Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Ostrove náš, jenž jsi
Jiří Koula, 14.2.2017

Jack Clover studuje českou a ruskou literaturu na Oxfordské univerzitě. A též píše divadelní hry. Jeho text Ostrovní lidé vyhrál před rokem univerzitní festival. A shodou okolností se přihodilo, že byl v překladu Richarda Juana Rozkovce inscenován samotným autorem v OLDstars, máte tedy jedinečnou příležitost okusit současnou britskou studentskou dramatiku. Nebo aspoň zjistit, jak vidí Clover určité aspekty dnešní doby. Nebo prostě zajít na inscenaci, která rozhodně má něco do sebe.

Clover jako autor

Načrtněme si výchozí situaci, na jakémsi odlehlém ostrově se místní dozvěděli, že vláda rozhodla umístit k nim určitý počet uprchlíků. Nikdo je sice dosud neviděl, ale každý má názor na to, jak jejich příchod ovlivní život na ostrově. Blížící se neznámo má i svůj protipól, místní nezaměstnané mladíky celé dny se poflakující po okolí. Ty sice jistě vídají jejich sousedé, ale už ne divák, ten se o nich dozví jen z doslechu.

Kdo je tedy na jevišti fyzicky přítomen? Především Molly s Rorym, ona studentka s literárními ambicemi, on zaměstnaný kamarád oněch "flákačů z donucení", oba zvažující, zda opustit rodnou hroudu či zůstat. Ač v popředí, nedá se říct, že by poskytovali dramatický potenciál, jsou spíše tahy Cloverova štětce na obrazu textu. A obdobně se to má i se všemi vedlejšími postavami, žádná neprochází jakýmkoliv vývojem.

Kde tedy hledat "skutečné divadlo"? Je to celé tak statické, jak se z předchozího odstavce zdá? Není. Předně jedna z postav v jistém smyslu vývojem projde, totiž přechodem ze stavu živého do stavu neživého. A tato změna pochopitelně vyvolá emoce v přeživších. Přičteme-li k tomu neutěšené sociální zázemí zesnulého v kombinaci s názorem (vycházejícím částečně z reálpolitiky a částečně živeným jinými motivy) "uprchlíci dostanou vše zdarma", vyvstává "dramatický konflikt myšlenek".

S ním pracuje Clover i způsobem, jakým přivádí na scénu jednotlivé vedlejší postavy, začíná "nadšenými vítači", pokračuje přes "tolerantního realistu" k "naštvané matce", aby směřování zvrátil sebestředným převozníkem a v závěru proti všem postavil bolest skutečné matky, jejíž tragédie je soukromá a ohrazuje se proti jakémukoliv veřejnému přisvojování si své bolesti. Clover tak obchází tradiční spojení postava - světonázor umožňující ideologický boj zhmotnit ve střetu postav (tedy dramatické akci) a operuje přímo s myšlenkami, přičemž postavy slouží spíše jako milníky na cestě, po níž diváka vede.

Herci

Tento postup zajímavě dopadl na mé vnímání herců. Leontýna Janků jako Molly a Samuel Toman coby Rory jsou mladí lidé přesvědčiví jako mladí lidé, ovšem jejich pozice je jinak dosti nevděčná, jsou nuceni setrvávat na jevišti příliš dlouho v jedné "póze", čímž neúprosně vyznívá jejich statičnost, byť dělají vše, co je v jejich silách, aby to zakryli.

Ve výrazně příznivější situaci jsou Martina Haluzová a Ondřej Kulhavý ztvárňující všechny ostatní postavy, do každé scény můžou jít znova nanovo a naplno a v součtu předvést pestrou výrazovou paletu, každý k tomu však přistoupil po svém.

Haluzová se mi vybarvila jako nadějná herečka, jež každé roli dala, co jí přísluší, během čtyřiceti pěti minut předvedla nadšení staré ženy, jež může být (možná naposledy) užitečná, svůdnost, odměřenost, ironický nadhled smísený se znuděností z nesčetného opakování, zármutek... Vše jsem jí věřil, smekám a tleskám.

Kulhavý

Kulhavý je svým způsobem zcela opačný případ. Ve svém blogu k roudnickému festivalu jsem prozradil, že jsem si ho pracovně (do zjištění jména) nazval Mistrem. To jsem si zavařil, v reakci na to jsem si několikrát vyslechl otázku, co na něm vlastně vidím. To je dobrá otázka a nyní ji můžu konečně zodpovědět. Posledních pár let obšírněji sleduji studentské divadlo, navštěvuji inscenace DAMU, Pidivadla, OLDstars... A přiznávám, že těch tváří a jmen je mnoho, více, než jsem schopen si zapamatovat, nemálo herců a hereček ve vzpomínkách nutně vybledne až zmizí. A je to dáno i tím, že pro mě bývají zaměnitelní, nezaujmou mě ničím specifickým, co bych si spojil právě s nimi.

Kdo však někdy zažil Kulhavého na jevišti, snad mi dá za pravdu, že je jen jeden. A to ve dvou z "divadelního hlediska" vzájemně protikladných významech. Na jedné straně si ho pro jeho kombinaci vzhledu a projevu prostě s nikým nespletete, stačí jediný jeho výstup a už ho z hlavy nedostanete. Naproti tomu se tato jedinečnost projevuje i v tom, že vstoupí-li na jeviště, je to primárně "ten Kulhavý" a až v druhém plánu je postava, již zrovna představuje.

Opravdu netuším, jaká ho čeká budoucnost, byť si osobně hodně přeju, abych ho na divadelních prknech vídal dál, pravdou ale je, že lví podíl na úspěšnosti jeho herectví v současné době mají režiséři, kteří jej obsazují do rolí, které mu "padnou". A v Ostrovních lidech, kde ztělesňuje několik postav po sobě, je názorně vidět, v čem spočívá jeho kouzlo. Je zvláštním surovým diamantem, který má zatím vybroušených jen pár plošek, avšak v závislosti na dopadajícím světle postavy jej můžeme vnímat různě.

I stalo se, že mi přišel přesvědčivý jako od reality odtržený reverend-vítač žijící čistou křesťanskou láskou k bližnímu bez omezení, jako automechanik spokojený s vlastním životem a z této pozice nahlížející bolesti okolí i coby převozník filosofující o své důležitosti. Ve všech případech lze vysledovat společný základ, pevné ukotvení ve svém soukromém vesmíru, bytelnost charakteru vyjádřenou čistou fyzickou přítomností. A totéž lze najít v Kulyginovi ze Tří sester, Petrovi z Hypermarketu a konečně i v obhroublém majiteli "zábavního parku" z Game, kde jsem jej viděl poprvé.

Shrnuto, mohlo by se zdát, že bez ohledu na inscenaci "Kulhavý hraje Kulhavého", jenže tak jednoduché to není, i kdyby to byla pravda, jde spíše než o typ o rys (či jejich kombinaci), který se může projevovat (a v dramatu (tedy v životě) skutečně projevuje) rozličnými způsoby. Nebo řečeno jazykem doby, Kulhavý představuje zcela unikátní kapitál a českému divadlu bych přál režiséry, kteří jej dokážou do budoucna patřičně zúročovat.

Clover a Česko

Vraťme se ale zpět k Ostrovním lidem jako celku. To, že tento text byl inscenován právě u nás, mi dává větší smysl, než by se na první pohled zdálo. Odehrává se sice na ostrově patrně v rámci Velké Británie, je však pozoruhodné, s jakou lehkostí by se dal transponovat na naše poměry, ač začíná "Voda, voda dělá ten rozdíl. Nese věci, spojuje věci a rozděluje věci."

Není Česko také takovým ostrovem, byť nemáme moře a nacházíme se v srdci Evropy? Co dělá ten rozdíl u nás? Jazyk, jazyk dělá ten rozdíl. Čeština, jazyk, kterým mluví poměrně málo lidí, jazyk příliš komplikovaný na to, jak globálně užitečné je jej umět. Jazyk umožňující žít v naší kotlině, zbytečný kdekoliv jinde. Jsme za humny Západu, avšak chudí příbuzní, uprchlíci jsou u nás ve stavu "permanentního blížení se", prostě proto, že o "pár kilometrů dál" mají výrazně lepší vyhlídky, ať už z hlediska lidského či ekonomického.

Toto je pro mě nejvyšší ospravedlnění uvedení tohoto textu v OLDstars, ač vznikl přes tisíc kilometrů vzdušnou čarou od nás pro jiné publikum, nemohu popřít, že ve mně silně rezonuje, snadno si jej převedu na vztah Evropa - Česko, ale též v rámci této země třeba na Praha - Šumperk, vztah centra a periferie je platný na různých úrovních, stejně jako princip vyostřování vnitřních problémů pod vnějšími tlaky.

Sečteno a podtrženo, bráno jako celek jsou Ostrovní lidé inscenací, jež ve mně vyvolává smíšené pocity, statičnost i dynamičnost, odtažitou strohost i důvěrnou blízkost, pozitiva však převažují.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.