Blog redakce i-divadla

Temnota naše bližní
vydáno: 4.6.2015, Jiří Koula

Poslední loňskou premiérou Divadla Komedie je "dokudrama" Varvary Fajer ZLOČINY.ŽENY.DOC. Nejde o čisté dokumentární drama, inscenace je v několika rovinách rozkročena mezi dvěma světy, což je jednoznačný důvod na ni vyrazit.

Leitmotivem tohoto blogu budiž (základní) protiklady, mužský a ženský princip. S prvním se pojí rozum, struktura, řád, rozlišování, světlo, tvrdost, pevnost, s druhým emoce, beztvarost, chaos, jednota, temnota, měkkost, poddajnost. Z tohoto pohledu je i tento text poloviční, mohu nabídnout jen racionální rozbor, úplný obrázek získáte až návštěvou inscenace, protože jedině tak ji můžete prožít. A neodpustím si ještě poznámku k následujícím řádkům, mohl bych vyjít z viděného a postupně své dojmy obohacovat o návazné úvahy tak, jak jsem k nim sám dospíval, rizikem tohoto přístupu by však byla rozbředlost, v níž by se čtenář nakonec ztratil. Dovolte mi proto přístup opačný, začnu zeširoka a nechť mé úvahy usměrní vidina cíle, tedy inscenace.

Teologický úvod

A když už začít zeširoka, tak ať to stojí za to, vyjděme ze samotných základů naší kultury (v nejširším smyslu), první kapitoly Genesis, odcitujme první čtyři verše: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy."

Jak tuto zprávu číst? Máme zde počátek s propastnou tůní a nad ní tmu. Hloubka a temnota jako stav před stvořením světa, to je ženský princip. Nad ním se ale vznáší duch Boží. A co je první boží "čin"? Vyřčená věta "Buď světlo!", načež následuje oddělení světla od tmy. Prvotní příčinou je prosazení se mužského principu, rozlišení. A v tom se mohutně pokračuje, následuje stvoření klenby oddělující vody od vod, oddělení vod od souše, dne od noci, zaplnění vod i souše rozmanitou flórou i faunou.

Dále se dozvídáme, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému a uložil mu pojmenovat veškeré živé bytosti. Co znamená něco pojmenovat? Nic jiného než odlišit to od zbytku, nazveme-li psa psem, je zde něco, co pes je, a něco jiného, co pes není. Dnes už si to neuvědomujeme, ale toto rozlišování platí i pro lidi, v jiných kulturách bývá přerod dítěte v dospělého provázen tím, že dítě dostane jméno, čímž se stává jedincem, zatímco děti jsou (na úrovni kultury) považovány za nerozlišenou masu "možných budoucích dospělých".

Moc slova lze ilustrovat ještě jinak, vezměme počátek Janova evangelia: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh." Je-li mezi mými čtenáři nějaký teolog, možná už se mu kroutí palce u nohou a teď ještě přidám, co je ono Slovo? V Genesis čteme, že se nad temnotou vznášel "duch Boží". Není právě on oním "světotvorným Slovem"? A co víc, nejde o "Ducha svatého", součást trojjediného Boha?

V řeckém překladu Janova evangelia je na místě Slova logos. To je poměrně komplexní filosofický pojem, jenž může znamenat nejen slovo, ale též příběh, číslo, význam, rozum či smysl. Když to vše dáme dohromady, nabízí se možnost chápat Genesis ne jako příběh fyzického stvoření světa, ale coby stvoření světa kulturního skrze řečový akt, kdy co fyzicky existuje, leč není pojmenováno a dokonce ani vnímáno, neexistuje pro člověka. A vrátíme-li se k mužskému a ženskému principu, vidíme, že stvoření světa je spojením protikladů, ženský obsah je spoután mužskou formou, k nerozlišené fyzické realitě přistupujeme skrze kulturní rozlišování.

Ne bezúčelně jsem napsal "spoután", to je totiž pointa předchozích odstavců, naše kultura je mužská, Bůh k člověku přivedl všechny živé tvory, aby je pojmenoval (a viděno skrze pojem logos jim tak dal smysl), zároveň ho ale učinil jejich pánem (a opět se zde nabízí pohled do jiných kultur, v nichž znát něčí jméno znamená mít nad ním moc, o co větší musí být v případě, kdy toto jméno sami volíme).

No a spojíme-li mužský princip s mužským pohlavím, je nadvláda dokonána, nejen, že Bůh stvořil Adama jako prvního, ale též sám coby trojjediná bytost sestává ze třech "mužů", totiž Otce, Syna a Ducha svatého, kterýžto je významem (logos), esencí mužského principu.

Teatrologický úvod

Přesuňme se blíže cíli, totiž k divadlu, konkrétně klasické činohře stojící na dramatickém textu. Všimli jste si někdy, jak podobný je dramatik výše uvažovanému bohu? Uvažujeme-li prostor hry jako fikční svět, pak jej autor tvoří slovem a všemu v něm dává význam. Divadelní hra je ryzí manifestací záměru, nic se v ní neděje "jen tak". Pokud postava zívne, činí tak proto, aby dala najevo znuděnost či únavu, dojde-li mezi postavami k nedorozumění, můžete si být téměř jisti, že to není proto, že jde o něco, co se prostě stává, spíše půjde o součást zápletky, drobnou příčinu, jež se na následujících stranách rozvine v dalekosáhlé následky (samozřejmě je tu i možnost, že ono nedorozumění je "jen" ukázkou faktu, že si postavy nejsou schopny porozumět, i tak ale zůstává záměrným).

Jinak řečeno, divadelní hra je hodinovým strojkem, v němž do sebe vše zapadá, každá jednotlivost mé své místo v celku. Dobré hry se od špatných liší v tom, že v těch prvních to není zjevné, zatímco z druhých přímo "trčí", že postavy jednají tak, aby "to autorovi vyšlo", ale ona absolutní nadvláda autorovy vůle je přítomna v obou. Nebo se na to můžeme podívat ještě jinak, divadelní hra je modelem ideálního světa, v němž je veškeré dění součástí božího záměru. Zatímco ve skutečném světě tomu můžeme nanejvýš věřit, ve fikčním světě divadelní hry jde o (vcelku triviální) fakt.

A je zde i paralela k chápání biblického mýtu o stvoření coby počátku kultury. Fikční svět dramatického textu není (a ani nemůže být) úplný. Pokud spolu postavy hovoří u rodinného oběda, nejspíše nám autor zamlčí, kdo a kde pro něj nakoupil suroviny (nemá-li taková informace nějaký vyšší význam v rámci celku). Vnímáme-li tedy text jako příběh, pak autor rozlišuje, co do něj patří a co nikoliv, tím, co zmíní, v jeho rámci existuje právě to, co bylo (po)jmenováno. Přesto ale coby diváci (či čtenáři) ono nevyslovené předpokládáme, avšak zároveň přistupujeme na hru, že to zůstane "v propastné tůni implicitního zahalené tmou mlčení".

Předchozí odstavce se týkaly divadelní hry, písemně zaznamenaných myšlenek dramatika. Ten má ale pro naše potřeby až příliš velkou svobodu, klidně může svůj text uzavřít scénickou poznámkou "Petr se promění ve stádo jednorožců, jež je v zápětí sežehnuto explozí tisíce sluncí.", která může být (měřeno čistě vnitřní logikou hry) stejně přijatelná jako "Petr mlčky hledí na dveře, jež za sebou Jana navždy zavřela." Nejde-li však o knižní drama, je jeho naplněním divadelní inscenace a zde na scénu vstupuje režisér jako ten, kdo nejenže má (stejně jako maminka) vždycky pravdu, ale stává se bohem tvořícím nový svět.

Metafora stvoření je v tomto případě ještě vhodnější, případně alespoň názornější, představte si, že sedíte v klasickém kukátkovém divadle a začíná představení. V sále se setmělo, obecenstvo se utišilo, desítky či stovky párů očí soustředě hledí stejným směrem. Náhle se na jevišti rozsvítí světlo, jímž je prostor příběhu oddělen od tmy, v níž setrvává vše, co do něj nepatří. A v prostoru se objeví člověk, zatím neznámý, jedinec bez minulosti i budoucnosti. A po něm další a kde jsou dva nebo tři shromážděni v duchu příběhu, tam je příběh (doslova) uprostřed nich, v jejich interakci. A vše, co je řečeno a ukázáno, veškeré kdy, kde i proč řídí nejvyšší dirigent - režisér, časoprostor vymezený jevištěm a délkou představení je vesmírem (o)živeným jeho vůlí, fyzicky reálný obsah je spoután jím zkonstruovanou formou.

Takže ZLOČINY.ŽENY.DOC

Přejděme konečně k inscenaci, jíž by se tento blog měl týkat. Na počátku přichází novinářka Varvara (Kristýna Leichtová) do ženské věznice, aby vyzpovídala Olgu a Bellu (Pavlína Skružná a Eva Vrbková), vězenkyně, jež se pokusily vyřešit své problémy s muži tou nejradikálnější formou osvobození, totiž vraždou. K úplnosti hereckého obsazení chybí zmínit už jen Jana Hofmana, jenž v oné chvíli představuje dozorce.

Ač je na scéně převaha žen, tento úvod je několikanásobnou demonstrací mužského principu. Varvara je novinářka, žena slova (logos), jejíž prací je splétat fakta v příběhy (logos), přichází pochopit smysl (logos) konání kriminálnic. Možná nyní namítáte, že ohýbám skutečnost podle toho, k čemu chci dojít, protože cílem novináře není přinést příběh, ale právě objektivní fakta.

Pokud tomu skutečně věříte, proveďme drobný myšlenkový experiment, představte si, že jste novinářem vyslaným do věznice, aby o ní napsal článek sestávající z oněch objektivních fakt. Zmíníte se v něm o tom, jak široké jsou pruhy na vězeňském stejnokroji? Jaký je výškový průměr vězňů a dozorců? Jak dlouhá je chodba na vězeňský dvůr? Jakou barvu má křeslo ředitele? To všechno jsou objektivní fakta, která se v článku nejspíše neobjeví, ba co víc, ani vás nenapadne je zjišťovat. Samozřejmě, článek má omezený rozsah a vejde se do něj jen omezené množství informací, musíte proto vybrat ta, jež zveřejníte (a tím i ta, která zůstanou zamlčena). Ale podle čeho se rozhodnout? Vágně řečeno podle toho, co je zajímavé (ať už pro vás či čtenáře). A dostáváme se k pointě, člověka coby kulturní bytost nezajímají fakta, ale právě příběhy (logos), to, čemu je schopen přiřadit význam (logos).

Ale zpět k mužskému principu, samotné dějiště, totiž věznice, je jeho zhmotněním. Co vše je potřeba k zřízení této instituce? Tak předně zločin, tedy čin označený za zlý, máme zde oddělení světla od tmy, dobra od zla. Dále koncept svobodné vůle umožňující říct, že ten, kdo spáchá zločin, je za své jednání plně odpovědný, tím dělení jednání transformujeme v dělení lidí na dobré a špatné. Individuální odpovědnost je též důsledkem rozlišování, aby mohla vzniknout, muselo být chápání lidstva (či alespoň kmene) jako smyslem spojeného společenství nahrazeno "souborem jedinců" (s tím souvisí i forma trestu, bývaly doby, kdy nejvyšším trestem bylo vyloučení ze společenství, dnes provinilec zůstává uvnitř (společnost se o něj nadále stará), ale je fyzicky izolován od "těch dobrých"). A konečně tu máme fyzickou realizaci, vysokou zdí obehnaný prostor oddělující špatné lidi od dobrých zajišťující, že se z něj ti první nedostanou (a druzí se mu zase vyhýbají, což má psychologické důsledky v podobě nízkého statutu vězeňských dozorců či stigmatizace příbuzných, kteří jsou s "těmi uvnitř" přece jen spojeni více než ostatní).

Abych to celé shrnul, na počátku vidíme přísně strukturovanou situaci, věznici-jeviště, Varvaru patřící mimo ni, Olgu s Bellou náležející dovnitř a dozorce, který se nachází na hranici a zároveň ji stráží (což je v inscenaci přímo znázorněno), Jan Hofman je ztělesněním zdi mezi dobrem a zlem. A samozřejmě tu máme též diváky v hledišti, jež je součástí vnějšího prostoru, což je přece v pořádku, divák není žádný kriminálník.

Varvara zpovídá nejprve Olgu, jež o svém činu hovoří s chladným odstupem, ve mně osobně během této scény rostlo podezření, zda onen cituprostý projev nepřičíst herecké nezkušenosti Pavlíny Skružné, zvlášť v kontrastu s následným rozhovorem se silně emotivní Bellou, jejíž slova prýštila z temných hlubin oceánu emocí tak intenzivních, že bych se skoro bál potkat po představení její představitelku Evu Vrbkovou v odlehlé uličce.

Nezbývá mi nyní než se Pavlíně Skružné omluvit za svou podezíravost, její výstup byl jistě součástí úvodního rozlišování. Ony dvě scény nahlíženy jako celek působivě ukazují, že ať už stojíte v životě na straně rozumu či citu, obě strany této mince zvané člověk mají svou temnou stránku, stín, který se obvykle snažíme vykázat do nevědomí (a jeho následky do vězení).

Pojďme dál, na počátku je tedy situace jasná v tom smyslu, že je zřejmé, kdo je kdo a kam patří, mužský princip bezpečně panuje nad vším skrze rozlišování. Nebudu vyzrazovat, co následuje (a tudíž již budu vzhledem k předchozímu značně stručný), napíšu jen, že hranice se začnou zamlžovat, kulturní nánosy zvolna smývat, aby se pod nimi v plné nahotě objevily postavy jako lidské bytosti, bohem stvořený kulturní vesmír se rozplývá, aby na konci zůstala jen propastná tůň pudů překrytá tmou čistého dění bez soudu, prapůvodní jednota, přičemž logos vznášející se nad ní zastupuje divák, jenž si z divadla odnáší úkol stvořit nový svět, vlastní interpretaci.

Sečteno a podtrženo, jednou z posledních inscenací Pražského komorního divadla, předchozího souboru působícího v Divadle Komedie, bylo Srdce temnoty, jehož hrdinové putovali fyzicky do nitra Afriky a metaforicky do temných zákoutí svých duší. Inscenace ZLOČINY.ŽENY.DOC ukazuje, že kvůli druhému není třeba cestovat do dalekých krajů, neboť drak se skrývá hned za humny. A to je poselství stejně tak pravdivé jako znepokojivé. Není však právě znepokojení nejvyšším cílem divadla?


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.