V Havlově verzi není podsvětí místem pro nevzdělané zlodějíčky, jeho postavy mluví květnatou řečí, která místy přerůstá v pseudointelektuální žvanění. Celé je to důmyslná hra, jejíž cíl je jediný – získat moc nad ostatními a to téměř za jakoukoliv cenu. Klientelismus kvete, obyčejný „čestný“ zlodějíček končí na popravišti, aby si kápové mohli pokojně žít. Žebrácká opera má tu výhodu, že ji lze velmi lehce transformovat na aktuální dobový kontext. A tak Havel v sedmdesátých letech kritizoval tehdejší normalizační režim, ale Špinarovi nedělalo velké potíže inscenovat hru tak, abychom pochopili, že všichni ti Peachumové a Lockitové jsou našimi současníky.

Velký důraz je v hradecké inscenaci kladen také na vášnivost a milostné vztahy hrdinů, především na ambivalentní vztah Macheatha a prostitutky Jenny. Vzájemně se milují, ale také neustále zrazují. Zdá se, že nemohou žít spolu, ale ani bez sebe.

Hry Václava Havla jsou vždy postaveny na slovním humoru, kde důležitou funkci tvoří repetice, absurdní sdělení, ohmatávání hranic českého jazyka. To vše se samozřejmě vyskytuje i ve Špinarově inscenaci, mladý režisér ale dokázal ještě něco víc. V Žebrácké opeře našel až překvapivé množství situačních gagů, které z ní dělají čistokrevnou komedii s výrazně groteskními prvky. To ovšem neznamená, že by se vážnější rovina inscenace vytrácela. Dříme pod povrchem a najevo vypluje jen v některých scénách, o to silněji pak zapůsobí.

Hradeckým hercům spolupráce s Danielem Špinarem svědčí a i tentokrát táhnou inscenaci dopředu. Báječný je Jan Sklenář jako travoltovský svůdník Macheath, proklatě přitažlivá Jenny Pavlíny Štorkové i stárnoucí mistr podrazů Peachum v podání Jiřího Zapletala. Ale i menší role jsou interpretovány s výstižnou nadsázkou, kterou mají herci v malíčku. Havel sice svou hru zbavil zpěvů, které byly přítomné u Gaye i Brechta, Špinar se ale rozhodl využít muzikálnost uměleckého souboru Klicperova divadla a moderní songy, jako třeba Stayin Alive od Bee Gees, doprovázejí přestavby scény.

V souvislosti s inscenacemi her Václava Havla se často hovoří o dramatikově doporučení hrát jeho díla realisticky, bez nějakých kudrlinek a groteskního šklebu. Jenže autor nemusí být vždy tím nejlepším interpretátorem svého díla, což potvrdil právě Daniel Špinar. K Žebrácké opeře nepřistoupil nijak pietně, jeho interpretace je místy dryáčnická. Zároveň ale docílil toho, že se divák nemá šanci nudit, protože sleduje živé představení, které komunikuje s dnešní dobou a využívá soudobé divadelní postupy a prostředky. Špinar zkrátka dokázal, že Havlovy hry jsou zábavnější, než byste čekali.