Blog redakce i-divadla

Tajemná detektivka bez tajemství
vydáno: 29.12.2016, Jiří Koula

Anotace k inscenaci Nick slibuje zajímavý divácký zážitek, kdy si budete muset sami poskládat svou verzi příběhu, již přijmete, s níž z divadla odejdete. Viděl jsem, odešel jsem, leč odnáším si akorát otázku: V čem přesně by má účast měla spočívat?

Možná takový byl původní záměr, ale to, co se na jevišti odehrává, lze jen těžko nazvat jedním příběhem ze tří úhlů pohledu, mezi nimiž bych se musel rozhodnout (jak tomu je třeba u Frielova Léčitele). Ano, přítomny jsou tři postavy, ano, v jednotlivých fázích se jejich pohled na určité jednotlivosti liší. Jenže ke skutečnému střetu buďto nedochází, nebo jej lze vysvětlit jednoduchými psychologickými mechanismy (třeba tím, že své vzpomínky bezděčně upravujeme tak, abychom z nich my vyšli lépe (a druzí hůře, je-li to třeba)).

Nebo jinak, spíše než k Léčiteli bych text přirovnal k Tramvaji do stanice Touha či k Tartuffovi, jde totiž v podstatě o příběh obsahující (přiznávám, že zajímavé) zvraty, kdy sice nové informace a dejme tomu i ony úhly pohledu diváka skutečně nutí přehodnotit předchozí dění, jenže tak činí vcelku lineárně, deterministicky, prostor pro volbu hledám marně.

Ten se objeví až v samotném závěru, kdy k určité konfrontaci skutečně dojde, bohužel však není tak podstatná, jak by si tvůrci přáli. Vezmeme-li v úvahu všechny otevřené otázky v momentu závěrečné stmívačky, bez ohledu na odpovědi zůstane vyšetřovatel mimo příběh ústřední dvojice, jeho angažovanost je primárně profesionální. Ale dobře, pořád nám zůstávají dvě postavy. Jenže ony chybějící odpovědi nemohou změnit ani Nickův "psychologický profil", který je příliš zřejmý bez ohledu na nějaké podružnosti, "Nick jako takový" je vyřešený.

Jediné, o co se hraje, je Nickova sestra. U ní opravdu nevíme, jaký je její podíl na minulých událostech, co je vlastně ve skutečnosti zač. Nabízejí se (tedy mě napadly) dvě až tři zásadně odlišné teorie, jenže ať je pravdivá kterákoliv z nich, prakticky to nesouvisí s jejím chováním vůči Nickovi v závěru ani s tím, jak by dopadlo vyšetřovatelovo snažení zahalené do závěrečné stmívačky, kdyby se tato o pár minut odložila.

Ve výsledku se tak veškerá nejistota inscenace dá přirovnat k situaci, kdy sledujete tři čtvrtě hodiny trvající díl kriminálního seriálu a po čtyřiceti minutách vypadne proud. Sice není jasné, kdo je vrah, není ani jasné, zda ho správní hoši během zbývajících pěti minut dopadnou, nebo budou pátrat dále v následujícím díle, ale označit toto rozpoložení za záměr a nechat na divákovi, ať si to nějak rozhodne? To je opravdu zvláštní přístup.

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že Nicka považuji za špatnou inscenaci. To ale není tak úplně pravda, pokud nebudete čekat onu nutnost domyslet si něco podstatného, postavit se na něčí stranu, můžete sledovat zajímavý příběh (byť obsahující pár zkratek napínajících rámec věrohodnosti možná až za únosnou mez) v atraktivním kabátku (ač si osobně nejsem obecně jistý, nakolik je koketování Petry Tejnorové s kamerou přidanou hodnotou a nakolik samoúčelnou manýrou, v tomto případě onen dokumentaristický pohled dává smysl) se dvěma dobrými výkony (Hana Vagnerová jako Nickova sestra a Jiří Konvalinka coby Nick, Michal Sieczkowski v roli vyšetřovatele za nimi dost zaostává, což tak nějak dokresluje určitou nadbytečnost této postavy v celé hře).

Sečteno a podtrženo, když jsem z Nicka odcházel, mísily se ve mně dva pocity, na jedné straně uspokojení z docela dobrého divadla, které bych mohl doporučit, naproti tomu až zarážející absence naplnění závěru anotace. Když si ale toto očekávání odpustíte, pak Nick za návštěvu stojí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.