Absolutno - kabaret o konci světa je kus, který se poněkud vymyká běžnému repertoáru Dejvického divadla. Režisérka Anna Davidová a autor adaptace Egon Tobiáš si z Čapkova souboru fejetonů berou jen základní dějový syžet, zbytek doplňují po svém. Naráží tak na mnohé neuralgické body dnešní společnosti - ať už je to tendence ubavit se k smrti (reprezentovaná především vlezlým konferenciérem v podání výborného Lukáše Příkazkého), uvyknutí životu v nadbytku, kdy reálné starosti nahradily pseudoproblémy, kritika konzumerismu a další.

Všechno je to pospojováno poněkud volnou nití, což vede ke kritice o dramaturgické neujasněnosti koncepce. Osobně si to nemyslím - už samo Čapkovo dílo mělo tendenci k jisté nepropojenosti jednotlivých částí, zachytit stav světa mířícího k nějakému nepředvídatelnému konci navíc asi nejde úplně lineárně. Tvůrci inscenace se pojistili tím, že se trochu schovali za pojem kabaret, tedy žánr, kde je téměř vše dovoleno.  Atmosféra je to, co jednotlivé scény spojuje a ukotvuje.

Trochu zamrzí, že jednotlivé výstupy jsou kvalitativně lehce nevyvážené. Patrně nejlepší je scéna, ve které se papež s jeptiškami rozhodnou, že jejich náboženství musí být víc sexy. Tato striptýzová scéna je nesmírně komická, navíc se ale do rozjařeného smíchu diváků prolamuje hrůza v obličejích herců. Duchovno zaniká kvůli špatnému marketingu, vše je potřeba podávat ve stravitelném obalu tak, aby se nějaké poselství dokázalo dostat k většímu množství lidí.

Také scéna, ve které se představitelé světových mocností (a Česka) dohadují, kdo má právo na Absolutno, kombinuje vstřícnou komiku s mrazivou připomínkou neschopnosti dialogu mezi jednotlivými zeměmi (v souvislosti s eskalující krizí v Íránu mi to přišlo obzvlášť trefné).

Inscenace se tematicky často dotýká hledání boha v jeho různých podobách - někdo ho vidí v generátory vytvářeném Absolutnu, jiný hledá spásu v církvi, další věří alternativním náboženstvím, jiný vidí vrchol jsoucna v materialismu... Je to v tom velká dávka skepse.

Celkem zbytečně působí některé pěvecké výstupy v různých světových jazycích, inscenaci moc nikam neposouvají a snesitelné jsou především proto, že hudba Ivana Achera je tradičně velmi dobrá. Téma Absolutna hezky podtrhuje i aluminiová scéna Evy Jiřikovské. Herecky je to vyvážená inscenace, Dejvičtí ukazují, že hravě zvládají i jiný způsob práce, než je klasické drobné podehrávání a civilní ztvárnění postav. S režisérkou Davidovou našli společnou řeč v expresivním pojetí s výraznou pohybovou složkou.

Nenudil jsem se a navíc jsem musel ocenit tento dejvický úkrok stranou mimo bezpečné vody tradičního repertoáru této scény.