Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Polívkův Šajlok je tragickým furiantem
Lukáš Dubský, 22.4.2015

Osobně považuji Shakespearova Kupce benátského za jedno z nejzajímavějších děl alžbětinského dramatika. Obsahuje výraznou komediální linku, fantaskní pohádkové motivy, ale i tragické drama společensky vyloučeného židovského obchodníka. Pohled na tuto hru stále ovlivňuje prizma holocaustu, takže hrát jí tak jako kdysi je v podstatě nemožné.

Režisér Stanislav Moša si ve své inscenaci pohrál se všemi třemi rovinami hry. Výrazně byla akcentována ta komediální, což je zřejmé i z toho, že nebylo škrtnuto poslední dějství. A ukázalo se, že Shakespearů text skutečně je vtipný a může být dnes hrán jako komedie. V brněnské inscenaci tomu svými výkony dopomáhají především vynikající Svetlana Janotová, která modeluje Porcii jako ironickou, vychytralou a přesto dost sympatickou dívku. V žánru komedie přesně vystavěl figuru Graziana Aleš Slanina, i ostatní Antoniovi přátelé jsou ale vesměs odlehčené postavičky. Klaunská postava sluhy Lancelota Gobba je pak v tradičně výrazném pojetí ztvárněna Michalem Isteníkem. Komika v inscenaci funguje velmi dobře, pouze ve scénách s marockým a aragonským princem se zbytečně tlačí na pilu a Porciiny nápadníky ženou J. Zedníček a P. Bořecký do zbytečně přepjatých karikatur.

Hodně upozaděn je v Mošově inscenaci kupec Antonio, což je překvapivé vzhledem k tomu, že se jedná o postavu titulní. Petr Štěpán je v této roli nevýrazný, ale neřekl bych, že to bude chyba herce, který už mnohokrát dokázal, že je všestranně nadaným umělcem. Spíše jde o režijní záměr ukázat Antonia jako osudem vláčeného člověka, o jehož osudu rozhodují jiní, dravější a modernější (možná spíše vychytralejší).

Středobodem interpretací Kupce benátského bývá postava Shylocka (či Šajloka, záleží na překladu). Nejinak je tomu i u Moši, který důležitost postavy zdůraznil také tím, že do ní obsadil Bolka Polívku. Důvody jsou samozřejmě i komerční - Polívka působí pro diváky jako magnet, což Moša moc dobře ví, a tak svou inscenaci umístil na Hudební scénu, kde je větší kapacita sálu.

Nutno podotknout, že Polívka známý svou láskou k improvizaci je tentokrát ukázněným hercem. Při mnou zhlédnuté repríze tvořila jedinou výjimku úvodní Šajlokova scéna, ve které Polívka přebíral od Jiřího Macha mikroport, který si upevňoval teprve během představení. Z tohoto momentu dokázal herec udělat svou typickou klauniádu, ale nejsem schopen odhadnout, zda se jednalo o skutečný technický zádrhel, či nacvičenou scénu pro pobavení diváků.

V první části jsem měl trochu obavy, že Polívka hraje v úloze nešťastného Žida především sám sebe. Ale jeho přístup k postavě je mnohem promyšlenější, což se projeví v druhé části, především tedy ve velmi sugestivní scéně soudu a Šajlokova konečného ponížení.

Polívkův Šajlok nepůsobí zlověstně, spíš unaveně z neustálé nenávisti okolí. Je to člověk, který si zvykl na to, že je ostatními urážen a zvolil furiantský postoj. Křesťané ho pasovali do role vzteklého psa a on ji svědomitě hraje. Někdy s hořkým úsměvem, jindy neochotně...

Shakespeare napsal svou hru tak chytře, že se divák nikdy nedozví, zda by Šajlok skutečně uskutečnil svůj hrůzný plán a Antonia usmrtil. V brněnské inscenaci by se tak patrně nestalo. Všechny ty teatrální přípravy a Šajlokova okázalost před činem svědčí o tom, že by u něj nakonec zvítězilo milosrdenství. Ostatně Bolek Polívka to potvrzuje i v rozhovoru zveřejněném v mimořádně povedeném programu k inscenaci.

V soudní scéně je Šajlok postaven do pozice oběti - nikdo s ním nemá soucit a výsměch a zřetelná radost z neúspěchu druhého je velice zřetelná a staví do té doby relativně sympatické postavy do jiného světla. Na funkční scéně Christophera Weyerse dojde k Šajlokovu symbolickém křtu ponořením do benátských vod a on poté odchází ze scény nevýslovně ponížen jako zmáčený a spráskaný pes. Zajímavé je, že i v této scéně zazníval od části obecenstva smích, jakkoliv se o něj Polívka svým hereckým projevem nikterak nesnažil. Holt diváci ho ale mají zafixovaného jako komika.

Mošova inscenace není nějakým převratným přečtením Shakespearova textu, ale je to kvalitní podívaná, která dokáže jasně a zábavně zprostředkovat košatý příběh. Bolek Polívka dokazuje, že má na velké shakespearovské role a jsem opravdu zvědavý, jak si v listopadu poradí s Králem Learem.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Klára Tesařová (2.5.2015, 17:09:15)  reagovat
V podstatě souhlasím...
Jenom Štěpán je sice trochu nevýraznější, asi to opravdu bude záměr režiséra. Ale i tuhle trochu odsunutou roli podle mě uchopil Štěpán s velkým taktem a citem, na rozdíl od Polívky. "Port" byla na 100 % improvizace. Viděla jsem Kupce dvakrát, ani jednou se "port" nevyskytoval. Za to jsem viděla mnoho jiných improvizací, takže se Polívka moc neukázňoval v tomto směru. Píšete, že se Polívka nikterak nesnažil "být vtipný", ale podle mě ze začátku v některých chvílích dost tlačil na pilu a přehrával (zejména to, jak pořád napodoboval psa). Mohl si za to sám. I při mých dvou návštěvách se lidi smáli v nevhodných chvílích. Trochu se tím snížil závěrečný efekt onoho ponoření, který mohl být, kdyby se Polívka během představení držel v nějakých mantinelech, daleko působivější. Jinak s vámi povětšinou souhlasím. Jenom jste nezmínil působivé "skříňkové" scény. Nemyslím teď ty nápadníky, kteří skutečně občasně přehrávali, ale celkové pojetí s bezvadným nápadem projekcí. Tak asi to bylo působivé jenom pro mě. Kdo ví? Ale při druhé návštěvě Kupce jsem se poněkud nudila a těšila jsem se právě na "skříňky", které neomrzí (aspoň mě) nikdy.