Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Mezi hrou a inscenací
Jiří Koula, 23.10.2011
Po Fredrikovi, slavné švédské gay monodrama. Aspoň to tvrdí anotace na stránkách Švandova divadla, kde je možno se dále dočíst, že jde o monodrama strhující, slavící úspěchy na mnoha evropských scénách. A já se musím zeptat - k čemu takový humbuk?

Upřímně, text samotný je až k uzoufání neoriginální. Seberte vše, co se běžně objevuje v souvislosti s homosexualitou, odstraňte pár nejprovařenějších klišé a ze zbytku uplácejte příběh, dostanete tvar ne nepodobný hře Po Fredrikovi. Přiznávám, bylo by nefér tvrdit, že něco takového by mohl napsat každý, jednotlivé střípky jsou pečlivě vybrány a seskládány s fortelem, ve výsledku jde o kompaktní celek podávající jednotnou a vcelku obsáhlou výpověď... Jen v něm nenajdete nic, co by se již mnohokrát neobjevilo v jiných uměleckých dílech s gay tématikou.

Samotná síla příběhu, pokud už se ji rozhodnete hledat, spočívá v obecné velikosti zvolených motivů, láska, neodvratně se blížící smrt a touha žít, vina a pomsta, to jsou témata, která táhnou sama o sobě, jde však jen o látku, k níž musí přistoupit zkušený krejčí, aby z ní ušil oku lahodící šat. Proto se bráním adorování hry jako takové, to nejlepší, co o ní mohu říct, je, že v sobě skrývá potenciál k působivé inscenaci, přičemž sama o sobě úspěch nezaručuje.

Střih. Ve svém blogu k cyklu Nebe nepřijímá jsem k minihře Business Class napsal toto: "Tak tady mě zaujal zejména výkon Ivana Luptáka, dávám si ho na seznam herců, které budu sledovat." To je též primární důvod, proč jsem vyrazil na inscenaci Po Fredrikovi ihned, jakmile jsem ji zahlédl v programu Švandova divadla. A nezklamal jsem se, můj nadšený zájem trvá, je-li na inscenaci něco skutečně strhující, pak Ivan Lupták v roli Johana.

Monodrama je obtížný žánr, jeden herec, na nějž se po celou dobu představení nepřetržitě upírají zraky publika, bez možnosti zastavit se a nadechnout. Ve studiu Švandova divadla je pak pro tuto inscenaci zvoleno uspořádání, kdy je jeviště obklopeno hledištěm ze všech stran, což jednak zcela eliminuje možnost se alespoň na okamžik ukrýt (byť pouhým otočením se zády k publiku), jednak klade na herce další povinnost ve formě nutnosti vést v patrnosti potřebu obracet se pokud možno vyváženě (a to nejen z hlediska časového, nýbrž i s ohledem na dynamiku představení a emoční vypětí scén) do všech směrů, osamocený gladiátor uprostřed arény musí pobavit všechen lid vůkol.

Tvůrčí tým inscenace se s posledním požadavkem vypořádal více než obstojně, schválně jsem se posadil do míst co možná nejvzdálenějších od běžného umístění sedadel a přiznávám, že jsem se necítil výrazně zanedbán, ale ani protežován, jak by se mohlo stát při přílišné snaze o "kompenzaci". Rýpavý čtenář by mohl namítnout, že za takové situace kterýkoliv divák polovinu představení "nevidí". Ano, to je pravda, ovšem je to malá daň za možnost plnohodnotné práce s celým prostorem scény, jež se touto volbou otevřela.

Scéna je jednoduchá, léč působivá, černá podlaha jeviště je rozdělena pomyslnou čtvercovou sítí, jež je zpočátku částečně vyplněna bílými dlaždicemi, kteréžto V průběhu večera Johan doplňuje, jak se odvíjí jeho příběh, přičemž se celou dobu pohybuje výhradně po nich. Bílá místa tak tvoří prostor Johanova světa, jenž se zvětšuje, jak roste Johanova zkušenost, temnota zbytku symbolizuje neznámo, do něhož se Johan nevydá, dokud si k tomu nepřipraví půdu. Po zvratu, kdy je Johanovi sděleno, že je HIV pozitivní (ano, je to spoiler, ale koho to překvapilo?), začíná dlaždice odstraňovat, jeho svět se postupně zmenší až na do tmy zářící zříceninu života, trosky plánované budoucnosti. A závěr? Ten už neprozradím.

A jaký je Johan? Naivní i dozrávající, doufající i zoufající, bezstarostně poskakující i klesající pod svým údělem, utíkající i vracející se, planoucí touhou po lásce i pomstě, odmítající i smířlivý, vše z toho Ivan Lupták ztělesňuje s obdivuhodnou samozřejmostí.

Sečteno a podtrženo, je diskutabilní, jakým přínosem je hra Po Fredrikovi jako taková, vše, co může nabídnout, již bylo nabídnuto dříve přístupnější formou, předpokládám, že se "mladí" podívají spíše na kterýkoliv film zpracovávající tutéž tématiku, než aby se vypravili do divadla. Na druhou stranu, inscenace Divadla Letí je "proměněnou šancí" Ivana Luptáka ukázat, že je třeba s ním počítat, nezbývá než doufat, že bude obsazován do rolí, kde své schopnosti bude moci uplatnit při předávání zajímavějšího poselství.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.