Inscenace Dům v jabloních ukazuje, že spolek Pomezí imerzivní divadlo zkrátka umí a pro otevřeného diváka to bude velice příjemný zážitek.

Už jen samotná Winternitzova vila, kde se příběh odehrává, stojí za to. Prošel jsem si stavbu ještě před začátkem představení a je to architektonicky zajímavý kus, který dobře evokuje období první republiky, kdy se děj odehrává. Během představení se pak daří vilu "rozžít". Pryč je muzeálnost, se kterou si člověk obvykle prohlíží známé stavby. Jednotlivé místnosti zase slouží svému účelu, odehrávají se tam drobné příhody, prostor mezi zdmi opět zaplňují emoce.

Dům v jabloních přináší příběh s detektivní zápletkou, divák pátrá, kdo odcizil vzácnou skulpturu a při tom odhaluje i vztahy mezi sedmičkou postav, které se sešly na vernisáži. Jak je u imerzivní inscenace zvykem, člověk nemůže být všude, takže si celkový obraz musí sám poskládat ze střípků, na které během večera narazí. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé situace v drobných obměnách během představení třikrát zopakují, má divák záchytné body, takže nebude v příběhu tápat, ale zároveň mu mnoho zůstane skryto.

S nadsázkou řečeno: ideální by bylo navštívit Dům v jabloních sedmkrát, aby člověk pokaždé mohl "pronásledovat" jednu z postav, nebo jít na představení ve skupině sedmi lidí a na konci si pak zkompletovat všechny jednotlivé mikropříběhy. Když je člověk na představení sám a poprvé, musí zvolit strategii, jak se po vile pohybovat. Osobně jsem to zpočátku nijak nepromýšlel, často jsem šel tam, odkud se ozýval největší hluk a tudíž tam probíhala nějaká emočně vypjatá scéna. Posléze jsem se přistihl, že zdaleka nejvíce sleduji postavu Ludmily Pospíšilové, jejíž ztvárnění Jindřiškou Dudziakovou mě fascinovalo. Její příběh jsem tak pochopil do detailů, u některých dalších postav jsem ale znal motivace spíše povrchně. Jistou představu o tom, jak to všechno bylo, jsem si pak udělal z novinového výtisku, který se objeví na konci inscenace a jež částečně dovypráví příběhy jednotlivých postav, některé z nich dosti tragické.

Inscenace se odehrává ve dvou rovinách - jednou je samotná vernisáž, kdy je konverzace spíše nezávazná, jsou do ní vtahováni i diváci, které herci vnímají jako hosty na vernisáži. Druhou rovinou jsou flashbacky, kde interakce mezi herci a diváky chybí, zato se tam výrazněji odhaluje samotný příběh. Interakce se ale případný stydlivý divák bát nemusí, narozdíl od inscenace My se neznáme tady není zapojení do hry nutné pro to, aby si člověk příběh užil.

Herci jsou ve svých rolích přirození, nepotlačují teatralitu ve flashbackových scénách, zároveň dokáží být příjemně civilní při interakcích s vernisážovými hosty. V mnou viděné repríze to platilo nejen pro již zmíněnou Dudziakovou, ale i Kateřinu Dvořákovou, Editu Valáškovou, Natašu Mikulovou, Jiřího Böhma, Vojtěcha Bartoše a Adama Krátkého.

Celé představení navíc báječně šlape po organizační stránce, nevšiml jsem si žádných zádrhelů, že by někde chyběla rekvizita, nebo by se herec nedostal včas na místo své další scény. Představení je hrané pro 50 diváků, při pohybu na strmém schodišti a v některých malých místnostech bylo občas trochu přeplněno, takže člověk musel být kreativní a sledovat dění třeba skrz otevřené okno a podobně. Z pořadatelského hlediska je jasné, že dělat představení pro menší počet lidí by se asi nevyplatilo.

Příběh Domu v jabloních sází na napětí a postupné odhalování tajemství, v druhém plánu si ovšem člověk uvědomí, že poskytuje i zamyšlení nad tím, jak obtížné je poznat pravdu. Divák má v ruce mnoho střípků, ale dobrat se kompletního obrazu je obtížné, ne-li nemožné.

P.S.: Kuřákům doporučuji, aby si nezapomněli cigarety v šatně, protože během vernisáže se budou hodit. Při cigaretě se dá na terasách zjistit od herců a hereček dost informací...