Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Trochu života do toho umírání
Jiří Koula, 30.12.2016

Jako dobrý...

O nejnovější inscenaci Morčata uskupení Tygr v tísni by se dalo napsat leccos pozitivního. A tak tak učiním.

Sáhnout dnes po tomto románu Ludvíka Vaculíka je až překvapivě dobrý krok. Vaculík jej sice dopsal v roce 1970, avšak témata, jež se v něm objevují, jsou vskutku pozoruhodně aktuální, na jedné straně obraz prototypicky šťastné rodiny, z něhož se však postupně vynořuje mnohem temnější stránka (což můžeme vykládat ať už konkrétně jako "slušné Čechy s šibenicemi v rukou" či obecněji třeba jako nahlédnutí pod pokličku reklamou patřičně uhlazeného neoliberálního obrazu), naproti tomu myšlenka bankovního systému pohlcujícího peníze coby transformované lidské úsilí (zde se vyloženě nabízí zmínit před pár lety vydanou knihu Globální Minotaurus Yanise Varoufakise rozebírající tutéž představu v celosvětovém měřítku).

Stejně platný je i sadismus v nás ilustrovaný experimenty na morčatech, těch bezbranných pasivních tvorech, kteří nás právě svou nečinností provokují k tomu, abychom jim ubližovali. Jistě, málokdo z nás je natolik primitivní (či čestný?), aby tuto touhu přiznal takto přímo, to však ani není třeba, tento dravčí pud je totiž přítomen v dnešním všeprostupujícím individualistickém étosu.

Vskutku, je-li každý svého štěstí strůjcem, potom ti, kteří štěstí nemají, si za to nutně můžou sami. Tato obecná teze má řadu konkretizací (na něž můžete hojně narazit při brouzdání anonymními internetovými diskusemi, případně i v ne nutně anonymních komentářích na Facebooku), pokud má někdo mizernou práci, je to jeho problém, měl si dohodnout lepší podmínky, nezaměstnaní jsou lemplové, kterým se nechce pracovat, pokud je někdo tak hloupý, že naletí podvodníkům, tak si to zaslouží, znásilněná žena je (minimálně částečně) vinna, neměla chodit po setmění odlehlými místy či nosit příliš krátkou sukni. Všechny tyto argumenty ignorují systémové nerovnosti a ospravedlňují tezi, že malé hloupé morče holt dojde úhony, je to přirozené a nikdo by do toho neměl kecat.

Kladně se dá vyjádřit i k převedení textu na jeviště, plakátová retrostylizace postav sice odkazuje k Vaculíkovým časům, její duch se však nápadně podobá tomu, co můžeme vidět denně v televizních reklamách či na billboardech, vyretušovaný báječný nový svět plný věčně se usmívajících lidí (a vyskytne-li se náhodou nějaký problém, který by na botoxově vyhlazené tváři přece jen vyloudil nějakou tu vrásku, dá se koupit zaručené řešení) je reklamním průmyslem pečlivě udržovaným pozlátkem dneška.

Stejně tak hercům lze vesměs tleskat, zvolenou koncepci důsledně naplňují, čímž přispívají k tomu, že divák vidí pečlivě vymalovaný groteskní obraz, v němž postupně převládají stále temnější tóny.

... ale...

Lze tedy Morčatům vůbec něco vytknout? Není to nakonec inscenace, které by se mělo aplaudovat vestoje? No, možná to tak někdo mít bude, o sobě to však tvrdit nemohu. Pravdou je, že jsem se asi po čtvrthodině začal nudit a tento pocit narostl s blížícím se koncem do rozměrů, kdy jsem měl problém udržet oči otevřené. Problém této inscenace vidím právě v tom, že jde o obraz.

Na začátku je silně exponovaná reklama na štěstí a ve chvíli, kdy se objeví první záchvěvy pochmurnosti, je jasné, co bude následovat, děj se jaksi mechanicky sune po nakloněné rovině k hororu a neobjeví se nic, co by tento pohyb změnilo či aspoň zamaskovalo. To je sice záměr, ale ač jsem ochoten to tolerovat u knihy, sledovat tento divadelní jednosměrný orloj po vyměřenou dobu bylo, přiznávám, nad mé síly.

Sečteno a podtrženo, uznávám, že za Morčaty stojí kvalitně odvedené řemeslo celého týmu a výsledek je dost možná právě takový, jak si tvůrci přáli. Má-li však tato inscenace své cílové publikum, já do něj holt nepatřím.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.