Blog redakce i-divadla

Poněkud nejisté dobrodružství? Jistě.
vydáno: 19.3.2011, Jiří Koula
Před lety jsem se na jakémsi půlnočním představení v Karlových Varech přesvědčil, že současná maďarská filmová tvorba má (patrně nejen českému) divákovi co nabídnout. Hra Dobrodružství mě přesvědčila, že totéž lze říci i o tvorbě divadelní (ač tedy zde slovo současný vyžaduje poněkud širší definici tohoto adjektiva).

O ději samotném toho nemohu (z důvodu možného prozrazení toho, co by prozrazeno být nemělo) napsat o mnoho více, než co říká anotace - to, co začíná jako zdánlivě banální milostný trojúhelník, se ukáže býti čímsi hlubším, v průběhu vývoje příběhu se dere na povrch, co bylo na začátku skryto a netušeno, postavy získávají zajímavou plastičnost.

Uživatelé i redaktoři zde zmiňují boj Oldřicha Víznera s textem. Přiznávám, i já jsem toho byl svědkem. Ještě přidám, že se to netýkalo výhradně jeho osoby, i jiní sem tam klopýtli. A musím říct, že to přičítám celku k dobru, kdyby to byl režijní záměr, označil bych jej za geniální tah. Mám ale podezření, že jde v tomto případě o cosi, co mohu (ze svého pohledu) nazvat "jen" kouzlem nechtěného.

Proč něco, co by jiní šmahem označili za vadu na kráse, hodnotím kladně? Důvod je prostý, hra tím výrazně získává na uvěřitelnosti. Nevím, jaké má čtenář těchto řádek zkušenosti z reálného života, ale já neznám mnoho lidí, kteří jsou v citově vypjatých chvílích schopni se za všech okolností vyjadřovat v jasně strukturovaných komplikovaných souvětích neomylně směřujících k vyjádření myšlenky v celé její šíři. Naopak, běžná jsou zadrhávání, opakované pokusy o vyjádření myšlenky, nevhodně volená slova, pauzy, upřesňující dovětky.

Nahlíženo s větším odstupem, na divadle se mezi herci a diváky běžně hraje podivná hra. Hrdina, jenž zrovna přišel o celou rodinu a jehož nitrem je smýkáno od zoufalství k beznaději, přednese ve strnulé póze bez mrknutí oka několikaminutový monolog o povaze lidské existence, osudu a povinnosti k bližním, načež obecenstvo tento výkon odmění bouřlivým potleskem. A kde je v této interakci skutečnost? Tiše přešlapuje stranou a váhá, zda se má smát nebo zvracet. Kdyby totiž scénu ovládala ona, hrdina by se pravděpodobně zmohl leda na nepříliš souvislé blábolení, přičemž by kolem sebe zběsile mával mečem v bláhové snaze porazit vše, co se v něm právě odehrává.

Možná jsem dosud viděl příliš málo hereckých výkonů, jež jsou v tomto ohledu obvykle označovány za špatné, ale v Dobrodružství mi tento prvek zkrátka přišel jako velmi osvěžující a veskrze příjemný a je mi vlastně jedno, zda šlo o záměr či náhodu.

Pokud jde o zbylé stránky hereckých výkonů, jiný soubor by hře možná vdechl cosi, co se v textu samotném nevyskytuje, nemůžu ale říct, že by snad v podání MDP někdo své postavě vyloženě škodil, nejsem si vědom žádného rušivého elementu.

Sečteno a podtrženo, hra samotná je silná, mnou oceněný prvek škobrtání pak celkový dojem táhne k osmdesáti procentům, tak to tak nechám i přes možnou výhradu, že inscenaci chybí něco (cokoliv) nad rámec mantinelů vytyčených autorem.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.