Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
To musíte vidět!
Jiří Koula, 20.3.2015

Uznávám, že nadpis tohoto blogu není nijak vtipný ani originální, ale přesně vyjadřuje to, co jím chci říct, Průstřel Rackem v Pidivadle je inscenací, kterou prostě musíte vidět, zaslouží si, aby byla permanentně vyprodaná a na její zhlédnutí existoval dlouhý pořadník. Dobrá zpráva pro vás potenciální diváky je, že v tuto chvíli tento stav dosud nenastal, takže máte šanci.

Čechovův Racek nese podtitul "Komedie o čtyřech dějstvích", přičemž obvykle se při jeho inscenacích setkáte se čtyřmi dějstvími, komediální přívlastek už je však více či méně diskutabilní (což je ale problém interpretace Čechova obecně a Racek je na tom ještě docela dobře). V Pidivadle však váhat nemusíte, zasmějete se z plných plic. Ty, kteří se do divadla nechodí jen bavit, ale hned uklidním, dojde i na vážné tóny a na konci dost možná budete mít problém zadržovat slzy (aspoň já neobstál bez ztráty kytičky).

Zde se dostáváme k prvnímu paradoxnímu prvku Průstřelu Rackem, daří se mu diváka bavit a zároveň zobrazit temné stánky osudů jednotlivých postav. Fungující spojení protikladů je přitom leitmotivem této inscenace, který se bude opakovaně vracet.

Jak to vzniklo?

Nejdříve mi ale dovolte pár slov o vzniku této inscenace. Jde původně o klauzury letošního absolventského ročníku VOŠH, jehož studenti se rozhodli, že si to, co se naučili, vyzkoušejí na Rackovi. Pod vedením Tomáše Petříka a Kristýny Frejové nastudovali všechna čtyři dějství, ovšem (logicky) každé v jiném obsazení, navíc s výraznými škrty v textu (což lze poznat už z toho, že celá inscenace trvá 70 minut). Když však výsledek předvedli, ukázalo se, že se stalo něco nečekaného, namísto cimrmanovského "Vidím jen výjevy." mohl divák zvolat "Ejhle Racek!" A to ne ledajaký, nýbrž jeho esence, prostá a přitom nesmírně působivá.

70 minut?

Milovník Čechova je teď možná zděšen, zahrát Racka v 70 minutách? Co z něj asi tak mohlo zůstat? Stručně řečeno vše podstatné (no dobře, tedy většina). Najdeme zde základní milostný řetěz "Medvěděnko si myslí na Mášu, která miluje Trepleva, který sní o Nině, která se zakoukala do Trigorina, který je s Arkadinovou", zachovány jsou všechny důležité proměny jejich vztahů a události jich se týkající, dočkáme se i veškerých klíčových scén.

Silně redukováno bylo naopak zázemí postav, o němž se zhusta dlouze vypráví, výrazně upozaděn byl motiv peněz a téměř eliminován Sorin, bratr Arkadinové (některé jeho repliky v prvním dějství přebírá Dorn, pak už se neobjeví). Výsledkem této redukce je odlehčení, zbavení se všech "externích břemen", zůstává "drama touhy a naděje".

Všechny hlavní postavy mají své sny a čas k jejich naplnění, případně se zdá, že jich již dosáhly. Ať už jde o přání soukromá, tedy milostná, či veřejná, žízeň po uznání a lepším světě, do něhož se chtějí "přestěhovat" (Nina se chce stát slavnou herečkou po vzoru Arkadinové) či jej sami vytvořit (Treplev horující na začátku pro nové divadelní formy), v prvním dějství se zdá, že je vše možné, ostatně i Arkadinová s Trigorinem na první pohled představují úspěšný pár.

Vstupujeme tak do celkem optimistického světa, v němž nenarážíme ihned na sociální bariéry ani na Sorina, příliš reálný symbol možnosti, že chtít nestačí. Oč volněji však působí výchozí situace, oč svobodněji se postavám dýchá, o to tragičtější je jejich postupný pád, o to působivěji vyznívá závěr (a všechny zvraty v průběhu). Žánrově pak škrty v textu umožňují rozehrát nejprve komedii velkorysejší, než je zvykem při "plnotučném textu", aby v kontrastu k ní získala na velikosti i tragičnost (či spíše dramatičnost) konce.

Každé dějství v jiném obsazení?

Další otázka nevěřícího Tomáše by mohla mířit k tomu, že se herci v rolích mezi dějstvími střídají. Jak to vůbec může fungovat? Zde je nutno připomenout, že nešlo o režijní záměr "vytvořit takovou inscenaci", když už se tak ale stalo a vidíte výsledek, nabízí se spíše otázka "Proč to nikoho nenapadlo dřív?"

Budeme-li o tom uvažovat jako o brechtovském zcizovacím efektu, jde o jeho variantu jasně fungující, přesto však výrazně méně rušivou než takové vystoupení herce z postavy a její komentování ze svého hlediska (snad až na výměnu Arkadinové v průběhu třetího dějství). Dochází tím k oddělení herecké postavy od dramatické osoby, Čechovovy postavy viditelně žijí v myšlené realitě textu a jako přízraky se vznášejí nad jevištěm připravené "posednout" toho kterého herce.

Přesto ale nejde o dvě oddělené roviny, naopak tato separace koexistuje s obvyklou jednotou, "přeorientovat se" na nové obsazení je snadné (a pro diváka o to snazší, oč obtížnější to musí být pro herce). Tato "divadelní škatulata batulata" však mají sama o sobě (byť možná původně nezáměrně) moc vyjádřit či aspoň zvýraznit paralely obsažené v Čechovově hře.

Ta zřejmě nejšťastnější (ve smyslu nejpůsobivější) vychází z toho, že Anežka Hessová s Jakubem Kropáčkem představují v prvním dějství Arkadinovou s Trigorinem a v posledním Ninu s Treplevem. Vzniká tak fyzické spojení mezi "tím úspěšným párem" z nadějeplného počátku a "tragickým párem" konce, přičemž v obou případech jde o spisovatele a herečku. Jak nádherný kontrast totožných ambicí a rozdílných osudů! Na úrovni párů bychom pak mohli uvažovat i o dalších podobných paralelách, ovšem ty už tak nevyzní, zejména proto, že nešlo o úmysl, zde nezbývá než se zasnít, co vše by bylo možné, kdyby šlo o východisko, s nímž by se vědomě pracovalo.

A je tu ještě jeden nádherně divadelní důsledek, na jedné straně sledujeme osudy konkrétních postav, vidíme "Tu Ninu, Toho Trepleva, Tu Arkadinovou, Toho Trigorina, Tu Mášu", zároveň se však hraje o všech Ninách, Treplevech, Arkadinových, Trigorinech a Mášách světa, v tomtéž okamžiku se odehrává drama individuí i vztahů.

Takže herci

Přišel čas podívat se na jednotlivé herecké výkony. V plné šíři by to bylo úmorné pro mě i pro vás, nabízí se totiž přes dvě desítky kombinací herec - role, tak jen letem světem nad tím, co mě zaujalo.

Začnu možná překvapivě, Eliškou Pinkasovou ztvárňující v prvním a čtvrtém dějství Šamrajeva. Na omezeném prostoru dosvědčuje, že není malých rolí, její Šamrajev je bodrý venkovan, člověk omezených obzorů spokojený ve svém malém světě, naplnění filosofie, že bohatým není ten, kdo získá to, co chce, ale ten, kdo chce to, co má. Podstatné je též to, že hraje každým nádechem, každým pohybem, setrvává v roli i ve chvíli, kdy jen přihlíží jednání hlavních postav. Pinkasová zároveň přesvědčivě ztvárňuje Arkadinovou ve druhém a třetím dějství, ovšem její Šamrajev u mě prostě vyhrává.

Veronika Baldrianová coby Nina je v prvním a třetím dějství skutečně tím naivním děvčátkem překypujícím energií mládí, touhou po divadle a bezmezným obdivem k Trigorinovi, fyzické dispozice se zde spojily se vžitím se do role v mimořádně šťastném svazku.

Ve druhém dějství roli Niny přebírá Anna Břenková, aniž by se dostavil pocit nepatřičnosti, násilné změny, stále sledujete "tutéž Ninu". Jejích "patnáct minut slávy" pak na Břenkovou čeká ve čtvrtém dějství, její Máša uvězněná v manželství s Medvěděnkem je působivou ukázkou toho, co se může stát, když obětujete své sny ve prospěch snů někoho jiného.

Máša je vůbec postavou skýtající (proměněné) šance, v prvním dějství se představí Markéta Špicová jako Máša sice pesimistická, leč stále ještě snad chovající jisté naděje na vztah s Treplevem, ve třetím pak Alexandra Pereira jako Máša opile upřímná, již smířená s osudem stát se Medvěděnkovou ženou, svěřujíc se Trigorinovi reflektující bezvýchodnost své situace.

A to nejlepší nakonec, Anežka Hessová se v prvním dějství ujímá Arkadinové, aby ji představila jako velkou herečku, sebevědomou ženu přezíravou ke svému okolí, libující si ve velkých gestech, aby se v dějství čtvrtém stala Ninou, předčasně zestárlou zlomenou ženou, průměrnou herečkou oblastního formátu. Její návrat a konfrontace s Treplevem je jednoznačně vrcholem večera (a tak to má být), i kámen by zde uronil krůpěj rosy.

Tím jsme zkompletovali "ženskou ligu", zbývají pánové. V této kategorii u mě vyhrává Jakub Kropáček. Přesvědčivý byl jeho Trigorin s odstupem pozorující ostatní postavy, Trigorin vyjevující Nině, jak těžké je tuto zdánlivou lehkost nést, Trigorin, v němž vzplála vášeň k Nině, toužící se odpoutat od Arkadinové... A konečně ve čtvrtém dějství Treplev neschopný unést, co se stalo s Ninou.

A jak se vypořádal Tomáš Morávek s Treplevem v prvních třech dějstvích? Zde pro mě došlo k poněkud zvláštnímu jevu. Viděl jsem Trepleva - dramatickou osobu, tedy Trepleva Čechovova. Viděl jsem též Trepleva - hereckou osobu, tedy toho, který byl přítomen na jevišti. A viděl jsem Morávka - herce. A to není dobře, mám však problém identifikovat, kde je zakopaný pes. Nemůžu říct "Morávek to hrál špatně", protože jsem viděl onoho druhého Trepleva, konzistentně vybudovanou postavu, jež byla taková, jaká být měla.

Přesto zde byl onen prvek odcizení, jako by Morávek "přehrával svůj typ", něco jako člověk v uniformě, která mu však tak docela nesedí. Jde o něco, co nebrání "výkonu služby" (a v tomto smyslu lze říci, že je Morávek "dobrým" Treplevem), nicméně zde působí určitý prvek nepatřičnosti. Ale jak píšu, nejsem schopen přijít na to, co přesně mě rušilo, a připouštím možnost, že jde o nějaký "můj osobní problém", který se u jiných diváků nevyskytne.

Zpět k celku

V tuto chvíli už je možná vyčerpán čtenář, nikoliv však mé téma, je ještě několik věcí, jež je třeba vyjevit. Tak předně scéna, lépe řečeno její absence. Důvod je třeba hledat opět ve vzniku inscenace, nepřekvapí potom, že se hraje na prázdném jevišti, na němž se nachází jen několik židlí. A víte co? Vůbec to nevadí, naopak to výborně koresponduje s "odlehčením", o němž jsem psal, v Pidivadle se hraje psychologické drama, svět postav je utkán z jejich vzájemných vztahů, tak k čemu kulisy?

Na mysl se vkrádá výrok Lope de Vegy: "Divadlo jsou tři prkna, dvě postavy a jedna vášeň.", inscenace je jeho zmnoženou ilustrací. Stejně tak je přesně naplněna definice Otakara Zicha: "Dramatické dílo je umělecké dílo, předvádějící vespolné jednání osob hrou herců na scéně." To je totiž právě to, co v Pidivadle můžete vidět, ne více a ne méně. A poslední poznámka (jež už je možná svatokrádeží a navíc většině čtenářů stejně nic neřekne), dalo by se uvažovat i o těsné vazbě na Grotowského "chudé divadlo", pokud by někdo chtěl hájit tezi, že paradigmatem současného divadla je druhá divadelní reforma, právě tato inscenace by mu mohla posloužit jako příklad (a fungovat tak jako protiváha k vskutku mocné armádě protipříkladů).

Ale zpět k něčemu uchopitelnějšímu. Ocenit musím ještě práci "lidí v pozadí", pedagogů Tomáše Petříka a Kristýny Frejové. Úpravu textu jsem vychválil více než dostatečně, za zmínku ale stojí též režijní vedení. Dostávám se tu k poslednímu "fungujícímu spojení protikladů", herci totiž často užívají "velkých gest", jež by zdánlivě měla vést k přemrštěnému patosu, ale jakýmsi tajemným způsobem přispívají k "polidštění postav" (byť nějaká výjimka by se našla), to nejvýraznější prostupuje napříč dějstvími a zvýrazňuje motiv racka způsobem, který se mi natrvalo vypálil do paměti (ovšem o co přesně jde, zjistíte až návštěvou inscenace, my smíme jen naznačovat).

Svůj chvalozpěv pak uzavřu vyzdvižením něčeho, co musí vycházet ze spolupráce všech zúčastněných, jde o opravdovost pramenící z maximálního nasazení. Má-li postava padnout k zemi, herec nedbá rizika modřin, odmrští-li jedna postava druhou, buďte připraveni na to, že tady se nic nešidí. A erotické jiskření mezi Ninou a Trigorinem ve třetím dějství? Kdyby nemusel Trigorin odjet, nejspíše by se na jevišti vzápětí odehrávalo amatérské porno. Ať už jsou příčiny této "hry na plný plyn" jakékoliv, divák z toho jednoznačně těží.

Závěr

V Dejvickém divadle hrají Racka profesionálové zvučných jmen během čistého času tři hodiny trvající inscenace. V Pidivadle ho odehrají studenti, o nichž jste nejspíše dosud neslyšeli, za třetinu této doby. A obojí je krásné, první je krásou fontány v pohádkovém paláci navrženém slovutným architektem, druhá je krásou čistého pramene v hlubokém lese na úpatí hory.

Obojí stojí za návštěvu, pro mě osobně je však lákavější ono skryté zřídlo živé vody, jež mne napojilo čirou radostí z divadla. I tak ale dávám za pravdu smířlivým slovům Trigorinovým na Treplevovu adresu: "Nejdřív se chtěl zastřelit a teď prý se chystá vyzvat mě na souboj. A proč? Hněvá se, štětí se, hlásá nové formy... vždyť je dost místa pro všechny, pro nové i pro staré... tak proč se cpát?" Ano, proč se cpát, když je dost místa pro všechny, divadlo je rozlehlým krajem a patří do něj královské fontány i lesní prameny.

Sečteno a podtrženo, vyjděte ze svých mramorových paláců, jako moudrý panovník oblečte poutnický šat a vydejte se k prameni čisté divadelnosti. Cesta je to radostná a nyní vám již není skryta, odměnou vám možná bude, že až se vrátíte, uvidíte i svá sídla v novém, jasnějším světle. U mě osobně je výsledkem prozření, Průstřel Rackem mi poskytl klíč, kterým můžu dešifrovat kompletní strukturu Čechovova textu (což se předtím tak docela nepodařilo třem jeho plnohodnotným inscenacím, jež jsem měl v minulosti možnost zhlédnout).


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.