Národní divadlo Brno parádně aktualizuje Sen noci čarovné do moderního kusu, kde láska dělá z lidí osly. Jedna svatojánská noc v lese, ovládaná vílami a elfy, rozmetává Shakespeara v Mahenově divadle sérií vztahových tornád.

Sen noci čarovné vznikl na konci 16. století jako svatební zábava pro šlechtický dvůr, ne jako „velké dílo o lásce“. William Shakespeare v díle rozehrává hravou ukázku, jak málo má člověk nad vlastními city kontrolu. Čtyři mladí milenci utečou z Athén do lesa, kde se vlivem kouzel víl jejich vztahy úplně zamotají, a do toho se plete skupina řemeslníků, kteří nacvičují amatérské představení Pyramus a Thisbe, s kterým mají vystoupit na svatbě vévody Thesea a Hippolyty.

Režie Aminaty Keity, úprava Jaroslava Jurečky a dramaturgie Víta Kořínka vsází na odvážnou modernizaci, která naštěstí nepůsobí jako násilná aktualizace za každou cenu. Oba si s Shakespearovým textem pohrávají drze. To má za následek promyšlený způsob, jak starý text rozhýbat pro dnešní publikum. Skvěle funguje také linka řemeslníků zkoušejících svatební představení, která dodává inscenaci další dávku sebeironie a hravosti. Výraznou stopu zanechávají i kostýmy Kateřiny Štefkové. Zejména lesní stvoření působí jako směs snu, noční můry a karnevalu, která efektně podporuje chaotickou energii celé hry. Méně přesvědčivě funguje lešení, které dominuje scéně Martina Chocholouška. Přestože poskytuje prostor pro dynamický pohyb herců, vizuálně působí poněkud cizorodě a ne vždy je jasné, co má vlastně symbolizovat.

Jana Štvrtecká jako Hippolyta a Titanie je přesná jako predátor oděný v temném hedvábí. Na první pohled klidná, milá, skoro až uhlazená, ale v každém pohybu je cítit manipulace a kontrola. Řemeslníci jsou pak čistý úlet v tom nejlepším slova smyslu. Syroví a neotesaní, jako kdyby se na jevišti omylem objevili po šichtě z nějaké továrny. A oni si z toho nic nedělají. Právě tahle autenticita dělá jejich linku tak vtipnou. Z nich nejvíc vyčnívají Kryštof Dvořáček a Roman Blumaier, kteří mají timing tak přesný, jako kdyby je někdo v zákulisí ladil bičem a energetickým drinkem zároveň. Nečekaný a zároveň riskantní moment přichází u role Heleny. Místo Elišky Zbrankové zaskakuje na premiéře Petra Lorenc prakticky na poslední chvíli, s textem v ruce a bez komfortu přípravy. Přesto to ustojí. Jde cítit, že jede na adrenalin, ne na jistotu, a to jejímu výkonu dodává nečekané grády.

Výsledkem je inscenace, která Shakespeara nestrká do archivu, ale rozkopává na všechny strany a skládá znovu podle dnešní doby. Sen noci čarovné v Mahenově divadle rozhodně není uhlazené dílo a ani nechce být. Pokud někdo čeká romantickou pohádku s kouzelnými lesními bytostmi, bude nejspíš zklamaný. Když divák přijme, že láska mnohdy nefunguje podle rozumu a nedá se nijak „vypnout“, dostane živé, drzé a nečekaně současné divadlo, které se sebevědomě rochní ve vlastním přehánění, směje se samo sobě a neřeší, co si kdo o tomhle skvostu zrovna pomyslí.