoto území (viz Azíz). Či Araby na území Izraele, kterým by jistě na klidu přidalo, kdyby přestali být považováni za občany druhé kategorie, kdyby jejich staronový premiér Benjamin Netanjahu přestal Izrael označovat za židovský stát, v němž jsou vlastně jen trpěni.

Poslední bod si dovolím rozvést. V Deklaraci nezávislosti Státu Izrael z roku 1948 stojí: "Stát Izrael bude otevřen židovským přistěhovalcům a všem příslušníkům národa rozprášených po celém světě. Bude se starat o rozvoj země pro blaho všech jejích obyvatel; bude založen na svobodě, rovnosti a míru - ve světle slova izraelských proroků; bude poskytovat všem občanům plnou sociální a politickou rovnoprávnost bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví; bude garantovat svobodu víry, svědomí, jazyka, výchovy, vzdělání a kultury; zabezpečí posvátná místa všech náboženství a zůstane věrný principům Charty Organizace národů."

Když roku 2013 usilovala na základě tohoto prohlášení skupinka převážně etnických Židů, aby měli v oficiálních dokumentech uvedenu izraelskou národnost, Nejvyšší soud Státu Izrael žádost zamítl s odůvodněním, že to není možné, protože existují jen národnosti židovská a arabská. Moderní stát, od něhož nelze odvodit národnost pro všechny jeho občany, je dosti neobvyklý, ne-li zcela unikátní úkaz.

Sice nám jako první může naskočit námitka, že československá národnost před třiceti lety také neexistovala, jenže existovala už při sčítání lidu roku 1921. A kdyby nový samostatný československý stát vydržel 65 let (stejně jako Izrael v roce 2013), osobně bych si nevsadil mnoho na to, že by československá národnost neexistovala (třeba už proto, že při posledním sčítání lidu v roce 2011 bylo možno se přihlásit ke dvěma národnostem, takže kdo se cítí být Čechoslovákem, mohl vyplnit českou i slovenskou - možnost hlásit se náhradou za izraelskou národnost k židovské i arabské v Izraeli nejspíše nebude, když je tento údaj úředně evidován). A když si vezmeme takovou Kanadu, jež je etnicky dosti rozmanitá a coby úřední jazyky má angličtinu a francouzštinu, což odráží její historii, tak při jejich posledním sčítání lidu se ke kanadské národnosti přihlásilo 40 % populace.

Proč Izrael neumožňuje odvodit národnost od příslušnosti ke státu? Dostáváme se k druhému z Massiniho základních pilířů, totiž k náboženství. Mína tvrdí, že příčinou problémů je zatvrzelá víra na obou stranách. Ovšem autor to "ilustruje" akorát zástupem islamistických fundamentalistů, židovští radikálové chybějí, cenou útěchy nechť nám jsou v zásadě mírumilovní občané s vyhraněnými názory. Muslimských sebevražedných atentátníků máme dostatek, ale kde jsou židovští teroristé?

No, přijmeme-li tradiční představu teroristů jako jedinců či členů poměrně malých skupin, kteří útočí na civilisty, pak nelze Massinimu vyčítat, že je v textu nezohlednil, protože bude dost těžké je najít. Jenže co je to terorismus? Nechť promluví Wikipedie: "Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských) cílů. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté." Faktem je, že nepotřebujete "osamělé cvoky" ve chvíli, kdy jejich "práci" vykonávají státní bezpečnostní složky, jako třeba v případě Izraele na Západním břehu.

Tak, teď už jsem se úplně odkopal, naznačovat, že Stát Izrael praktikuje terorismus, to jsem se snad zbláznil. A co kdybych ještě předtím napsal, že jeho vznik byl provázen etnickými čistkami či praxi na jeho (oficiálně uznaném) území nazval apartheidem? Problém je v tom, že nejde o slovník převzatý z nějakého (pro)arabského extrémistického webu, ale o jazyk, který používají třeba (ve Velké Británii žijící) izraelský historik židovského původu Ilan Pappé či americký filosof židovského původu Noam Chomsky (který navíc označuje za největší teroristickou organizaci světa samotné USA), prohlášení izraelského jednání za apartheid je pak základem globálního hnutí BDS snažícího se donutit Izrael ke změně stejnými prostředky, jakými mezinárodní společenství donutilo ukončit apartheid Jihoafrickou republiku. A také v tom, že budeme-li se držet čistě definic těchto pojmů a oprostíme se od "typických příkladů" i vnitřních zábran velících nám, abychom se ve svých úvahách některými směry raději vůbec nepouštěli, je velmi obtížné najít vůči těmto označením protiargument.

A abych uzavřel všechny resty, vraťme se ještě na chvíli k otázce uznání Státu Palestina. Když si najdete mapu států, které jej uznávají, je tam opravdu většina světa, kdo chybí? Vedle Izraele USA, Kanada, Austrálie, téměř celá západní Evropa (čímž myslím země, jež nebyly ve sféře vlivu Sovětského svazu) a pár dalších. Je náhodou, že jde převážně o země vzniklé kolonizací či země, jež do první světové války své kolonie měly? Tedy o země, jež obsadily území, na nichž (téměř) vyvraždily či si aspoň (dočasně) podrobily původní obyvatelstvo? Je asi pochopitelné, že země s takovou historií mají problém s tím za totéž peskovat Stát Izrael, přičemž uznání Státu Palestina by znamenalo "tvrdou stopku" židovským osadám. Těm, jež Trumpova administrativa přestala loni považovat za nelegální, USA měly s Izraelem vždy nadstandardní vztahy (což je mimochodem další výtka směrem k Massinimu, Mína sice říká, že teď jsou USA proti muslimům, ale v Bosně jim byli mudžahedíni dobří, čímž se snaží vyvolat dojem vrtkavosti USA... Jenže ta funguje ve vztahu k ideologiím spojenců, ovšem nikoliv už nutně ke konkrétním spojencům jako takovým, tedy určitě ne právě v případě Izraele, v roce 1948 jej USA uznaly jako první už jedenáct minut po vyhlášení nezávislosti, což byl "začátek krásného přátelství"). Jenže to na křivdách vůči Palestincům nic nemění.

Za zmínku též stojí, že když se hlasovalo o schválení Státu Palestina coby nečlenského pozorovatelského státu OSN, výslovně proti bylo jen devět zemí - u Izraele, USA a Kanady to nepřekvapí, u na USA hospodářsky závislých Marshallových ostrovů, Mikronésie ve volném společenství s USA, zahraničně politicky vrtkavého Nauru s historickými vazbami na Velkou Británii a Austrálii (kteréžto se ale samy hlasování "jen" zdržely) a Panamy, jíž USA zajišťují vnější bezpečnost, také ne... Překvapit to může akorát u devátého člena této "ligy výjimečných", jímž je Česko. No, vlastně to potvrzuje, že uvádět u nás inscenaci tohoto Massiniho textu skutečně dává smysl, jsme dobrými přáteli Izraele a tato hra krásně zapadá do Brand Izrael, štědře financované kampaně snažící se všemi možnými prostředky vylíčit Izrael pozitivně s vidinou, že blýskavý lak přetře všechny ty nepěkné věci pod ním.

Ale vraťme se k otázce, proč Stát Izrael neumožňuje používat izraelskou národnost. Prostě proto, že by to odporovalo jeho základnímu principu. Navzdory tomu, co uvedl ve své vlastní deklaraci nezávislosti, je totiž naplněním příslibu Velké Británie z roku 1917 na vytvoření státu pro židovský národ na území Palestiny, jež tehdy byla britskou kolonií. V rámci šestidenní války v roce 1967 pak Izrael anektoval většinu Velkého Izraele - území v Bibli zaslíbeného židům - a od té doby se snaží v těchto hranicích napevno uchytit. Izraelská národnost by znamenala na toto stoleté úsilí rezignovat.

Dovětek

Zatímco už třetím dnem sepisuji a přepisuji tento text, Donald Trump dnes (tedy už včera) zveřejnil návrh na vytvoření nezávislé Palestiny, informace o němž se objevily před rokem a půl poté, co USA přesunuly svou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Ten má být podle návrhu nedělitelným hlavní městem Izraele (což Netanjahu deklaroval i v projevu u příležitosti přesunu), v návrhu je i tehdejší spekulace, že hlavním městem Palestiny by měla být vesnice Abú Dís s třinácti tisíci obyvateli oddělená od Jeruzaléma separační bariérou. Židovské osady na Západním břehu Jordánu by měly zůstat součástí Izraele (a Netanjahu už spěchá předložit vládě návrh na jejich anexi), ten by tak získal 30 % tohoto území, jež mělo celé patřit Státu Palestina, zároveň by podle Netanjahuova vyjádření Palestina neměla armádu, hranice pod svou kontrolou a byla by dosti nesouvislá, podle jiného pak Izrael Palestincům na konci procesu nabízí podmíněnou a omezenou svrchovanost.

Co tedy návrh říká? "Palestinci, pojďme se dohodnout, vy posvětíte a zapomenete vše, co vám Izrael za posledních 72 let udělal, na oplátku dostanete vlastní stát. No, on to tedy nebude tak docela stát v klasickém smyslu, vlastně vám jen slíbíme, že na území, které Izrael dosud nestihl zabrat, budete moci dál žít." A zárukou tohoto slibu má být asi to, že Izrael nemá tendence expandovat, že své sliby přísně dodržuje, že nemění své požadavky, že jeho prohlášení a činy jsou v jasném souladu. A že se k tomuto návrhu velmi kriticky vyjadřují i samotní osadníci? Co na nich záleží, tady máte ruku Trumpa a Netanjahua, dvou férových chlapíků, vůdců svobodného světa.

No, ten návrh by se dal vzít jako špatný vtip a jeho zveřejnění jako pokus nahnat politické body v situaci, kdy Trump čelí impeachmentu a Netanjahu třem nezávislým obviněním z podvodu, zneužití důvěry a uplácení. Netanjahův kvap ohledně návrhu na anexi židovských osad však může mít závažné následky. Co by se stalo, kdyby k anexi došlo a poté byl "mírový plán" odpískán? Izrael by tak utvrdil zvětšení svého území, což by pravděpodobně vyvolalo odezvu z arabské strany, to zase z izraelské se stále stejnou písničkou o nutnosti se bránit... Důsledkem "mírového plánu" by tak byla další válka, která by časem odezněla, vše by se vrátilo do současného stavu... Jen Izrael by byl opět o kousek dále na své cestě, po níž kráčí už 72 let (či celé století). No, snad je to zbytečně pesimistický scénář, přece pro něj nic z minulosti nemluví.

Mimochodem, důvod, proč jsem spojení "izraelsko-palestinský konflikt" dával celou dobu do uvozovek, je, že evokuje pocit, že existují dvě souměřitelné entity, ať už Izrael a Palestina či Izraelci a Palestinci, jež spolu mají spor. Ani jedno z toho ale není pravda, jsou zde dvě strany ve výrazně asymetrickém postavení. A tento "mírový plán" to má jen utvrdit.

Závěr

Asi bych se měl vrátit k divadlu. Dobrá. Má Massiniho text své kvality? Určitě, je to dobře odvedené řemeslo. Má je inscenace OLDstars? Bráno čistě divadelně jistě. Ale sorry, o to v tomto případě fakt nejde, dávat prostor textu, který by mohl mít na titulní straně uvedeno "sepsáno podle notiček izraelského ministerstva propagandy", je prostě velký špatný.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Eleonora (9.2.2020, 15:30:46)  reagovat
Literární autoerotika
Milý pane Koulo,
zvažte přihlášku do redakce Literárních novin či dopis Stefanu Massinimu. Ale prosím, nehoňte si své ego směšným hodnocením inscenace mladých a nadějných divadelníků skupiny OLDstars založeným na kritice výchozího dramatického textu, neb tento přístup je neadekvátní Vašemu intelektu i pozici redaktora tohoto divadelního blogu. Zároveň jím znevažujete poslání divadelních kritiků, jelikož jste inscenátorům dle mého názoru nepřinesl žádný užitečný podnět pro jejich budoucí tvorbu.
Letem divadelním světem - můžete si na seznam četby přidat Shakespearova Kupce benátského či si zajet do Teatru Powszechneho na rozkošnou inscenaci Mein Kampf. Myslím, že i nad těmito a mnoha dalšími díly byste taktéž mohl provozovat onanii politicky zaměřené literatury.
Vřele doufám, že přes všechen svůj odpor k textu inscenaci znovu shlédnete a stejnou energii, jakou jste investoval do hodnocení dramatu, využijete i k plnohodnotné reflexi inscenace.
Vafle (29.1.2020, 17:49:45)  reagovat
Eeee
Chápu a (z větší části) souhlasím s kritikou textu. Ale 0 % pro samotnou inscenaci? C'mon!