Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pochmurný kabaret Weilová
Jiří Koula, 29.12.2016

Inscenace Studia Hrdinů Mlčky křičet zobrazuje marné (a tragikomické) pokusy Simone Weilové najít si své místo ve světě. Můžeme ji číst jako zprávu o hledání smyslu života jedné konkrétní (a reálné) ženy, ovšem její zázemí nabízí (snad nejen pro mě) zajímavý přesah. Jak v inscenaci zazní, její prarodiče byli ortodoxní židé, její rodiče pak volnomyšlenkáři, bohémové. Tato fakta v kombinaci s osudy hlavní hrdinky ve výsledku vykreslují obraz, který bych nazval "syndrom třetí generace".

Abstrahujeme-li od konkrétních projevů, v obecnosti můžeme sledovat příběh tří generací. První (Weilové prarodiče) je pevně ukotvena v tradici, každý jednotlivec je skrze kulturu spojen s ostatními, na jedné straně jde o spoutání svobodného lidského ducha, na druhé však takové uspořádání představuje jistotu, každý ví, kde je jeho místo. Tato první generace v našem smyslu je měřeno chronologicky tou poslední, pro niž výhody stávajícího uspořádání převažují nad nevýhodami.

Přichází však generace druhá (Weilové rodiče), která svou kulturu nevnímá jako přirozený řád, ale především coby omezení, nesmyslné zpátečnictví. Taková změna pohledu je na úrovni jedince dokonce přirozená, puberta je vzpourou proti rodičům a to i v kulturním smyslu, jde o nutnou fázi, přerod závislého dítěte v samostatného dospělého. Někdy se však (a nechme stranou důvody, obecně jde snad o neschopnost starého řádu, jenž již neplní své funkce, integrovat ony mladé a neklidné) stane, že se tato jednotlivá vzbouření nahromadí a přemění ve vzpouru generační, nastupující generace jako celek (tedy reálně její významná část) má představu světa odlišnou od té, již se jim snažili předat rodiče.

Situace samozřejmě nebývá tak jednoduchá, nelze říct, že by proti sobě stály dvě generace jako homogenní celky, přesto si však nelze nevšimnout významu studentských bouří v moderních revolucích. Druhá generace nemá dosud co ztratit (nebo přesněji to, co může ztratit, je to, z čeho se právě pokouší vymanit), ale může získat vše (aspoň tomu věří), svět podle svých představ. Jenže jaké jsou to představy? Jsou opravdu sdílené? Zatímco to, co má být zbořeno, je dané i kolektivní, totiž společná minulost, budoucnost je třeba vybudovat. Proto je revoluce primárně osvobozením skrze destrukci, bořením stávajících zdí.

A je to právě akt ničení, který dává druhé generaci pocit sounáležitosti, právě touha zbavit se minulých pout je tím, co spojuje. A dokonce se dá říct, že tato pospolitost je tím silnější, čím pevnější byl starý řád, revoluční jednota je posledním odkazem první generace generaci druhé. Ve výsledku je tak dějinným údělem druhé generace vybojovat si svobodu a hájit ji pro své potomky tváří v tvář duchům minulosti.

Jenže svoboda je prázdný prostor, narodit se svobodným a svobodným zůstat není životní program. I ve chvíli, kdy se hovoří o tom, že svoboda je nejvyšší hodnotou, zde v pozadí stojí existence jiných hodnot. Třetí generace tak sice přichází na svět s darem svobody, jeho součástí je ale nutně absence instrukcí, co si s ním počít. Druhá generace říká třetí "Díky nám můžete dělat, co chcete, být čímkoliv, co si zvolíte.", nevyřčeným dodatkem tohoto sdělení ale je "Doufáme, že si zvolíte správně, že náš dar nepromrháte."

A zde přichází na scénu Simone Weilová coby představitelka třetí generace. Využívajíc své svobody se snaží najít společenství, do něhož by zapadla, hledá svou velkou věc, za niž by stálo bojovat. Nachází kandidáty, neboť svoboda nikdy není absolutní a pro všechny, vždy existují ostrůvky těch, kteří buďto za svou svobodu dosud bojují, nebo se nenechali strhnout davem a zůstávají věrni nějakým tradicím.

Zatímco však pro tyto lidi spojené tak či onak s minulým řádem vychází jejich konání z vnitřní nutnosti, oni sami jsou ve svém kontextu onou druhou revoluční generací, Weilová s nimi může být spřízněna leda volbou, což je slabé pouto, neboť rozhodnout se k nim přidat je pro ni stejně snadné jako se rozhodnout je opustit (přičemž této volnosti si je samozřejmě vědoma i druhá strana). A tak se Weilová stává Ahasverem, bludným Židem bez domova putujícím světem v marném hledání místa, na němž by spočinula.

Myslím, že není potřeba dlouze rozebírat, jak příhodné je uvádět takovouto inscenaci právě dnes. Žijeme ve světě tekuté modernosti, v němž se pevná pouta minulosti proměnila v otázky volby, vztahy v obchodní transakce s výpovědní lhůtou, smlouvy s klauzulemi o možnosti ukončení, přestane-li být kterákoliv strana spokojena s obchodními podmínkami. Můžeme to vnímat jako vítězství svobodného ducha, jak nás přesvědčují reklamy na každém rohu, všechno je možné.

Zdá se ale, že množství lidí, kterým takový stav dlouhodobě vyhovuje, je citelně menší, než by v báječném novém světě mělo být. A i u těch spokojených lze pozorovat z určitého hlediska podivné tendence, totiž upínání se k cizím starým řádům. Finanční a mocenské elity, žraloci plující oceánem modernity, v soukromí koketují s buddhismem, jógou, starobylými bojovými uměními, svobodný Západ se dopuje spiritualitou Východu.

A je to logické, jaké možnosti vlastně třetí generace má? Nemůže se přimknout ke generaci druhé, protože už je dobojováno. Nemůže se ani bez následků přihlásit k první generaci, vrátit se ke starému řádu, protože by to chtě nechtě znamenalo zradit své rodiče pro prarodiče tím nejhorším způsobem, totiž prohlásit to, co druhou generaci definovalo, za nesmyslné. Uchýlit se k cizím tradicím je tak možností, jak se vrátit k jistotám první generace bez přímého plivnutí do tváře druhé.

Jenže podstatným znakem tradice je zdání její nutnosti dané kolektivním přijetím. Ve světě, jenž si z abstraktní svobody (konkretizované západním kapitalismem do podoby neomezených možností konzumace) udělal zlaté tele, však jde o individuální rozhodnutí, jednu z možných voleb, což samo o sobě jakoukoliv volbu předem značně znehodnocuje, staví ji do role náhražky vyššího smyslu. A tak hledání pokračuje, jakýsi hlubší neklid může být na chvíli ztišen, avšak nemizí.

Sečteno a podtrženo, při sledování inscenace Studia Hrdinů se sice můžeme pousmát nad marným snažením Simone Weilové najít své místo, můžeme s ní soucítit jako s konkrétní ženou v konkrétní době na konkrétním místě, oboje jsou však příliš slabé závoje, než aby zakryly, nakolik se nás její příběh (do)týká.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.