Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Přitakat životu
Jiří Koula, 2.11.2017

V druhé polovině minulé sezóny představilo v Divadle Kampa domácí Divadlo Cylindr Ivety Duškové inscenaci románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Po premiéře a čtyřech reprízách bylo uvádění přerušeno, aby se Agáta Dušková mohla věnovat roli významnější než jakékoliv divadlo, totiž roli matky, v prosinci se však na jeviště vrací, je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč byste měli na Kampu vyrazit.

Osobní úvod

Přiznávám, že Divadlo Cylindr (či přesněji poetika mu daná osobností principálky Ivety Duškové) je mi velmi sympatické, důvody jsem již nejednou uvedl a později se k nim vrátím i nyní, a tak pro začátek jen jedna vzpomínka, pro ilustraci.

Před čtyřmi lety jsem na Kampě zhlédl inscenaci Oběť hostujícího Divadla Continuo. Po představení následovala diskuse s tvůrci, pokud si dobře pamatuju, viděné bylo přijato převážně pozitivně, až na jednoho mladíka, který se naopak ostře vymezil. A pak si vzala slovo právě Dušková, představení se jí nelíbilo, ne snad umělecky, ale lidsky. Nelíbilo se jí, protože inscenace tematizuje zlo. Nemusí je adorovat, ale i tak mu dává prostor v myslích publika, nutí diváka se jím zaobírat.

Této poznámce se nedostalo reakcí a možná ani pochopení, mně se však pevně vryla do paměti. Dušková v ní slovy vyjádřila to, co naplňuje ve svém divadle. Je kolem nás mnoho negativistického, někdy mám pocit, že se veřejný život téměř redukuje na poukazování na to, co kdo dělá špatně (či aspoň hůře než "my", ať už to v tom kterém kontextu zrovna znamená cokoliv). V důsledku toho nehledáme dobro, volíme jen menší zla, jako by snad nic jiného než zlo neexistovalo.

Dušková pak jde proti proudu, nebo přesněji stojí zcela mimo něj, nechává druhé se dohadovat o tom či onom a prezentuje svůj pohled na svět, v němž je možné konat dobré skutky, v němž sice existují problémy, ale vedle nich též řešení. A je-li ukázáno první, následuje druhé. V centru všeho pak stojí člověk, ne jako abstraktní idea humanismu či obecněji model té které ideologie, ale konkrétní člověk v konkrétní situaci, člověk, který není z podstaty ani vyloženě dobrý, ani nenapravitelně zlý, člověk s právem na chyby i nápravu.

Takže Anna Karenina

Jak lze výše uvedené aplikovat na Tolstého román zobrazující tragédii ženy rozpolcené mezi dvěma muži, zápas rozumu s citem, který titulní hrdinka není schopna rozhodnout? Inu, je to otázka perspektivy, pokud se opravdu zaměříte jen na Annu a její dilema, mnoho toho nezmůžete. Dušková se ale rozhodla jinak a Tolstého interpretuje jako drama touhy člověka po vztahování se k druhému, to je společný jmenovatel všech postav, jež do své dramatizace zahrnula - Anna, Kitty, Karenin, Vronskij a Levin, všichni touží milovat a být milováni. Toto je kmen stromu, z nějž vyrůstají do všech stran větve projevů a důsledků této touhy podle charakterů a podmínek jednotlivých postav.

V zásadě tak sledujeme tři možné podoby vztahu - na povrchu racionální a chladný sňatek z rozumu Anny s Kareninem, bouřlivý a vášnivý románek Anny a Vronského, postupně a ne zcela hladce se upevňující pouto Kitty a Levina. Každý z nich je pak mostem spojujícím dva břehy a pohled z každého z nich má svá specifika, motivy, vnímání, prožívání a následky. Dušková přitom nehodnotí, místo toho nechává postavy, ať je každá sobě soudcem, verdiktem je nutnost žít s vědomím svých minulých činů.

V takto nastavené atmosféře se pak divák může identifikovat s tou kterou postavou dle svého založení, je na něm, zda některou zavrhne či vyzdvihne, případně zůstane u pochopení jejích vnitřních motivů. K Duškové nestrannosti plynoucí ze zaměření se na člověka jako takového totiž patří i to, že všem postavám nechává jejich radosti i strasti, nestaví je do jednoznačného světla ani je nevhání do slepých uliček končících zdí bezmocnosti, mají možnost volby a je na nich, jak s ní naloží.

Takže inscenace

Tolik k dramaturgii, přejděme k inscenaci. Je-li v centru pozornosti Duškové - dramatičky/dramaturgyně člověk, potom u Duškové - režisérky hraje prim herec spolčený s divákem. Její divadlo je skromné, vypráví lidské příběhy bez okázalých efektů, příběhy postav, jež jednají. Logicky je tak klíčovou složkou herecká akce, již Dušková pozdvihuje nad ostatní a dokonce jí tyto často supluje.

Má to své opodstatnění, zaměření na člověka znamená, že veškeré konání vychází zevnitř, pohyb postav v časoprostoru inscenace je důsledkem jejich motivů, názorů a postojů v kombinaci se vztahováním se k okolí. Pokud postava interaguje s předmětem či jinou postavou, herec tomu rozumí a tuto aktivitu provádí, nepotřebuje už nutně, aby onen předmět byl zhmotněn rekvizitou či kulisou a druhá postava dalším hercem.

Je-li herec pevně ukotven ve své roli a důsledný v prožívání konkrétní situace, pokud má přesnou představu o okolí své postavy, pak dostává slovo divadelní magie a divák herci postavu věří, v souznění jeviště s hledištěm se tak divadlo coby hra na jako stává skutečnou hrou v širším smyslu. A to je (co se týče techniky) přesně to, co na cylindrovské poetice miluji a co se projevuje i v této inscenaci. Tímto přístupem na vskutku malém prostoru Dušková vykouzlí kluziště pro dostaveníčko Kitty s Levinem, plesový sál pro scénu uvádění Kitty do společnosti, i k posečení určenou louku. Nemusíme nic z toho vidět a přesto je vše přítomno, protože to vidí postavy a herci jednají s velmi konkrétní představou.

Skromnost a niternost se pak projevují i v kostýmech Dany Heroldové. Annina elegantní černá róba, Kittiny mladistvé šaty, Vronského uniforma, Levinovy volné a prosté kalhoty s košilí i Kareninův formální oblek s cylindrem, to vše jsou vlastně navenek viditelné charakterizace svých nositelů, oděv je hranicí mezi člověkem a okolím, hranicí, do níž se promítají obě strany, vyjadřuje, kým se člověk cítí být a zároveň i to, jak jej vnímá společnost.

A když už jsme se dostali k okolí, Anna Karenina se odehrává v carském Rusku, nakolik je toto přítomno v inscenaci? Vzhledem k výše uvedenému nejspíše nepřekvapí, že "jen" jako pozadí, lehké tahy na plátnech postav. Prostředí románu Dušková netají, ale ani se na něj nijak zvlášť nezaměřuje, vypráví o konkrétních lidech a ti žijí v konkrétních podmínkách, jež právě skrze ně k divákovi prosakují, ukotvenost v určitých poměrech postavy konkretizuje, dodává jim na uvěřitelnosti. Opět to plně koresponduje se zaměřením se na člověka, vnější podmínky jednotlivých postav je utvářejí, ale to podstatné se odehrává uvnitř a je na nich nezávislé, primární motivace je univerzální a též vliv okolí lze do značné míry oddělit od dějepisu a zeměpisu.

A herci?

Tím budiž řečeno téměř vše, zbývá už jen posoudit, jak si vedou jednotliví herci. Největší tíha leží na Pavle Drtinové, jež musí diváka provést celým Anniným vývojem od oddané manželky přes podlehnutí Vronského zájmu o ni až po veškeré důsledky tohoto činu. A to se jí daří, v Drtinové výkonu vidíme Anninu tragédii, je spolehlivým vážným pilířem inscenace.

Komický prvek pak ztělesňuje Agáta Dušková. Její Kitty je okouzlující naivní rozpustilé děvčátko poznávající svět, přičemž jsem měl během představení pocit, že si tuto polohu s sebou nesla až příliš dlouho, ještě během budování vztahu s Levinem, kdy její postoj vůči němu je dětinsky trucovitý. Při následném přemítání jsem ale dospěl k názoru, že taková interpretace je vlastně v pořádku. To, co brání ve vztahu ustoupení ze svého já, aby mohlo vzniknout společné my, je přece opravdu dozvukem primárního narcismu, podmínkou úspěšného vztahu je uznat jinakost druhého a zároveň ji přijmout.

Pochválit musím též Pavla Kryla coby charismatického bouřliváka Vronského a Marka Menšíka jako zadumaného a nejistého Levina, přičemž je trochu nefér napsat, že jim dost pomáhá přesné typové obsazení, neboť bezpečně zvládají své postavy budovat i zevnitř.

Odvážným krokem se mi pak na první pohled jevilo obsazení výtvarníka a velmi příležitostného herce Petra Herolda do role Karenina. Jenže právě jeho nezkušenost v porovnání s kolegy souzní s jeho postavou, zatímco zbylé prožívají své vztahy uvnitř i navenek, Karenin je odtažitý, zachovává si dekorum a pochybujeme, co a zda vůbec něco k Anně cítí. Trochu problematická pak byla část, v níž Karenin tuto svou masku odkládá, ač i toto by se dalo interpretovat ve prospěch celku, ve zdrženlivosti trénovaný Karenin těžko může umět své city projevovat zrovna hladce.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Anna Karenina, jež je k vidění v Divadle Kampa, promlouvá tišším hlasem než její sestry na scénách zvučnějších jmen. A právě v tom spočívá její síla, absence vnější oslnivosti nechává vyznít podstatě Tolstého příběhu, na níž se s jeho postavami divák může setkat. Bez ohledu na místo i čas je člověk stále tentýž a nemění se ani jeho základní touhy. Vydejte se proto na Kampu a zažijte pocit vzájemného porozumění, hraje se tam pro vás i o vás.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.