Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Víla z periferie
Jiří Koula, 11.12.2018

Už pár dní tento blog odkládám a mám nutkání tak učinit znova, abych si vše ještě jednou přebral. Ale ne, stejně už na nic nového nepřijdu, pojďme do toho. Důvodem mé váhavosti je, že Nymfay je pro mě hrou kontrastů, záměrných ale i neplánovaných.

Začněme textem, tedy tím, jak si ho rekonstruuji ze zhlédnutého představení. Matouš Danzer a Natálie Preslová se inspirovali Malou mořskou vílou, což znamená, že zachovali její příběh, avšak přesadili ho do realističtějšího prostředí, znova promysleli vztahy mezi postavami a pár jich připsali či pozměnili.

Výsledkem je příběh mladé ženy Nymfay, jež se dostane ze zločinecké periferie mezi ekonomickou elitu, aby zjistila, že tam své štěstí nenalezne. Takto napsáno by se mohlo zdát, že Danzer s Preslovou zcela opustili pohádkovou linku. Dokonce i vztah světů, mezi nimiž se Nymfay pohybuje, je vykreslen věrohodně a celek tak nabízí konzistentní pohled na dva extrémy společnosti, v níž žijeme.

No jo, ale tak tomu není, některé pohádkové motivy zůstaly zachovány a je vidět, že napsat (nejen přeneseně, ale i doslova) pohádku pro dospělé byl záměr. Proč? Prostě proto, hutné společnost kritizující drama ať si napíše někdo jiný.

Ale možná důvod přece jen existuje, pravdou je, že pohádka vypadá na jevišti atraktivněji, čímž se dostáváme k inscenaci. Z té se mi jako první vybaví scéna a kostýmy Heleny Fričarové (a Nymfayino líčení), to je prostě nádhera a je to možné právě jen díky ponechání vztahu k podvodnímu světu. A stejně tak specifický pohyb, který používají členové Nymfayina gangu, to je nápad! Ať už s ním přišla choreografka Barbora Brandejsová či režisér Martin Vokoun, takovýto působivý a výmluvný detail se vyskytne jednou za deset (ne-li sto) inscenací, bravo.

Jenže pak tu máme taneční vsuvky. Přiznávám, že když se během činoherního představení začne na jevišti tančit, tak prostě vypínám a zpruzele čekám, až to přejde. V tomto případě sice chápu jejich význam a můžu i rozumově ocenit jejich zasazení do děje, jenže co je to platné, když v takových chvílích celé mé já křičí "nééé, jen to nééé"? A také mě mrzí, že si hudbu Zdeňka Dočekala spojuju právě s nimi.

Problematická mi přišla i energie představení, byť to možná byla záležitost toho mnou viděného, konkrétně premiéry, u níž lze určitou nejistotu na všech stranách očekávat. Připodobnil bych to k horské túře. Na začátku radostný a energický nástup na hřeben při vykreslení Nymfaina okolí a setkání s princem, pak chůze po něm, tu nahoru, tu dolů, to jak se Nymfay dostala do princova sídla, dále výstup na nejvyšší vrchol a s ním související vzepětí sil při příchodu princezny... A střih, prudký pád do údolí na podivně uspěchaném či useknutém konci, přičemž nevím, zda vinou režiséra či autorů.

Slušelo by se zmínit též herce, na první dobrou mě okamžitě napadají dvě jména, tak zůstanu u nich. Barbora Jelínková ztvárňuje kosmopolitní princeznu jako echt mrchu tak přesvědčivě, že byť ženu ani květinou neuhodím, v tomto případě bych ji s chutí vzal po hlavě květináčem.

A pak bych se mohl s klidem poklonit před mou hvězdou večera Janou Valentovou. Jasně, sledujeme Nymfay na její cestě k vlastní zkáze a je to dojemné, ale čarodějnice jí prošla už dříve a setkáváme se s ní v okamžiku, kdy už nemá žádnou naději, budoucnost, je zlomenou služkou mocných a může jen tiše přihlížet, jak tito ničí tu, jíž sama kdysi byla. A právě vědomí nemohoucnosti zabránit hořkému konci - esence tragiky celé hry - se na mě z Valentové valilo po celou dobu, uf.

Sečteno a podtrženo, až se Nymfay usadí a všichni herci získají jistotu, bude to inscenace, jež rozhodně bude stát za zhlédnutí (a to i přes taneční vsuvky, jež však nejspíše málokomu vadí tak moc jako mně).


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.