Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
O jedné paralele
Jiří Koula, 27.3.2013

Proč?

Tento blog jsem měl rozepsaný téměř přesně dva roky, občas se k němu vracím, abych ho zase vzdal, někdy si říkám, že už ho nenapíšu, někdy zase, že ho zveřejním po derniéře inscenace, protože když tato někoho těší (a to asi ano, když je stále na repertoáru), proč do toho vrtat.

Od začátku roku se však vynořily dvě události, jež mi "otevřely starou ránu", a tak tento blog konečně dopíšu (či spíše znova napíšu). Konkrétně jde o tuto aktualitu, v níž šéfdramaturg Jan Vedral uvádí Dvojitého agenta jako příklad náročnější hry nabízející komplikovanější obraz světa. Podrobněji pak tuto tezi rozvedl v době premiéry zde. A čerstvá je podpora této inscenace od Jiřího Grygara k nalezení zde. Budu se snažit být co nejstručnější (po sepsání blogu uznávám, že se mi to opět nepodařilo), přejděme tedy rovnou k tomu, s čím mám problém.

Takže paralela

Podstatnou složkou Stoppardovy hry Dvojitý agent je paralela mezi lidskou společností a světem elementárních částic z pohledu moderní fyziky. Dvacáté století zpochybnilo představu o "jednoduché podstatě světa", když přineslo (experimenty ověřené) teorie, podle nichž se stavební kameny reality (proton, elektron, neutron, foton a další, o nichž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli) za jistých podmínek chovají jako částice, tedy něco pevného, ohraničeného, za jiných jako vlna, shluk energie, tedy něco neurčitého, "rozplizlého". Ony podmínky jsou dány tím, jak na dané objekty nahlížíme, tedy jakým způsobem s nimi experimentujeme.

A pak tu máme společnost složenou z jedinců, kteří zastávají různé sociální role a podle toho, která zrovna převáží, se může výrazně měnit chování. No a Tom Stoppard si řekl, že je to vlastně podobné, přece to, která sociální role převáží, je dáno také tím, jak na jedince nahlížíme, záleží na podmínkách - v rodinném kruhu se jedinec "stává" rodičem, sourozencem, potomkem, v práci zase nadřízeným, kolegou, zaměstnancem.

Fungující paralela?

Jistě, určitá podobnost tu je a nehodlám ji popírat, ovšem "jak hluboko v ní můžeme jít"? Jinak řečeno, jedná se o zábavnou myšlenku, z níž ale již dále nic "nevytěžíme", nebo se na ní dá stavět a dospět k nějaké "hlubší pravdě"?

Tak předně kvantová fyzika (či přesněji její obecně přijímaná kodaňská interpretace) zná princip komplementarity. Ten říká asi tolik, že není možné vytvořit experiment, při němž by se třeba elektron choval zároveň jako částice i jako vlna. Vždy je to buď a nebo, elektron "nezaženeme do úzkých". Tím ale vzniká zásadní a nepřekročitelná propast mezi světem částic a společností, člověk nemá "přepínač", může být v práci a přitom přemýšlet jako rodič. Dokonce možnost sjednocení sociálních rolí příslušejícím různým "světům" je klíčovou otázkou Stoppardovy hry.

Co z toho plyne? Podle mě to, že samotné téma hry značně oslabuje onu paralelu, na "metaúrovni" se tu ocitáme před vlastním principem komplementarity, buď oceníme téma hry, nebo onu paralelu, obojí je nemožné, protože vyzdvihnout jedno zároveň znamená připustit slabinu druhého.

Zkusme to jinak

Dobře, tudy cesta nevede, ale nic není ztraceno, vlastností paralel bývá, že nejsou zcela přesné. Setrvejme tedy na úrovni "lidé i částice se za různých podmínek chovají různě" a nechme stranou "rozbor růzností a jejich vzájemné interakce". Vezměme si opět takový elektron. Když se chová jako částice, má soubor měřitelných vlastností, jež jsou dány právě tím, že jde o elektron. Když se chová jako vlna, má tato též měřitelné parametry odpovídající tomu, že jde o elektron. Bez ohledu na to, jak se nám jeví, elektron zůstává elektronem a to se odráží v jeho vlastnostech, je tu jakási neměnná podstata ("být elektronem"), která se prosadí bez ohledu na podmínky.

Lze to vztáhnout i na člověka? S jistou dávkou tolerance ano, i člověk má obvykle podstatu, jež prosvítá skrze jeho sociální role, říkáme jí nátura, temperament, charakter, osobnost. Toto "jádro" sestává jednak z vrozených dispozicí, jednak z osobní historie dotyčného, zahrnuje sumu jeho zkušeností. Důsledkem je naše výrazná předvídatelnost, v podobných situacích se chováme podobně.

Jenže tohoto výkladu se Stoppard nedrží. Zpochybnění oné podstaty a předvídatelnosti je totiž hnacím motorem příběhu. Na začátku nás autor seznamuje s tajnou službou, která se podobá spíše "obyčejnému kanclu", všechno bez problémů funguje, důvěra se zřejmě získává při podpisu pracovní smlouvy, Hapgoodová, kolem níž se vše točí, dokázala skloubit roli tajné agentky s rolí matky (a jak se později dozvíme, tak i s rolí partnerky).

Poté se však v tomto "sluníčkovém" prostředí objeví problém jménem zrádce. Protože jde o "dobře fungující stroj", hned na začátku padne podezření na skutečného pachatele. Jenže to by vydalo sotva na aktovku (a to ještě dost nudnou), a tak přichází zvrat, náhle se ocitáme v prostředí všeobecné podezíravosti a z idylky se stává hutný špionážní thriller, vše, co předcházelo tomuto bodu, je mávnutím (autorovy) ruky zapomenuto, postavy procitají z roky trvajícího snu do neznámého světa a snaží se v něm zorientovat.

Navíc nejsou nekonzistentní jen v průběhu času co do důvěry, ale značně kolísavé jsou též projevy jejich intelektu. Hapgoodová má být geniální šachistkou, což se projeví tím, že nakonec zosnuje důmyslnou past, do níž se "krtek" chytí, během toho však ignoruje důkaz o jeho vině s pádností matematického výroku (a to doslova). Nejde přitom o žádné tvrzení, pro jehož pochopení potřebujete vysokou školu (já osobně jsem se s ním setkal už na gymnáziu).

Když se vrátím k oné paralele se světem částic, nejedná se tu ani tak o to, že by se postavy jevily jednou jako částice a jindy jako vlna, přesnější by bylo, že se chovají chvíli jako elektron a chvíli jako proton, paralela leží v prachu a už se z něj nezvedne.

Tak tedy bez paralely

Dobře, opusťme kvantovou fyziku a soustřeďme se na lidi (tedy postavy). Je možné interpretovat jejich chování způsobem, který by se neopíral o obraz loutek tančících tak, jak autor píská? Dlouho jsem si myslel, že nikoliv, leč jedno východisko se přece jen nabízí. A vlastně jej používá Jan Vedral ve svém (po)premiérovém výkladu, jde o fenomén "černých labutí".

Tak ve stejnojmenné knize nazývá Nassim Nicholas Taleb vysoce nepravděpodobné události, které nečekáme, ale přesto se dějí a obracejí naše životy naruby, nastávají zřídka, ale když už přijdou, mění nás i celý svět výrazněji než cokoliv obvyklého. Označení odráží tisíce let trvající všeobecné přesvědčení, že všechny labutě jsou bílé, načež byla objevena Austrálie a s ní i labutě černé. Můj příklad "černé labutě" umožňující představit si šíři následků jejího výskytu by mohla být situace, kdy letíte na dovolenou, abyste se dva týdny nechali opečovávat po všech stránkách, přičemž cestou ztroskotáte na pustém ostrově a bojujete o holé přežití.

Následky takové "černé labutě" dokážou vysvětlit vše, co Stoppardově hře v lidské rovině vyčítám, tedy "smazání osobní historie" i nekonzistentní chování postav, obojí by se dalo vysvětlit jako projevy procesu, kdy se lidé ve zcela nových podmínkách, jež teprve poznávají, snaží k řešení problémů použít staré schopnosti.

Proč ale toto vysvětlení nepřijmu? Z jednoho prostého důvodu, znamenalo by to přistoupit na myšlenku, že v prostředí tajné služby je výskyt zrádce "černou labutí", tedy vysoce nepravděpodobnou událostí, s níž nikdo nepočítá a když nastane, všechny ohromí a ochromí. Ehm... Jako vážně? Na tomto stojí hra nabízející "komplikovanější obraz světa"? Možná to je součást oné Stoppardovy "skvostné intelektuální hry s žánrovými klišé" (citace z anotace), mně to však přijde spíše jako výrazná slabina celé konstrukce.

Něco o chaosu

Teď přijde část, kvůli níž jsem tento blog už několikrát přepsal (a kvůli níž spadne do kategorie "dlouhých koulovin"), pokud jste dočetli až sem a jste z toho znaveni, klidně ji přeskočte (a s ní i tu následující, již píšu nejspíše opravdu čistě pro sebe), pro mě je sice důležitá, ale výše uvedené výtky už samy o sobě obsahují většinu toho, co jsem měl na srdci.

Jan Vedral se ve své (po)premiérové obhajobě odvolává na sociologa Zygmunta Baumana, který přišel s termínem "tekutá modernita", konkrétně jde o tuto pasáž: "Tu neuchopitelnost a nestálost skutečnosti geniální sociolog Z. Bauman označil jako „tekutou modernitu“, podobá se kamenité pláži za přílivu, na které nemůžete zaujmout pevnou a trvalou pozici, protože každá další vlna vás podemele a zpochybní. Zkuste postavit v přílivu pomník!"

K tomu přidám ještě část odpovědi na otázku, proč hra nebyla inscenována počátkem 90. let (takové plány byly), ale až o dvacet let později: "Žili jsme svou zkušeností v newtonovském vesmíru, který byl, díky obecně přijímané kauzální logice, předvídatelný. Příčina – následek. Akce – reakce. Buď, a nebo. Světový převrat v roce 1989 nás z tohoto starého bezpečného světa vyhnal nejen do svobody, ale i do světa chaosu a kvantové fyziky. Dodnes se řada z nás snaží kauzálně pochopit, co se to stalo v tom listopadu 89 a proč se potom dělo to, co se dělo, když jsme přece chtěli, aby se to dělo jinak… Hledáme příčiny a následky. Bez výsledku, pokud se nespolehneme na konspirační teorie. Snažíme se předvídat budoucnost a ovlivnit ji svými kroky. Zpravidla to dopadne jinak. „Vesmír je živý!“ unáší se v naší hře jedna z postav. Takže – dnes už tomu, čemu jsme tehdy plni nadšení a odhodlání nerozuměli, začínáme rozumět."

Zní to docela chytře, že? Osobně v tom vidím ale jeden zásadní problém, který nazývám "nepochopení podstaty chaosu". O co jde? Dovolte mi jeden příklad. Představme si vesmír, v němž není nic než Země a Slunce, dva objekty, které mají určitou hmotnost, někde se nacházejí a nějak se vůči sobě pohybují (ano, Země obíhá kolem Slunce). Navíc se tento vesmír řídí zákony klasické mechaniky formulovanými Isaacem Newtonem. Ten za takových podmínek odvodil vzorečky, z nichž jsme schopni z dnešní situace spočítat, jak bude vypadat třeba za tisíc let.

A nyní udělejme "drobnou" změnu, přidejme třetí objekt, Měsíc. Drobná je v tom smyslu, že ke dvěma objektům přibyl třetí a jinak se nic nezměnilo, každá dvojice na sebe působí gravitační silou úměrnou jejich hmotnosti a to je jediné, co potřebujeme vědět. Jenže ouha, vymyslet vzorečky, podle nichž by se ze současného stavu dalo spočítat, jaká bude vzájemná poloha těles za těch tisíc let, je najednou "fakt těžké". A to tak těžké, že trvalo několik staletí, než tuto úlohu aspoň teoreticky někdo vyřešil, přičemž ono řešení navíc nejde prakticky použít (výpočet by trval příliš dlouho). Zároveň lze ale vzhledem k jednoduchosti situace provést simulaci, která nám dá výsledek s libovolnou požadovanou přesností.

Co tím chci říct? Máme tři objekty, o nichž víme vše podstatné, víme vše podstatné též o tom, jak na sebe působí, přesto jde o velmi obtížně uchopitelný (až téměř nepopsatelný) celek. Tato nepopsatelnost je takzvanou emergentní vlastností tohoto systému, emergentní je taková vlastnost, kterou má celek, ale ne jeho části.

A právě emergence je klíčovým pojmem, pokud jde o chaos (až už se bavíme o fyzice či lidské společnosti). Jan Vedral svou druhou citací vlastně říká, že rozdíl mezi dnešním "světem chaosu a kvantové fyziky" a dřívějším "newtonovským vesmírem" spočívá v absenci kauzality, v rozpojení pouta příčina - následek. Jinak řečeno, že ona chaotičnost se nachází na "mikroúrovni".

Jenže tak to prostě není. Ve světě kvantové fyziky se dějí opravdu divné věci, elektron se někdy jeví jako vlna, jindy jako částice, ale je jasně dané, za jakých podmínek nabývá jaké podoby, navíc je to vždy elektron. A s jistou dávkou tolerance to platí i ve světě lidí, jsme rozmanití, ale známe-li pro konkrétního jedince jeho genetickou výbavu a všechny události jeho dosavadního života, najdeme vysvětlení pro jeho chování v různých situacích. Nebo na jemnější úrovni, ač je "nespočitatelné", jak se v jeho případě zkombinují všechny vlivy do toho, co nazýváme osobností, způsob, jakým se skládají, není nahodilý, to se tak zdá právě kvůli (deterministické) chaotičnosti, jde o příliš složitý systém a drobná změna v minulosti může vést k velikým rozdílům v budoucnosti.

Jinak řečeno, lidská psychika je natolik složitý systém, že nikdy nebudeme mít dostatečnou "výpočetní kapacitu", abychom byli schopni s absolutní jistotou cokoliv předvídat, příčinou však není nahodilost základních principů, ale právě ona komplexnost. Důsledkem toho je, že existují typické a netypické vzorce chování, na úrovni reality je důsledkem samotná existence "černých labutí" - díky tomu, že chaotičnost tohoto světa není skutečnou fundamentální nahodilostí, existují události pravděpodobné, méně pravděpodobné a ty vysoce nepravděpodobné; v opravdu nahodilém vesmíru by pravděpodobnost, že na hozené minci padne líc, byla stejná, jako že se mince promění v kolibříka a odletí do teplejších krajů.

Dostáváme se zde i k Baumanově "tekuté modernitě". Ona "tekutost" totiž neoznačuje fundamentální nahodilost lidské společnosti, nýbrž jde o kontrast k "pevné společnosti", jež se vyznačovala všeobecně platnými zákony, podle nichž byla celá uspořádána, lidu vládl král a jeho moc pocházela od boha, "boží řád" určoval postavení každého jednotlivce ve světě. Dnešní "tekutý" svět je charakterizován absencí takových velkých principů, naše pozice není zvnějšku daná, musíme ji sami hledat.

Dvacáté století přineslo nacismus a komunismus (či lépe socialismus a to ještě konkrétní snahy o jeho implementaci), dva poslední pokusy o nastolení všeplatného řádu. Pád druhého znamenal konec snu o jednoduchém světě a to nejen pro východní blok, ale i pro západ, protože studená válka mu dávala jasný velký cíl. Dnes žijeme v době bez velkých příběhů, nezbylo nic transcendentního, nás samotné přesahující, k čemu bychom se mohli hromadně obracet, v čem bychom mohli ukotvit své bytí. Jistě, máme mnoho kandidátů, ale už tato mnohost a z ní plynoucí možnost výběru je všechny vylučuje, můžeme-li se rozhodnout, na jakých základech vystavíme svůj svět, potom je oním základem naše rozhodnutí, tedy něco pocházející z nás, čímž je transcendence vyloučena.

V žádném případě to ale neznamená, že by se svět či společnost staly nahodilými. Na úrovni jedince se nic nezměnilo. Stále jakožto živé bytosti potřebujeme potravu, odpočinek, bezpečí, jakožto lidé pak toužíme právě po něčem, co stojí nad námi, tak jako potřebuje bezpečný úkryt naše fyzično, prahne po něm i duševno. V platnosti zůstávají i psychologické principy, "algoritmy", podle nichž pracuje naše mysl (čehož velmi obratně využívají obchodníci i politici).

Jedinou změnou je složitost světa, kde byl dříve jeden uznávaný princip, je jich dnes tucet a tyto mezi sebou soupeří. Pohlédneme-li na libovolný detail, je možné ho uchopit, můžeme pochopit jednání každého jedince, vezmeme-li v úvahu, kdo je a v jakých podmínkách žije. Problém je ale v tom, že oněch možných podmínek je tolik a svět je tak provázaný, že i kdybyste měli k dispozici sebepodrobnější spisy o všech obyvatelích planety a neomezenou "výpočetní kapacitu", nebyli byste schopni říct, jaký bude svět za sto let (a to ani v případě vyloučení přírodních jevů a lidí, kteří se teprve narodí).

Jan Vedral hovoří o přechodu z newtonovského světa do světa chaosu a kvantové fyziky, který Thomas Samuel Kuhn ve své Struktuře vědecký revolucí nazývá einsteinovským, přičemž zároveň podotýká, že ten druhý je svým způsobem podobnější světu aristotelovskému než newtonovskému. To když hájí svou ústřední tezi, že ve vědě nastávají změny paradigmatu, tedy kontextu, v jakém uvažujeme. Změna paradigmatu pro vědu znamená přehodnocení toho, čím se zabývá, co se týče předmětu studia i otázek, jež by měla zodpovědět.

Svou obecnou tezi ilustruje na příkladu fyziky, Newton i Einstein operovali se stejnými základními pojmy, ovšem dali jim jiný obsah. Einstein s Aristotelem se pak od Newtona liší právě tím, že pracují s neurčitostí, neuchopitelností, zatímco v klasické mechanice je realita poznatelným mechanickým strojem. To zní, jako bych opakoval to, proti čemu se snažím vymezit, že?

Je tu však jedna "drobnost", Kuhn sice tvrdí, že paradigma se "opakuje ob krok", tedy že Einstein se vrací k Aristotelovi, tento návrat však zároveň znamená "postup na vyšší úroveň", Aristotelův svět byl nepoznatelný principiálně, jeho zákony byly "rozmary vrtošivých božstev", ten Einsteinův je však popsatelný docela dobře, akorát z onoho popisu plyne, že pokud jde o celek a budoucnost, stejně nemáme nic jisté.

A právě v tomto spočívá dle mého největší Stoppardův i Vedralův hřích. Nechali Einsteina vybojovat bitvu používajíce ho jako štít, aby poté Newtonově mrtvole vmetli do tváře, že měl Aristoteles pravdu. Stoppard tím, že jeho postavy žijí ve světě nadále řízeném bohy, jen z Olympu shlíží sám autor, Vedral pak tím, že se dovolává einsteinovských argumentů, přičemž ale hájí aristotelovskou vizi.

A teď napadnu sám sebe

Pozorný čtenář teď většinu toho, co jsem napsal, může napadnout. Mohlo by se zdát, že "můj výklad světa" si v zásadě vystačí s newtonovskými základy obohacenými o emergentní chaotičnost složitých systémů (a jiné než složité reálně neexistují). Za takových podmínek je možno vytáhnout trumf, Heisenbergův princip neurčitosti. Když jsem psal o Newtonově uvažování o dvou (a později třech) na sebe vzájemně působících tělesech, používal jsem předpoklad "pokud známe polohu a rychlost". Jenže Heisenberg tvrdí, že zrovna tyto dvě veličiny nikdy znát nebudeme, čím přesněji změříme jednu, tím nejistější si budeme u druhé.

Co to znamená? Že naše možnosti poznání jsou omezené, samotné základy naší reality jsou zahaleny v mlze a není v našich silách ji prohlédnout. Plyne z toho ovšem, že neuchopitelnost světa pramení z této základní úrovně a ne z té nejvyšší, jak celou dobu tvrdím? Stručně řečeno ne. Mlha pokrývající základy je totiž podstatná jen tehdy, uvažujeme-li o základech, posuneme-li se o úroveň výše, uplatní se jakýsi "samoopravný mechanismus". Stále totiž platí, že onu fundamentální neurčitost jsme schopni popsat v termínech pravděpodobnosti. A to nám (naštěstí) stačí, vlastností složitých systémů je, že sestávají z velkého množství jednotlivostí. A když říkám velkého, tak na úrovni, kterou se nyní zaobíráme, hovoříme o číslech, která svou velikostí přesahují cokoliv, s čím máme zkušenost.

Při takovém množství se pravděpodobnostní pravidla stávají zákonem, veškeré možné odchylky se prostě vyruší. Jistě, stále je tu nenulová pravděpodobnost, že se tak nestane a dojde k "černé minilabuti", jenže ta pravděpodobnost je nesrovnatelně nižší než u "černých labutí našeho světa". Abych to vyjádřil srozumitelně, vsadím krk na to, že hozená mince se v kolibříka nepromění, neurčitost skrytá v předivu reality to sice umožňuje, ale "samoopravný mechanismus" se stará o to, aby se taková možnost nerealizovala.

Nebo když to řeknu ještě jinak, srovnáme-li podíl fundamentální neurčitosti a emergentní chaotičnosti na nepředvídatelnosti námi pozorovatelné reality, opět nenajdeme dostatečně vhodnou představu pro to, kolikrát je první menší než druhý, šlo by o čistě abstraktní číslo s "opravdu hodně nulami".

Tak kde se vzal ten úspěch?

Je čas se vrátit k divadlu. Přes všechno, co jsem napsal, nemůžu popřít, že je Dvojitý agent poměrně úspěšnou inscenací (a to i v naší redakci, jež vinohradskému divadlu jinak příliš nefandí). Čerstvě se může pyšnit i pochvalným vyjádřením astrofyzika Jiřího Grygara. Takže je-li spokojený laik i odborník, kdo jsem já, abych se vás snažil přesvědčit, jak je všechno špatně?

Ono totiž všechno špatně není, špatně je "jen" celek a je to jeho emergentní vlastnost (tedy příslušející celku, ne už však jeho částem). Hapgoodová je (místy) dobrý příklad ženy zastávající různé sociální role, hra dobře zobrazuje lidi v podmínkách nejistoty. Též dobře vysvětluje kvantovou fyziku v tom smyslu, že když se o ní hovoří, nejsou to nesmysly (totéž se dá říci i o matematickém tvrzení, na němž stojí klíčový důkaz). Ona paralela mezi moderní fyzikou a moderní společností je též na první pohled dobrá v tom smyslu, že je přitažlivá, působí chytře ve chvíli, kdy se vysloví. A prostředí špiónů je divácky atraktivní.

Jenže celá hra je jako obraz M. C. Eschera, jenž se v libovolném výseku zdá "v pořádku", ale nahlížen souhrnně je paradoxní, odporující naši realitě. A docílit je toho možno proto, že se nedíváme na trojrozměrný prostor, ale na jeho projekci na dvourozměrné plátno. Stoppardův text je také takovou projekcí a to "metadivadelní", autor myšlenkově diváka usazuje na vyznačené místo a kreslí před ním obraz světa, pokud však divák začne o viděném přemýšlet, zvedne se z určeného místa a zkusí se na vše podívat z jiného úhlu, iluze se zhroutí a namísto pokračování Stoppardova světa mimo jeviště spatří kulisáka v montérkách, který si čekání na okamžik, kdy bude moci zbourat scénu, krátí kouřením marihuany.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Dvojitý agent je formálně "dobře napsanou hrou", inscenace Divadla na Vinohradech je též výsledkem celkem dobrého řemesla. Je možno na ni vyrazit a nechat se pobavit (č)i okouzlit, dokonce si i odnést náměty k zamyšlení. Co jsem chtěl svým blogem ukázat je, že ale nejde o širou pláň, po níž se Vaše myšlenky mohou prohánět se svobodou divokých koní, jak se nás snaží přesvědčit Jan Vedral, nýbrž o minové pole, kde je třeba velmi pečlivě vážit každý krok, spíše než hra samotná jsou podnětná východiska, jež Stoppard zpracovává způsobem, který se mi zdá poněkud nešťastným.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.