Blog redakce i-divadla

Kdybych mohla...
vydáno: 28.6.2021, JKoula

Toto je Koulův blogísek.

Na začátek řeknu to jméno. A slušný též nebudu. Pokud Lucie Andělová za Hanu neposbírá všechny letošní herecké ceny, tak jděte do prdele. Omlouvám se, muselo to ven, teď už slušně, byť na jména ještě dojde.

Hana - kniha

A začněme hned prvním: Alena Mornštajnová. Ta už za svůj román Hana řadu cen posbírala. A právem. Tíha důsledků rozhodnutí jedné ženy, tragédie jednoho rodu, příběh jednoho města, střet malých osobních historií s velkými dějinami dvacátého století, zápletky vycházející ze zcela pochopitelných motivací jednotlivých postav neodvratně vedoucí ke katastrofě, nešťastné souhry okolností... A k tomu množství vnitřních paralel v rámci jednotlivých životů i napříč generacemi.

Ano, Hanu považuji za vskutku pozoruhodnou knihu. jak pro ni samotnou, tak pro míru, v jaké volá po tom být uvedena na divadle. Není divu, že dramatizace vznikly během pár let od vydání knihy už dvě (a velmi by mě překvapilo, kdyby šlo o konečné číslo). S první si pospíšil Martin Glaser, jehož inscenaci můžete zhlédnout v Národním divadle Brno. O tuto možnost mě připravil virus, snad se mi poštěstí na podzim. S druhou pak přišla Diana Šoltýsová, jejíž inscenaci v hradeckém Klicperově divadle jsem tento měsíc navštívil třikrát a konečně mám pocit, že se k ní smím vyjádřit. Než tak učiním, poděkování první. Paní Mornštajnová, děkuji, že jste českou literaturu obohatila o Hanu a české divadlo o látku, z níž lze tak smysluplně čerpat.

Takže Hana podle Šoltýsové. S tímto blogem jsem si dával načas i proto, že pro mě začíná být obtížné nacházet stále nová slova, kterými bych popsal potenciál Šoltýsové-režisérky, jehož naplnění vidím v rostoucí míře v každé její nové ("velké") inscenaci. Jistě jednou přijde den, kdy si řeknu "Jo, je to dobré, ale když to srovnám s...", dnešek jím však nebude, Hanou pro mě Šoltýsová posunula svou laťku zase o něco výše.

Divadlo jako služba

Dovolte mi začít delší oklikou, jménem, které se sem zdánlivě nehodí: Federico García Lorca. Malého Federika natolik okouzlila katolická liturgie, že na dvoře rodného domu pořádal "mše", kterých se musela účastnit celá rodina i služebnictvo (a Federico káral ty, kteří se při nich nerozbrečeli). Toto období skončilo ve chvíli, kdy na náměstí spatřil loutkové divadlo, k němuž obrátil svůj zájem, což jeho matka podpořila tím, že mu loutkové divadélko koupila. Na první pohled jde o spíše úsměvný než zajímavý fakt, pro mě je však zdrojem metafory a pojmenováním pocitu, jenž se mě často zmocňuje během představení Šoltýsové inscenací: divadlo jako bohoslužba, bohoslužba jako divadlo.

Není to žádný objevný přístup, ostatně oboje má stejné kořeny, přesto mě fascinuje podobnost obou v současné (i klasické, tradiční) formě. Mimořádné budovy vyhrazené tomu či onomu, dedikovaný prostor pro "účinkující" a "publikum", kostýmy, rekvizity, kulisy, lze též hovořit o režii a dramaturgii bohoslužby, o tradici, pevných textech, improvizaci, významnou roli hraje též hudební složka... To vše jsou ale vnějškové aspekty, které sice brzy zužitkuji, nicméně mě zajímá něco jiného, totiž smysl, účel.

U bohoslužby mě napadají tři. Tím zjevným je služba bohu, oslava jeho velikosti, jíž se podřizují všechny výše jmenované složky. Komplementárně k tomu je druhým poukázání na nedokonalost člověka, na jeho chyby, hříšnou povahu (či temnější stránky lidství, chcete-li), s níž je třeba celý život bojovat. A konečně třetím je důraz na církev jako společenství, bohoslužba coby setkání věřících, při němž prožívají sounáležitost, pocit, že v onom boji nejsou osamoceni. Obracení se k bohu jako společnému úběžníku, bližním a vlastnímu nitru, trojjedině koncentrovaná pozornost.

A jak to má divadlo? Základní otázka, kterou v sobě řeším už roky, zní: Jaký je jeho účel? A už to, že v tomto textu vycházím z představy divadla jako služby, je určitou odpovědí, není totiž plně kompatibilní s ideou divadla jako svébytného jevu, který má svou historii, vývoj, hranice, jež lze posouvat... A který ospravedlňuje sám sebe tím, že existuje a žije, mění se, reaguje na okolí, za chvíli to rozvedu.

Pokud se však řekne služba, logicky následuje otázka čemu. Inu, člověku. Smyslem divadla je pro mě ukázat člověka, ne v jeho slávě, ale v jeho úplnosti, velikosti stejně jako malosti. Jsme bytosti plné rozporů, v každém z nás se sváří neslučitelné motivace, s nimiž se musíme nějak vypořádat, divadlo je pak pro mě osobně prakticky bezednou studnicí zkušenosti, laboratoří, v níž je možno během představení coby kontrolovaných experimentů pozorovat, kam mohou za jakých podmínek vést jaká rozhodnutí. Mým smyslem divadla je vyprávět příběh člověka ve všech jeho podobách a tomu by podle mě mělo sloužit.

Divadlo podle jiných

Věřím, že většina divadelníků tento rozměr cítí a do jisté míry i ctí, avšak dostáváme se ke konfliktu s oním druhým pohledem, divadlem jako sebeospravedlňujícím se jevem. Je to podobné jako s bohoslužbou, můžete navštívit mši v impozantním bohatě zdobeném kostele, kde z kazatelny hřímá kněz v jazyce, kterému nerozumíte, avšak z jeho projevu je jasné, že zde je pánem bůh a kněz jeho zástupcem, to vše za zvuků varhan prostupujících celý prostor a doléhajících na vás v tisícerých ozvěnách, odcházíte naplněni bázní z boží velikosti... A pocitem důležitosti kněze. Ale už nejde tak úplně o vás ani společenství.

Podobně jsem to nezřídka měl během představení oceňovaných inscenací oslavovaných tvůrců (tedy primárně režisérů), akorát na místo boha nastoupil divadelní znak, jehož velikost se vyjevuje v procesu (potenciálně) neomezené semiózy, řetězcích konotací, v nichž se prvotní označované (člověk) vzdaluje, jeho význam oslabuje, v extrémních případech se pak může zcela ztratit, aniž by to v jistém ohledu bylo ke škodě výsledného estetického tvaru.

Tento přístup má jistě své výhody. Poskytuje určitý druh mnohosti, který navíc skýtá potenciálně neomezený prostor pro vývoj tím, že tvůrci mohou jako prvotní označované použít svou i cizí předchozí práci, odkazovat se k něčemu, co samo o sobě odkazuje k jinému, zároveň se mohou sami v nebývalé míře rozličnými způsoby realizovat, což navíc poskytuje na jedné straně kritéria pro posuzování, nakolik je v této oblasti kdo schopný, na straně druhé pak najít možnost si svůj zcela jedinečný jazyk (což lze opět objektivně ocenit). Osobně s tím mám jen jeden "drobný" problém, totiž že byl na oltáři divadelního znaku a kultu silně režisérského divadla obětován právě člověk.

Člověk jako prvotní označovaný, herec-člověk, divák-člověk. A též společenství lidí v jejich úplnosti, jež je nahrazeno na jedné straně skupinkou intelektuálů rozebírajících řetězce asociací, užité prostředky spíše než obsah, na straně druhé pak souborem izolovaných jedinců, v nichž viděné a slyšené sice vyvolává emoční odezvu, ovšem u každého jinou, namísto sdíleného zážitku nastupuje potvrzení osamělosti diváka uvězněného ve svém vlastním vesmíru.

Divadlo podle Šoltýsové

Omlouvám se za zdlouhavý úvod, ale potřeboval jsem si připravit cestu, po níž nyní na scénu přichází Diana Šoltýsová-režisérka, abatyše řádu Sester chudého divadla, pro niž je divadlo jako služba člověku prvním a jediným zákonem, která z temného kouta vytahuje do plného světla člověka jako prvotní označované, zároveň v jistém smyslu ustupuje do pozadí, aby nechala prostor herci-člověku, a v potemnělém sále vyhlíží diváka-člověka, k němuž se svou prací vztahuje.

Proč Sestry chudého divadla? Divadlo je jasné, chudé proto, že by se celá výprava Hany vešla k zadní stěně Besedy, v níž se hraje (což se v jednu chvíli téměř stane). To je ale jen nejvýraznější projev obecnějšího principu, v Šoltýsové divadle vše vychází z herců, kteří se nemají za čím schovat, ať už doslovně či obrazně, jde o divadlo, z něhož byly odstraněny prakticky veškeré berličky ve prospěch bezprostřednosti komunikačního kanálu dramatická osoba-člověk - herecká postava/herec-člověk - divák-člověk.

A sestry proto, že takový přístup je skutečnou službou, řeholí v zobecněném smyslu, přičemž málokterý muž je schopen či vůbec ochoten se plně odevzdat, podstoupit tvůrčí proces, během něhož lze kdykoliv cokoliv změnit či úplně zahodit proto, že to sice funguje o sobě a pro sebe, ale už ne v rámci celku. Ano, v předchozím odstavci jsem měl napsat spíše herečky než herci, herce v obsazení Hany nenajdete, stejně tak v zákulisí narazíte akorát na autory hudby Davida Hlaváče a light designu Daniela Rejchrta, kteří si však z titulu svých funkci nemuseli projít celým procesem zkoušení. Jinak řečeno, přiznejme si, že obecně řečeno jsou ženy pro službu (dle mého více kulturně než biologicky) připraveny výrazně lépe než muži.

Než tuto sekci uzavřu a přejdu k inscenaci, zbývají dvě provázané poznámky, jedna se týká mnohosti, druhá struktury. Pokud Šoltýsová odmítá mnohost vnějších prostředků stejně jako princip řetězení asociací, v němž by se mohl ztratit či i "jen" umenšit člověk jako prvotní označované, není její divadlo ve výsledku chudé co do podnětů? Ne, to je skutečně to poslední, co bych o něm mohl říct, mnohost zde vychází ze záplavy znaků, přičemž chápu, že každý izolovaně může pro někoho vyznít banálně, avšak jejich variování v rozličných situacích vytváří další plány, schodiště, po němž divák může scházet z počátku s ostatními a následně plynule do svého nitra.

A struktura? Té už jsem se vlastně dotkl, ale ještě ji rozliším na vertikální a horizontální. Nade vším stojí člověk, který je konečným účelem, odhalení jeho pocitů, myšlenek, motivací. O patro níže najdeme příběh, který poskytuje kontext, avšak může být částečně obětován nejvyššímu cíli. To se nejvýrazněji projevuje v Šoltýsové "podpisu", boření linearity děje (čemuž v případě Hany napomáhá už Mornštajnová), přičemž nejde o samoúčelnou manýru, efektní prvek, možná snížená srozumitelnost děje je ve prospěch zdůraznění vnitřních pohnutek postav, k vyjevení hlubších souvislostí. A až poté následují všechny složky, z nichž se skládá divadlo, podřízeny předchozím dvěma.

Tolik k vertikále, zbývá horizontála. Ale to už se budu opakovat, v obecné rovině slouží variované znaky, repetitivnost obrazů a prolínání prostorů a časových rovin k zdůraznění souvislostí v rámci osudů jednotlivých postav i paralel mezi nimi, čímž ve výsledku vyvstává komplexní obraz člověka jako hádanky bez konečného řešení, tvora proměnlivého co do vnějších okolností i způsobu, jakým vyvažuje složky svého já, přesto stálého právě v této nejistotě, kdy je každý zdánlivě rovnovážný bod nutně nestabilní. 

Hana - inscenace

Děkuji, že jste dočetli až sem, budiž tedy konečně Hana. Šoltýsové Hana je o Haně, ženě, která v sobě nese tíhu, s níž snad ani nelze žít. A také nežije, byť je naživu. Že to zní hloupě? Vždyť o tom je přece i Mornštajnové Hana. A také o Miře. Pravda, i Šoltýsové Hana je do určité míry o Miře, alespoň v tom smyslu, že je jedinou další skutečnou postavou, všechny ostatní jsou Haninými vzpomínkami, nočními i denními běsy, projekcemi její ztrápené duše.

A to je něco, co je třeba mít na zřeteli, co se materializuje ve zcela odlišném vedení hereček ztvárňujících Hanu s Mirou a ostatních, přičemž ona rozdílnost nejen odkazuje na tuto skutečnost, zároveň též Hanu vyzdvihuje, vše je podřízeno tomu, aby vyzněla Hanina tragičnost. Odpovědí na možnou námitku, že oproti představitelkám Hany a Miry jsou ostatní herečky v té které chvíli určitým způsobem "moc", je, že samozřejmě ano, jsou a být musejí, přičemž ale zároveň zůstávají v tom kterém okamžiku pravdivé, plně ctí podstatu daného obrazu. Protože přesně takové jsou naše vzpomínky, pokřivené důrazem na to, co je pro nás důležité, ale též pravdivé, i kdyby jen v rámci našeho soukromého vesmíru.

Imperativ podřízenosti Haně pak platí svým způsobem i pro Miru. Ta je sice na první pohled svébytnou postavou, ale těžko přehlédnout, že se v jejím příběhu replikují vzorce z Haniny minulosti, těžko přehlédnout i komplikovaný vztah mezi nimi, jehož část navíc zná jen Hana. A vyjevuje se i ve vynechaném závěru předlohy, v němž skrze plně osamostatněnou Miru přichází i pro Hanu jisté rozhřešení.

A když už jsme u vynechávání, kniha má tři části: Já, Mira, Ti před mnou a Já, Hana. Inscenace sestává z dvou polovin velmi přibližně odpovídajících první a třetí části, z druhé jsou pak použity klíčové momenty vztahující se právě k Haně. I toto zapadá do principu jednotného cíle, ostatní postavy se tak skutečně zcela neemancipují.

Pořád jsem příliš obecný, pravdou ale je, že nechci zacházet do podrobností, učinil jsem tak v případě blogu k Vyhnání Gerty Schnirch a dodnes mě to trochu mrzí. Bylo by snadné Hanu hájit výčtem všech souvislostí a detailů, jichž jsem si všiml, pravdou ale je, že toto objevování je součástí zážitku z představení a přijde mi nefér vás o něj ochuzovat. Přesto si neodpustím dvě poznámky čistě pro ilustraci či ochutnávku způsobu, jakým Šoltýsová pracuje, na co se můžete těšit.

Když Elsa pucuje boty svého muže Ervina, kterého se právě chystá pochovat, propojí se tento moment o x scén později s Jarkou, která na Hanu křičí "Koupím ti nový boty!" v situaci, která s předchozí souvisí způsobem, který zde nemůžu prozradit. A zároveň s momentkou z Haniny minulosti, v níž hraje bota též podstatnou roli stejně jako zápach, další motiv objevující se v různých kontextech.

A zmínit musím též jeden ze způsobů, kterým se Šoltýsová vyrovnává s absencí herců-mužů na jevišti. Přichází s principem, který jen naznačím (byť i tak ho nejspíše uhodnete). Díky němu dokáže jednak odkazovat k nerovnému postavení mužů a žen, ale též ho využívá k ukázání rozporu mezi Jaroslavovými slovy a jeho vnitřním rozhodnutím. To vše ve chvíli, kdy ve druhé části jeviště dochází k jinému rozhodnutí, aby se tyto scény vzápětí střetly a následně z nich vzešlo jedno z rozuzlení směřujících k tragédii, to vše završeno návratem téhož principu poukazujícího tentokrát na jednotu páru a posléze rozbitého proto, aby Ivana vyjádřila svou momentální satisfakci (což je zase moment, s nímž bude mnohem později konfrontována).

Toto je sekvence, na jejímž konci jsem měl pokaždé nutkání vyskočit ze sedadla, tleskat a křičet bravo, škoda, že je to v onu chvíli naprosto nevhodné, takže aspoň takto. A nyní již může přijít fáze, kdy řeknu ta jména, byť to vezmu trochu hákem, rozdělovat Hanu podle zásluh jednotlivých zúčastněných mi až na pár výjimek přijde vyloženě absurdní, budiž tedy aspoň záblesky.

Inscenační tým

Vůbec nezávidím dramaturgyni Lence Smrčkové, stejně jako jakémukoliv dramaturgovi, který má tuto roli plnit v inscenaci, jejíž režisér je zároveň autorem dramatizace. Sice bych se mohl cynicky spokojit s konstatováním, že dramaturgové jsou na přehlížení zvyklí (což je pro mě druhá nejtemnější pravda o divadle hned po přehlížení techniků, kteří spoluvytvářejí představení a divák to neocení, neviditelnost je vlastně pochvalou za dobře odvedenou práci, protože publikum si všimne jen jejich chyb), ale učiním aspoň chabé gesto, nechť si přičte zásluhy podle vlastního uvážení. A totéž můžu vzkázat i lightdesignerovi Danielu Rejchrtovi, "světelná choreografie" je pro mě natolik integrální součástí inscenace, že opravdu nemůžu s klidným svědomím říct "ano, toto je Rejchrt".

Mnohem snazší je připsat zásluhy Davidu Hlaváčovi, který je podepsán pod hudbou k inscenaci. Byl to nepochybně on, kdo vytvořil a dodal zhudebnění textů (z nichž jeden je navíc koláží několika jiných) z tří různých kulturních okruhů, stejně jako vícehlasá aranžmá, jež s herečkami nazkoušel. Hudební složka bývá v Šoltýsové inscenacích jedním z důležitých pilířů a lze už říct, že právě Hlaváč je jejím dvorním skladatelem. A je to opravdu znamenitá volba, Hlaváč má neskutečný talent nacítit vznikající inscenaci a dodat právě tu hudbu, kterou potřebuje.

Trochu se to opět komplikuje u autorky výpravy Agnieszky Páté-Oldak. S klidným svědomím jí můžu přičíst zásluhy coby kostýmní výtvarnici, kdy je schopna drobným detailem vystihnout postavu v dané situaci a zároveň v souladu se zásadou chudého divadla navrhnout kostýmy na první pohled prosté, které však následně uchvacují svou variabilností. Složitější je to v případě scény, ať už jde o násobné využití symboliky těch pár přítomných rekvizit, případně o obecnější princip propustnosti, kdy se samotné tělo stává kostýmem, část kostýmu rekvizitou, rekvizita kulisou... Toto je přesně okamžik, kdy dělení zásluh postrádá smysl, vzhledem k jejímu propojení s Šoltýsovou, jejich sdílenému pohledu na svět i divadlo stejně jako přítomnosti během celého procesu zkoušení je jakékoliv dělení umělé.

Nejspíše poprvé v životě ve svém blogu zmíním i fotografa, v tomto případě (jaké překvapení) fotografku, Jarmilu Štukovou. Ještě než byla Hana dozkoušena, začaly se objevovat právě její fotografie ze vznikající inscenace. A nejen, že ve mně posilovaly touhu Hanu konečně zhlédnout, zároveň jsem prahl po tom spatřit přesně ty okamžiky, které svým fotoaparátem zachytila, spatřit Hanu tak, jak ji viděla a zvěčnila ona.

A dostáváme se k herečkám, přičemž kvůli návaznosti začnu těmi, které si s sebou Šoltýsová do Klicperova divadla přivezla a které jejímu přístupu rozumějí, ať už proto, že smýšlejí obdobně (Irena Kristeková (jež je navíc i v Haně "Šoltýsové pohybářkou") a nakonec i Ivana Machalová, původně jako záskok za indisponovanou Martinu Novákovou), nebo proto, že si je přímo vychovala coby jejich pedagožka (Jaroslava Košková a Barbora Kostkanová). První slovo, které mě u nich napadá, je pokora. Tři z nich už v Šoltýsové inscenacích ztvárnily hlavní/titulní role (a věřím, že i Kostkanovou to čeká), avšak zde - viděno "standardní optikou" - hrají druhé housle. Ovšem ta tu nedává smysl a ony to chápou, jsou napojené a přesné a trpělivě čekají na okamžik, kdy vystoupí ze stínu, aniž by si ho však kradly pro sebe (pokud ovšem taková potřeba nevyplyne z logiky situace), místo toho svou energii směřují k vyznění Hany.

A je to tady, prosím o fanfáry a nekonečný potlesk pro představitelku Hany Lucii Andělovou. A byl bych rád, kdyby u této zvukové kulisy zůstalo, neboť v jejím případě stále nenacházím slova, která by vyjádřila otisk, který ve mně Andělové výkon zanechal. Tak to vezmu trochu jinak, přiznávám, před Hanou jsem ji neznal, byť má na svém kontě desítky inscenací... Či spíše jsem si ji nepamatoval, protože některé z nich jsem i viděl. Smutnou pravdou je, že mám s tvářemi dost problém (čímž se omlouvám všem, s nimiž jsem se kdy seznámil a pak si na první dobrou nevzpomněl).

A právě z tohoto důvodu jsem se během první návštěvy Hany na Andělovou zaměřil, snažil se najít a zafixovat cokoliv, čeho bych se po představení mohl chytit, podle čeho bych ji poznal. A pak začala druhá polovina představení, na jeviště vešla Hana a já v duchu rozhodil ruce v gestu rezignace, přičemž můj pocit vystihuje věta, kterou shodou okolností v ten moment pronesl jeden z přímo za mnou sedících diváků během mé třetí návštěvy: "Ona ji teď hraje jiná herečka?"

Úplně vážně, sice jsem Hanu viděl třikrát, přesto mám stále problém srovnat se s tím, že Hana z první i druhé půlky je stále Andělová, pokaždé mě to zaskočí. Pokud jde o její věk jako herečky, reálné osoby, v jednu chvíli bych jí tipoval možná lehce přes dvacet, v jiné bych nešel pod čtyřicet a přiklonil se spíše k padesátce, pokud jí deset let nepřidal zhýralý život. Co se týče Hany jako herecké postavy, je ten rozdíl ještě propastnější, Andělová všemi prostředky, které má herec k dispozici, diváka bezpečně provází celým zobrazeným výsekem Hanina života od bezstarostné mladé ženy po zlomenou bytost nesoucí nepředstavitelné břímě, ani ne tak předčasně zestárlou jako přízrak člověka, bytost hostící v sobě říši mrtvých, jež ji zároveň pronásleduje, byť biologicky stále živou.

Ano, je to režijní koncepce, právě takovou Hanu chtěla Šoltýsová zobrazit, ano, výsledný dojem je umocněn kontrastem mezi Hanou - plnotučnou osobou a ostatními postavami, přízraky okleštěně se vynořujícími z Haniných útržkovitých vzpomínek, ale způsob, jakým Andělová tuto koncepci naplňuje... Zcela upřímně, je mi do jisté míry jedno, co si myslíte o Šoltýsové-režisérce, už úplně ukradené mi je to, zda a nakolik souhlasíte s tím, co jsem dosud napsal... Ale právě kvůli Andělové chcete a musíte Hanu vidět.

Tak, pauza, vydýchat... A pojďme dál, následuje Anna Kratochvílová coby Mira. Tu si pamatuji ještě z DAMU, leč přiznávám, že nepatří k těm jménům a tvářím, jež mi z jejího ročníku utkvěly nejvíce. O to větším potěšením mi je nyní konstatovat, že způsob, jakým ztvárnila Miru, trochu sobecké a trucovité děvčátko prožívající své dětské radosti a strasti, mi učaroval. Zároveň je však třeba dodat, že na Kratochvílové leží tíha Miřiny dvojakosti v rámci inscenace. Na jedné straně je Mira po Haně jedinou další skutečnou osobou, tento rozměr má Kratochvílová "zmáknutý". Naproti tomu ale není Mira v rámci inscenace Haně rovnocenná, není druhou hlavní postavou, je zrcadlem Hanina dětství a dalším - byť relativně nejvýraznějším - podpůrným prvkem mířícím k vyznění Hany. To na Kratochvílovou klade určité nároky jiného typu, po třetí návštěvě však můžu říct, že i s nimi se popasovala, výborně, jen tak dál.

Dostáváme se k zbývající trojici hereček, Kamile Sedlárové, Martině Eliášové a Lence Loubalové. O těch můžu napsat vlastně totéž co o úvodní čtveřici, obdivuji jejich pokoru, s níž ztvárňují Hanino vnitřní záhrobí, a přesnost, s níž z této pozice reagují na probíhající události ve světě živých. U Sedlárové a Loubalové pak musím vyzdvihnout scénu, kdy Elsa s Ludmilou řeší blízkou budoucnost svých potomků, tak intenzivní pocit mateřské lásky soustředěné čistě do myšlenek na blaho vlastních dětí... Nádhera!

A pak je tu ještě jedna záležitost, kterou nezvládnu napsat objektivizujícím jazykem, takže napřímo, poděkování druhé. Paní Eliášová, děkuji, že jste součástí Hany, nesmírně si vážím toho, co jste do ní přinesla, jste pro mě její duší, mostem mezi divadlem a životem, minulostí a přítomností, bez Vás by byla o tolik chudší.

Divák podle Šoltýsové

Než tento text konečně uzavřu, je tu ještě aspekt, k němuž mám potřebu se vyjádřit. Kdo je ideálním divákem Hany? Komu je vlastně určena? Netvařme se, že je úplně pro každého, bylo by absurdní něco takového po jakékoliv inscenaci chtít. Pokud jsem v úvodu (jinými slovy) napsal, že je pro mě Hana dosud nejlepší Šoltýsové inscenací, má to v zásadě dva důvody. Prvním je, že prokázala schopnost pracovat s herečkami, které si sama nevybrala a které přesto přesvědčila o své vizi. No a druhým je právě šíře potenciálního publika, které si v Haně může najít to své.

Může být přínosná pro někoho, kdo zná předlohu, ten se může kochat tím, co a jak Šoltýsová z knihy vytáhla a zdůraznila. Může být ale přínosná i pro toho, kdo Mornštajnové román nezná, to je docela novinka, v Haně je totiž vše dovysvětleno (a předtím obvykle naznačeno). Může si ji užít ten, komu jde o vykreslení Hany jako takové, stejně jako ten, kdo dává přednost příběhu, který je sice ještě o něco zpřetrhanější než u Mornštajnové, přesto však lze po zhlédnutí celého představení poměrně snadno zrekonstruovat. Je tu i pro toho, kdo má rád divadlo jako střet motivací postav a jeho důsledků, byť je jich většina přístupná jen skrze Haniny vzpomínky, přesto je i u nich možno sledovat jejich pohnutky, rozhodnutí a následky. A konečně si ji může dle libosti vychutnat i ten, kdo se nespokojí s prvním "čtením" a jde rád do hloubky, objevuje druhé a další plány.

A pro koho Hana není? Napadají mě dvě "kategorie". Jednak pro ty, na něž je v jakémkoliv ohledu "prostě moc", to se jistě může stát, Šoltýsová diváka nešetří, nerespektuje "niterná místa klidu" a u někoho může zavadit o strunu, jež je pro něj příliš citlivá.

A pak pro ty, kteří přicházejí s jasně zformovaným pohledem na smysl divadla, jenž se radikálně liší od Šoltýsové pohledu. Tedy pro ty, kteří divadlo vnímají jako onen sebeospravedlňující se jev, jako strom rostoucí do nebes, z něhož chtějí trhat jen plody z nejvyšších větví. V takovém případě musí nejspíše nutně dojít k naprostému minutí se s Hanou, před nimi leží rozkvetlá louka kypící životem, plná rozmanitého kvítí i hmyzu, bohatý ekosystém, který lze studovat a opakovaně se k němu vracet... A oni si ho vůbec nevšimnou, a ještě ho pošlapou, protože budou se zrakem upnutým vzhůru vyhlížet nejvyšší větve stromu.

Závěr

A je to tu, vás už jsem nejspíše vyčerpal, sebe sice ještě ne, ale asi opravdu stačilo. Místo snahy v posledních řádcích dohnat, co jsem ještě nevyslovil, budiž poděkování třetí, poslední. Děkuji vedení Klicperova divadla, tedy jmenovitě patrně zejména Pavlu Khekovi, že jste Dianě Šoltýsové poskytli prostor u sebe Hanu inscenovat, že jste jí umožnili si s sebou přivézt vlastní realizační tým i část "jejích hereček", ale též za to, že máte v souboru herečky (v čele s Lucií Andělovou) schopné naplnit její vizi a ustát cestu vedoucí k jejímu naplnění, protože díky tomu všemu vznikla inscenace, na niž můžete být právem hrdí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.