Blog redakce i-divadla
Ve svých blozím často zhlédnutou inscenaci používám coby odrazový můstek k mudrování o nesmrtelnosti chrousta, nípu se v interpretacích, hledám hlubší smysl, snažím se viděné zasadit do širšího rámce... V tomto případě na to kašlu. Girls jsou inscenací, jež se netváří být ničím víc, než čím se zdá být na první pohled. A tato průzračnost je tak absolutní, až je mi to sympatické. Hodně sympatické.
Výchozí situace - silvestrovská noc, jeden byt, tři holky, jež na sebe zbyly, dva protikladné charaktery a jedna prostřednice snažící se proplout mezi Scyllou a Charybdou, zdánlivě klidná hladina a pod ní dravé spodní proudy nevyřčené minulosti, zrádné víry vztahů, prostě taková ta "holčičí klasika". Jak z toho vydyndat něco, co by diváka zaujalo?
Přiznávám, zpočátku to bylo obtížné, můj první dojem byl "A jéje, proč tu jsem? Mám tohle zapotřebí?". Jenže tento pocit postupně mizel a když se ohlédnu zpět, přijde mi zajímavé, jak můj divácký prožitek souzněl s pocity postav, ani ony v úvodu netouží po tom strávit večer spolu, ale postupně se s touto myšlenkou smiřují a nakonec si to i užívají. Takže přece jen mudrování, ta korespondence prožívání postav a mě coby zástupce publika je něco vzácného a byť to nevnímám obecně nutně pozitivně (tematizovat nudu tak, že se divák bude nudit, považuji za špatný nápad), v tomto případě jsem za to rád.
Ke snadné stravitelnosti jistě přispívá i to, že je text protkán řadou hlášek, jež z něj ale nečouhají, objevují se přirozeně, aby zazněly, vyzněly a odezněly, bez viditelné snahy chytit diváka za citlivé partie a zmáčknout na znamení, že právě teď je čas se smát. Komu je připsat? Když se podíváte na autory, je to Lucie Radimerská, Matouš Danzer a kolektiv. A právě ten kolektiv je důležitý, text je nejen psán herečkám (přeneseně i doslova) na tělo, ale přímo z nich vychází.
A to se odráží i v hodnocení hereckých výkonů, těžko mezi Michaelou Bednářovou, Michaelou Mrázovou a Lucií Vopatovou (řazeno abecedně) hledat favoritku, každá své roli dává, co je třeba pro vyznění té které postavy i vztahů mezi nimi, přičemž je otázkou, nakolik je to jejich zásluha, vycházejí-li postavy z nich samotných (a i některé hlášky jsou jejich).
A tím jsem si připravil cestu k závěrečnému zvratu, pokud jsem vás dovedl k představě "No jo, Radimerská s Danzerem poslouchali ty tři herečky, hodili to na papír a ony pak přehrávají samy sebe.", nastal čas její degradující tón odmítnout.
Girls jako text jsou ucelená divadelní hra, jež navodí situaci, kterou rozvíjí, jednotlivé charaktery se postupně odkrývají, mění se dynamika mezi nimi, vše je motivováno (neměl jsem pocit, že se něco děje jen proto, že autoři chtějí/potřebují, aby se to stalo).
Girls jako inscenace pak fungují též s potřebnou dávkou přirozenosti, postavy se pohybují v jejím časoprostoru, aniž by to někde skřípalo, herečky sice mají postavy šité na míru, ale i tak s nimi nejsou totožné a bez ohledu na to, jak se jako lidé v danou chvíli cítí, musejí svým rolím v tom kterém okamžiku dát to, co potřebují (ano, mám nutkání se odvolat na Diderotův Herecký paradox a nadhodit myšlenku, zda "hrát skoro sebe" není svým způsobem těžší než "jít proti svému typu").
Sečteno a podtrženo, Girls jsou inscenací, jež nejspíše nerozšíří vaše obzory ani vám neposkytne látku k rozjímání za dlouhých zimních večerů. Ale zase vás nebude (většinu času) nudit, přijde vám tak nějak mile povědomá a zasmějete se bez toho, abyste měli pocit, že musíte. A to je mi sympatické. Hodně sympatické.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu