Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Sam a ti druzí
Jiří Koula, 27.1.2017

Tato inscenace je mým třetím setkáním s Caryl Curchill. Předchozí dostaveníčka ve mně vzbudila spíše než co jiného rozpaky, nemůžu sice autorce upřít výrazný osobitý styl, jen jsem se s jejím způsobem výstavby textu v kombinaci se zvolenými tématy míjel. Nebo jsem se míjel s pohledem režisérek (Pavla Tejnorová v Lásce a informacích, Viktorie Čermáková v Je to tu)? Buď jak buď, do třetice všeho dobrého, v Drunk Enough to Say I Love You? jsem se konečně spatřil formu korespondující s obsahem. Forma je jasná, zdánlivě chaotické útržkovité výjevy na dané téma, z nichž by (možná) měla postupně vyvstávat ucelená výpověď, ovšem jaké je v tomto případě téma, jaký je skutečný obsah?

Churchill

Jsem rád za blog Pavla Širmera, můžu se od něj odpíchnout. Širmer postuluje, že se autorka "zabývá vztahem USA a Velké Británie (či Evropy obecně)". To je celkem zajímavé nedorozumění, jež má dokonce svoji historii. V původní verzi hry se postavy jmenují Sam a Jack. Sam je narážka na "strýčka Sama", tato postava ztělesňuje "USA jako zemi". Jack pak měl být (prototypický) konkrétní člověk, občan USA, patriot, který své zemi slouží a miluje ji (proto dominantně submisivní homosexuální vztah postav).

Když však byla hra v roce 2006 inscenována v Londýně, část veřejnosti si jméno Jack spojila s "Union Jack", tedy britskou vlajkou. To ale nebyl autorčin záměr, a aby to jasně vyjádřila, pro publikaci textu v USA druhou postavu přejmenovala na Guy (chlápek), a tak byla prezentována při inscenování v roce 2008 v New Yorku. Tak zní autorčina poznámka v úvodu druhého (tedy amerického) vydání textu, následuje seznam postav "Sam, a country; Guy, a man".

Tolik k tomu, "jak to myslela Churchill", berte to ale jako poznámku na okraj. Pravdou je, že toto jsem si dohledal ex post, v průběhu sledování inscenace jsem sám hodně bojoval s tím, která postava co představuje, a právě možnost USA - Velká Británie (či Bush - Blair jako konkretizace kvůli zmínění Iráku) ve mně silně rezonovala. Tato nejistota si přitom zaslouží trochu rozvést, protože vypovídá o tom, jak Churchill pracuje s námětem.

Sam

Klíčová je postava Sama, který představuje USA. To se zdá být na první pohled zřejmé, ale taková jednoduchost bývá nejzáludnější. Vzhledem k množství odkazů na "zadní dvorek Ameriky" (abych si vypůjčil metaforu Grace Livningstone, autorky stejnojmenné knihy rozebírající vztah USA k ve hře hojně zmiňované Latinské Americe) i starší či novější konflikty a intervence Sam ve skutečnosti nemůže být konkrétní osoba (třeba ten Bush). A bylo by chybou (plynoucí z faktu, že Sama na jevišti ztvárňuje člověk) si myslet, že jde o "konglomerát konkrétních osobností", třeba řady prezidentů USA za posledních 70 let.

Ne, Sam skutečně představuje USA jako zemi, myšlenku, příběh, duši národa, soubor principů, postojů. Spojuje se v něm dravost, rozpínavost, nemilosrdnost, pragmatičnost, cynismus, sobeckost, myšlení ve velkém nehledící na detaily. Sam je přítomen už v samotném zrodu USA, líc vyprávění o statečných mužích v potu tváře civilizujících panenskou zemi má i svůj rub, totiž genocidu původního obyvatelstva (mimochodem, zkuste najít ironičtější státní svátek než Den díkůvzdání v USA). A krvavá odvrácená strana úspěchu se následně táhne celou Samovou historií.

V našem prostředí si Sama interpretujeme (či přesněji jde o jednu z celkem rozšířených interpretací) jako ochránce svobody/demokracie stojícího proti komunistickému zlu, tedy levicové diktatuře. Když však pohlédneme za své hranice, zjistíme, že Samova role v utváření naší současné společnosti je do značné míry dílem náhody. Právě Samova angažovanost v Latinské Americe a nověji na Blízkém východě v celé své šíři ukazuje, že kategorie demokracie versus diktatura je podružná, podstatné je dělení pravice/levice v ekonomickém smyslu, tedy jak který režim přeje volnému pohybu zboží a kapitálu, v případě, že se na určitém území nacházejí strategické suroviny, pak jde o to, který režim je ochoten se o ně se Samem podělit. My máme akorát to štěstí, že jsme se Samem historicky kulturně kompatibilní, nemáme ve zvyku se vzpírat a co do přírodních zdrojů jsme nezajímaví.

Abych to uzavřel, to, k čemu se chci dostat, je, že když Churchill USA antropomorfizuje Samem, má to i hlubší smysl. USA se svou historií je totiž skutečně možno vnímat jako živý organismus, jenž se myšlenkově reprodukuje v generacích (nejen) svých občanů, reaguje na okolní svět, přizpůsobuje se měnícím se podmínkám, centrem jeho zájmu však zůstává on sám a pro své přežití je ochoten obětovat cokoliv a kohokoliv. Navíc je to Otesánek ukrajující si ze společného koláče (přírodní zdroje Země) nepoměrně více, než by bylo spravedlivé (znamená-li to cokoliv jiného než to, že spravedlivé dělení je "každému to, co si dokáže urvat, i kdyby to mělo ve výsledku zničit všechny"), přičemž bez této nerovnováhy by nepřežil, musí ji udržovat.

neSam

Nyní už se můžeme podívat na druhou postavu, koho tedy reprezentuje? Popravdě řečeno je to úplně jedno, může to být člověk, domorodec i cizinec, významný i obyčejný, instituce, země... Naprosto cokoliv a kdokoliv, jakákoliv entita, jež se Samem sympatizuje či s ním aspoň sdílí jeho zájmy (láska pak přijde sama, aby tento pakt ospravedlnila). Pokud se naladíte na Samovu vlnu, můžete z toho těžit, toto spojenectví je však podmíněno vaším bezpodmínečným přijetím a ze Samovy strany z něj neplyne nic závazného, pokud se dostanete na špatnou stranu jeho zájmů, máte smůlu.

Churchill chtěla, aby druhá postava byla vnímána jako občan USA, a dává to smysl. Britové v ní viděli svou vládu lísající se k Samovi a dává to smysl. Rozšiřuje-li to Širmer na "Evropu obecně", dává to smysl. A mohli bychom pokračovat některými mezinárodními/lokálními vojenskými/ekonomickými institucemi, i zde bychom našli obdobný vztah k Samovi.

Inscenace

Přejděme konečně k tomu, co je možno vidět v A studiu Rubín. Tomáš Kobr s Jakubem Gottwaldem pod režijním vedením Jiřího Pokorného jsou "správně" vyšinutí a maniakální, vyznívá i nerovnovážnost jejich vztahu. Funguje též výprava Lucie Wildtové, kruhová postel podtrhuje intimní ráz vztahu postav, kolem se tyčící holá konstrukce může evokovat leccos, mně třeba Samem na kost ohlodané pozůstatky okolního světa, nacistické uniformy jsou jistě možnou transpozicí do našeho prostředí, byť spíše přibližnou, Sam je jeden.

Mám vlastně jen jedinou výtku, z mého pohledu ale zásadní, jde o scénu, kdy jsou postavy interpretovány jako Zeman - Ovčáček. Zřejmě šlo o momentální nápad, který se tvůrcům zalíbil natolik, že jej v inscenaci ponechali, problém ale je, že byť rubínovské publikum může pobavit, nedává vlastně smysl, srovnávat Zemana se Samem znamená vyzdvihnout Zemanův význam o několik řádů. Kdybych chtěl za každou cenu tuto myšlenku hájit, snad by se mohlo jednat o metakomentář, ukázku omezenosti našich žabomyších válek, obávám se však, že tak to myšleno nebylo.

Sečteno a podtrženo, odmyslíme-li si onu jednu nešťastnou scénu, jde o přesvědčivou interpretaci působivého textu a jsem rád, že jsem konečně zjistil, že by mě Caryl Curchill mohla zajímat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.