Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Na snobské večeři
Lukáš Dubský, 13.6.2019

Román Mýcení Thomase Bernharda patří přesně k tomu druhu textů, jehož povaha režiséru Janu Mikuláškovi sedí. Výborně si totiž rozumí s jeho režijním rukopisem, který se vyznačuje vizuálně silnými obrazy a neustále přítomnou ironii.

Kritika maloměšťáckého snobismu, povrchnosti a sebevzhlíživosti je velmi dobře vyjádřena už ve scéně Marka Cpina. Ten malý obývák přecpal spoustou předmětů, na stěnách visí absurdní množství obrazů a trefný je také fakt, že z tohoto místa nevede žádný východ. Postavy tak jsou uzavřeny ve své povrchnosti, stále opakují tytéž rituály a stále více se zpřítomňuje směšnost jejich bytí.

Glosátorem celého večera je vypravěč Thomas, kterého Jan Hájek vybavil zajímavou rozporuplností. Na jedné straně je Thomas ostrým kritikem prostředí, do kterého kdysi patřil, je cynický a nezná slitování. Na druhou stranu to ovšem vypadá, že tento svět přetvářky a hlouposti nikdy nedokázal úplně opustit, sám si spíše namlouvá, že už není jeho součástí. Hostitelé manželé Auersbergerovi jsou směšnými figurkami. On (Jakub Žáček) je vtipálek, cítí se nadřazeně, než se opije do němoty, aby pak v poslední fázi večera jen zhrouceně ležel na gauči. Ona (skvělá Magdaléna Sidonová) se snaží působit dojmem intelektuálky a znalkyně umění, v opilosti pak zoufale hledá fyzickou blízkost, u koho se dá.

Zaujme také Jana Plodková v roli spisovatelky Billrothové, která nad všemi ohrnuje nos, její narcismus je agresivní povahy, nad společností ale nijak nevyniká, jen si to namlouvá. Podobnou sebestřednost vykazuje Herec Národního divadla, kterého hraje Petr Jeništa. Nechá na sebe dlouho čekat, poté na všechny strany rozdává moudra, své výkony považuje za neoddiskutovatelně kvalitní. Jako svým způsobem kontrapunkt k této společnosti působí zesnulá tanečnice Joana (Barbora Bočková), z jejíhož pohřbu se všichni právě vrátili. Tragédie ženy, která si vzala život, je připomínána především tancem a kontrastuje s prázdnými frázemi, které neustále zní salonem Auersbergerových.

Celé je to velmi zábavné rýpnutí do přetvářky jisté části společnosti, která žije v sebeklamu o vlastní důležitosti. Pokud tedy bude divák brát Mýcení jako tragikomedii o obecném tématu, musí odcházet spokojen. Pokud však očekává, že inscenace bude svou výpovědí opravdu kousavá a útočná, bude nejspíš zklamán. Bernhardova předloha byla adresná a skutečně popudila lidi, kteří se v ní poznali. Autoři dramatizace Jan Mikulášek a Dora Viceníková sice převedli text do českých reálií (mluví se o Divadlu v Dlouhé a jeho nastudování Divoké kachny, filozofu Václavu Bělohradském i Mikuláškově režii Mrštíků v Národním divadle), ale těžko si představit, že by se tím mohl někdo cítit dotčen. Ten agresivní, burcující osten tu není.

Nemyslím si ale, že by to nutně měl být nedostatek inscenace. Bernhard útočil, protože se zásadně rozcházel s hodnotami tehdejší rakouské vyšší společnosti. Bytostně tedy cítil potřebu útočit na to, co je podle něj špatné. Mikulášek s Viceníkovou nejspíš podobný potřebu nemají, kulturní fronta je u nás v současnosti relativně pospolitá, co se světonázoru týče. Ostrý útok by tak mohl vyznít trapně, jelikož by byl na inscenaci naroubován.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.