Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Křehké zásvity petrolejových lamp

Petrolejové lampy uvádí Divadlo Petra Bezruče na šikmé ploše - doslova, takové to jeviště z kopečka, respektive do kopečka. Bůh herce ochraňuj, doufám, že se nikdo nepřerazí.

Když ještě nebyla elektřina...

Svítilo se petrolejkami. Petrolej bylo třeba dolít, knot povytáhnout a přistřihnout a nakonec zapálit. Světlo prý tyhle starodávné lampy dávaly třaslavé, mihotavé a prý celkem páchnoucí. Těžko říct, znám jen z doslechu - tak daleko nedočichnu.

Když ještě nebyl penicilín...

Syfilis se neléčila. Taková mrzutá nemoc to byla, nezdvořilá dalo by se říct. Pomalá, důkladná, smrtelná, likvidační ještě před skonem. Když už si jeden užil, tak aby si ji taky užil. I tahle nemoc prý byla celkem páchnoucí, opět ovšem znám jen z doslechu.

Když ještě nebyla emancipace...

Ženy se rodily, rostly, vdaly a měly děti, když se zadařilo. Někdy taky ne. Nestačilo mládí, zdraví, touha, dokonce ani bohatství k tomu, aby se mladá žena přiměřeně umístila do manželství. Bylo třeba ještě něco přidat. Třeba zrovna tu syfilis.

Svět, který už odešel...

Jeho rekvizity se schoulily do regálů muzeí nebo se rozložily na stránky lékařských publikací. Nevím, jestli by někdo z vás uměl zacházet s petrolejkou. Když se představitelé Pavla Maliny chtějí učit o projevech syfilidy, musí si je načíst nebo nechat povyprávět - syfilitici už nejsou. Korzety už se nenosí běžně na veřejnosti. Parní lokomotivy se staly vzpomínkovou zábavou. Ale příběhy o soucitu, podrazech nebo touze nejen po lásce zůstaly.

Kniha Petrolejové lampy je velmi silná, jak příběhem, tak počtem stran a představení se jí silou účinku vyrovná. Není stejné, pochopitelně. Některé pasáže jsou přepracované, některé naznačené, jiné nutně vynechané, ale leitmotiv podivných lidí podivně spojených zůstává.

Slyšela jsem v jedné reportáži, že Sylvie Krupanská má pro roli Štěpky jednu nevýhodu - je krásná. To je fakt. Opravdu není typ hřmotné překotně zdravé nepěkné měšťanské dcery. Havlíček popsal Štěpku nevěstu slovy "jelito v ubrousku", defince, která na herečku opravdu nesedí.

A je to úplně fuk.

Její Štěpka je neprovdatelná naprosto plnohodnotně. Krásná nekrásná, něco v ní tak nesedí, tak přesvědčivě nezapadá do systému patřičné maloměstské nevěsty, že když "vysvoboditel" Pavel Malina vyhlásí na otázku, jestli si Štěpka nenajde někoho lepšího, jednoduše stručné NE, nelze mu než dát za pravdu. Nenašla by. Sama to v závěrečném monologu potvrdí.

Pavel Malina. Připadám si dost natvrdle, ale po celou dobu čtení knížky (a četla jsem ji víckrát) ve mně ani jednou nevzbudil soucit. Ošklivost, odpor, znechucení bezcharakterním člověkem, to všechno ano. Nechápala jsem Štěpku, proč se o manžela stará, proč ho neposlala do ústavu hned, kde brala důvody k péči o nevábnou lidskou trosku, ve kterou se postupně změnil.

Proč proboha? Malina je podvodník, flamendr, sobec a špína, bezohledný vypočítavec, který pro své dobré bydlo hravě obětuje ostatní. Dobře mu tedy tak. Nedokázala jsem se vcítit do jejího soucitu.

U Bezručů to dokázali. Zaskočili mě. Lukáš Melník mi předvedl Pavla Malinu, který dokáže vyvolat soustrast i nad hodně ošklivou bídou člověka. Pozor, opravdu vyvolat soucit, ne pouze pocit, že by člověk měl soucit cítit. Jako když sice dáte dohněda špinavému bezdomovci deset korun, ale nadskočili byste metr vysoko, kdyby se vás měl dotknout.

Pavel Malina je umírající. Člověk, který odchází, postupně ztrácí rozum, o to je to horší, že postupně, protože si chvílemi svou ztrátu uvědomuje a tehdy nastupuje děs. Děs a ošklivost, ví, co se z něho stává i jak skončí a že tomu nedokáže nijak zabránit. Zoufalství. Zoufalství hodné soucitu.

Celý můj pohled na příběh v Petrolejových lampách změkl, změnil se, Bezruči mu otevřeli další rozměr.

Díky. Aspoň nezareznu.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.