Představení je mnohovrstevnatě strukturované. Kdo nepřijde včas, tzn. před prvním zvonění, nebude mít ponětí, že to bude sen. Před oficiálním začátkem totiž ve vaně usne výrostek s rošťáckým výrazem. Každý ví, že sny jsou pestrou nahodilou složeninou pozoruhodně zvláštních věcí, bytostí i dějů. Význam nesou pro každého jiný a jejich výklad je věcí individuální, stejně jako odnesené zážitky z představení. 
V čase určeném programem se v hledišti objeví Jiří Štrébl. Hraje autora hry 68 letého D. A. F., markýze de Sade (nar. 2.6.1740), který dozoruje průběh představení sehraného chovanci blázince v Charentonu v r. 1808. (Pravděpodobně Weissova smyšlenka, ale faktem je, že tento šlechtic v tom ústavu opravdu nějaký čas nedobrovolně pobýval /od 2. 7. 1789 do 2. 4. 1790 a od 1801 do 1814/ a testoval tu svůj dramatický talent. Představení tam konaná bavila od r. 1801 pařížskou společnost.) Základním rysem poetiky tamního amatérského souboru byla „šmíra a přibližnost“. 
Průvodcem jevištního dění je tu principál představení Aleš Bílík. Ač s odvahou a odhodláním se jímá úkolu, postupem času ztrácí nervy, propadá panice a o přestávce dojde i na pilulky. Svým ovečkám pomáhá s textem, s nástupy do obrazů a v „těžkých chvílích" se snaží „okna" vyplnit alespoň informacemi z Maratova života. To, že nakonec považuje cvokhaus za své útočiště, je pocit, k němuž se dnes přiznává nemálo občanů. Ke zdejší „novodobé“ honoraci patří ředitel ústavu s chotí a jejich syn Zdeněk Vencl. Ten jako představitel dalšího pokolení v závěru přebírá i roli „nástupníka trůnu vyššího řádu.“ 
Hra se soustřeďuje na dramatickou událost ze 13. července 1793, kdy Charlotta Cordayová z Caen (krásná, cudná, odvážná a statečná girondistka, z přízně Pierra Corneille) ve snaze zabránit popravám a krvavému teroru přijela do Paříže. Obstarala si dlouhý nůž a s dopisem v ruce se jí podařilo dostat nejen do domu Jeana Paula Marata, ale stanout proti němu přímo tváří v tvář. Probodla ho. Byl zrovna ve vaně, neboť koupel mu poskytovala úlevu od svědění a bolesti způsobené kožní chorobou. 
Mimochodem se zdravím Marata to bylo stejně na štíru. Trpěl navíc bolestmi hlavy, depresemi a nepřežil by dva měsíce. Vražedkyně mu v podstatě jen zkrátila utrpení a udělala z něj mučedníka. A teror to ani v nejmenším nezastavilo. Pro Marata byly popravy a napichování hlav na kopí každodenní záležitostí, ale o sadismus prý nešlo.

 Tvůrci samozřejmě nešetřili odkazy, aluzemi, znaky a symboly, protože vědí, že každé odhalení takové „podtextovky“ potěší. Není proto záhodno příliš prozrazovat. Tak jen na okraj. Nikomu dozajista neuniknou po přestávce zmnožené jeptišky - věřící prominou - ale berme je jako symbol křesťanství, typického náboženství Evropy. Za francouzské revoluce dostala církev na frak, a nejen proto se k Maratově vládě nestaví laxně. Pro jejich význam zde nepomiňme ani jejich kontemplativní asketický způsob života. Text byl seškrtán na dřeň, a proto každé slovo je nositelem určitého významu, který zde není samoúčelný.

 Hudba Michala Pavlíčka není pouhou náladou, povinným doplňkem, ale organickou součástí, která vede herce a propůjčuje inscenaci dynamický spád. Svou hnací silou v některých scénách aktéry doslova strhává a žene vpřed. Rytmus i slova se lehce zapisují do podvědomí posluchačů.  Barevnost a styl kostýmů zcela ladí se scénou i obsahem hry. Dokonalé souznění tak některé děsí, jiné esteticky uspokojuje.
Obvykle je toto Weissovo dílo vnímáno a vykládáno jako střet individualizmu a kolektivizmu.  Podle místa uvádění připisovali sympatie autora jedné, či druhé straně, jak se to v době vzniku hodilo socialisticko-kapitalistickému soupeření. Jde tu ovšem především o obecné poselství. Člověk by měl být sám sebou za všech okolností. Mít možnost žít ve společnosti, která mu takovou existenci umožní, znamená přijmout i povinnosti vůči ní. Benjamínek souboru Tomáš Weisser je zvěstovatelem jedné z podstatných idejí – svoboda jako esenciální potřeba člověka, jeho právo na sebeurčení a rovnost v rámci společnosti. („každý je sám sobě pánem a v srdci svém svobodu svou si uchová“) I lidé mnohdy ať sami o sobě, či sociálně izolovaní, dehonestovaní - blázni - dokážou společnými silami sehrát divadlo. Při tom výjimečnost a osobitost každého z nich dokazuje, že jsou v těchto rolích jedineční a nezastupitelní. 
Zahrát pacienta, který trpí nějakou duševní poruchou pro diváky rozpoznatelnou (tiky, křeče, záchvaty apod.), a zároveň šmíraře je bezpochyby důkazem hereckého umění.  Tenhle kumšt pak herci umocňují svou profesionalitou při zpěvu a tanci. Jsou bezesporu nositeli talentů. Ansámbl nesleze z jeviště a nikdo není statickou stafáží. 
Ta inscenace rychle plyne. Máte-li bystré smysly, které dokážou pojmout do zorného pole dění v celém prostoru (lóže nevyjímaje) a v příboji hudebních vln i vzletů do pěveckých výšin vnímat obsah textu, pak byste ji mohli zkusit. Pro mne je to nezapomenutelné i díky mnoha okouzlujícím mimickým výrazům - pohledům a úsměvům - Tomášův bezelstný a bezbranný, Kryštofův faustovsky spíše mefistofelsky svůdný,  Martinův umučený, útrpný a vmžiku vůdcovský, Zdeňkův znuděný, šibalský a dychtivý, Kateřinin zoufalý, Radimův nadřazený…) Pro každého byla, či bude ta inscenace jiná. Pro mě byla krásná.