Blog redakce i-divadla

West End: Aladdin, Come From Away, Company
vydáno: 9.3.2019, Lukáš Dubský

Aladdin (Prince Edward Theatre)

Disneyovské muzikály patří většinou ke komerčním sázkám na jistotu, celosvětově nejproslulejší je přitom Lví král, který se od své premiéry na konci 90. let stále hraje na Broadwayi i West Endu. Slušné úspěchy slaví i Aladdin, který vznikl na motivy animovaného filmu z roku 1992. V Londýně bude končit v srpnu po třech letech uvádění.

Rozhodně se jedná o nejvýpravnější muzikál, jaký jsem měl zatím možnost vidět. Produkce na výpravě skutečně nešetřila a scénograf Bob Crowley mohl na jevišti stvořit celý nový svět, který dýchá atmosférou pouštního království. Z kostýmů Gregga Barnese až přechází zrak, celý muzikál je až neuvěřitelně barevný. Některé scény navíc svou divadelní magií zdaleka přesahují, co je běžně na scéně k vidění. Na inscenaci se podílel kouzelnický specialista Jim Steinmeyer, k vrcholům jeho umění patří duet A Whole New World, který Aladdin s princeznou Jasmínou celý odzpívají na létajícím koberci, který se lehce pohybuje po scéně, aniž by byla iluze rušena nějakými viditelnými provazy či opěrami. V kouzelnickém umění se museli zdokonalit také herci, jelikož drobná kouzla jsou přirozenou součástí mnoha hudebních čísel.

Hudba Alana Menkena je z těch, jejichž tóny vám v hlavě zůstanou již při prvním poslechu. Některé songy zazněly už ve zmiňovaném filmu, jiné napsal Menken dodatečně pro muzikálovou verzi Aladdina. Nepřekvapí, že skladatel využil různé orientální motivy, především je to ale svižná popová muzika.

Režisér a choreograf Casey Nicholaw udělal z Aladdina velkou show, místy možná až zbytečně tlačil na pilu. Žánrově by se dal tenhle muzikál zařadit mezi pohádkové komedie, takže ani zlo představované velkovezírem Jafarem je spíš směšné než děsivé. Ústřední pár vytvořili Matthew Croke a Blythe Jandoo jako sympatické, trochu rebelující mladé lidi. Fred Johanson jako Jafar přesně odhadl míru nadsázky, kterou si ve svých eskapádách může dovolit. Jeho pobočník Iago je ovšem v podání Jermainea Woodse zbytečně přetitrovaný, jeho přehrávání je místy až protivné.

Trochu problém jsem měl i s postavou Džina, kterou hraje Trevor Dion Nicholas. Postava je napsaná jako jakýsi konferenciér celého večera (uvádí diváky do obrazu v úvodním songu Arabian Nights), takže komunikace s diváky je nejspíš na místě. Místy ovšem Nicholas hraje tzv. do diváků až příliš, ohlas v podobě potlesku na otevřené scéně ovšem tyto jeho skeče mají. Džin je v Nicholasově podání šoumen a ukradl si pro sebe asi nejspektakulárnější hudební výstup večera. Z písně Friend Like Me udělal Nicholas osmiminutové kabaretní číslo, jehož nápaditá choreografie nenechá diváka, aby od ní odtrhl oči. Nicméně i přes kvalitu této scény zde celé inscenaci zřetelně padá řemen, děj je upozaděn na úkor efektivnosti jednotlivých výstupů.

Aladdin je zábavný muzikál, který diváka zavede do kouzelného disneyovského světa. Nejvíce oslní scénou a kostýmy, těšit se můžete i na ohňostroj přímo na scéně.

Hodnocení: 75 %

 

Come From Away (Phoenix Theatre)

Z úplně odlišného soudku než Aladdin je původem kanadský muzikál Come From Away. Hraje se 100 minut bez přestávky a vystačí si s velmi jednoduchou scénou, jejíž mobiliář tvoří jen několik stolů a židlí, jejichž jednoduchým přeskupením se místo děje mění z letadla přes autobus, tělocvičnu až po hospodu.

Muzikál vypráví o událostech 11. září 2001, kdy byl po teroristických útocích uzavřen vzdušný prostor nad USA. Celkem 38 letadel bylo nuceno přistát na malém letišti Gander na ostrově Newfoundland, přes 7 tisíc cestujících tak rázem skoro zdvojnásobilo počet obyvatel Ganderu. Tvůrci Come From Away Irene Sankoff a David Hein při desátém výročí této události vyzpovídali místní i cestující z uzemněných letadel. Tento materiál se tak stal základem pro jejich dílo, postavy i jejich příběhy mají reálný předobraz.

Zajímavý je tenhle muzikál, který měl ve Phoenix Theatre premiéru koncem února (na Broadwayi se ale úspěšně hraje už od roku 2017), také tím, že zde nenajdete žádnou company. Veškerou jevištní akci zajišťuje dvanáctka sólistů, kteří musí během představení vytvořit mnoho charakterů – a to jak cestujících, tak místních, kteří jim pomáhají. Vzhledem k tomu, že většina účinkujících během představení skoro nesleze ze scény, musí „skoky" mezi charaktery zvládnout jen pomocí svého hereckého umu, dobře natrénovaného rozdílného akcentu a s využitím jednoduchého kostýmního odlišovacího prvku (většinou pokrývka hlavy nebo kabát). Christopher Ashley má naštěstí lehkou režijní ruku a všechno do sebe perfektně zapadá.

Folk-rocková hudba, kterou Sankoff a Hein napsali, má několik silných motivů, které se repetitivně vrací. Evidentní je inspirace v keltské a irské hudbě, více než polovina obyvatel Newfoundlandu má britské či irské kořeny. K reprodukci hudebních partů navíc není zapotřebí velký orchestr, stačí zhruba deset muzikantů, kteří jsou usazení na okrajích jeviště. Většina hudebních čísel je sborových, přičemž naprosto neuvěřitelnou energií hýří hlavně pasování cestujících na Newfoundlanďani při songu Screech In. Velkou zásluhu na tom má i povedená choreografie. Najde se tady i pár individuálních příležitostí, asi nejvíce zaujme Rachel Tucker v roli kapitánky American Airlines Beverley s písní Me and the Sky. Obsazení ovšem nemá žádná slabá místa, jak dokazuje i několik nominací na letošní Laurence Olivier Award.

Come From Away ukazuje, že i ty nejhorší lidské činy mohou jako kontrapunkt vyvolat nadějeplnou vlnu solidarity a humanity. Nová inscenace to ovšem říká bez moralizování (ostatně muslimský cestující je ostatními na principu koletivní viny šikanován) a s všudypřítomným vtipem. I dojemnější scény (hlavně ta, ve které se Hannah v podání Cat Simmons dozví o smrti svého syna hasiče) jsou podány bez zbytečného patosu.

Pokud budete mít cestu do Londýna a Come From Away bude stále ještě na repertoáru, doporučuji tenhle kousek neminout.

Hodnocení: 90 %

 

Company (Gielgud Theatre)

Muzikál Stephena Sondheima Company měl premiéru v roce 1970, nynější londýnský revival nabízí do konce března jeho výrazně přepracovanou verzi, kterou režisérka Marianne Elliott připravila přímo se Sondheimem.

Hlavní novinkou je změna pohlaví ústřední postavy. Režisérka usoudila, že v dnešní době by hra o muži slavícím 35. narozeniny, jehož přátelé řeší, že není ženatý, nebyla příliš aktuální. Její hlavní postavou se tak stala Bobbie, které tikají biologické hodiny, a tak je logické, že řeší, co dál se svým životem. Muzikál nemá žádnou přímočarou dějovou linii – tvoří ho různá chronologicky neukotvená, nejspíš snová setkání s pěticí párů, které jsou jejími nejlepšími přáteli. Stylizací to lehce připomíná Alenku v říši divů. Další změnou je třeba fakt, že jeden z párů jsou gayové Paul a Jamie, k drobným revizím došlo i v řešení některých situací.

Designerka Bunny Christie umístila inscenaci do sevřených, orámovaných kostek, které tvoří anonymizovaná místa děje, jako je ložnice, obývací pokoj či bar. Hudební čísla jsou skvělá, ale základ Company tvoří spíše jednotlivé činoherní výstupy založené na bryskní výměně replik. Vážná témata jsou tu podaná s humorem, což nijak nesnižuje jejich výpovědní hodnotu.
Hlavním trumfem inscenace v Gielgud Theatre jsou ale herecké výkony. Famózní je především Rosalie Craig, která ztvárňuje Bobbie (za roli je nominovaná na Laurence Olivier Award). Hraje ji jako veskrze sympatickou ženu, která pod tlakem okolí řeší, co dál se svým životem. Nad svou životní situací si dokáže uchovat nadhled, aby pak všem svým obavám a démonům dala průchod v emocionálně vyčerpávající písní Being Alived.

Casting se u Company opravdu povedl, slabé výkony tu nenajdete – za všechny bych zmínil ještě broadwayskou hvězdu Patti LuPone, jejíž postarší a mnohokrát rozvedená Joanne je bezvadně cynickou glosátorkou mezilidských vztahů. Jonathan Bailey zase předvádí úžasný sólovýstup při písni Getting Married Today, kde propadne hysterii těsně před svatbou se svým snoubencem Paulem (klidný a vyrovnaný Alex Gaumond). Skvěle zahraná je i manželská hádka přecházející ve rvačku v podání Harryho (Gavin Spokes) a Sarah (Mel Giedroyc). Propracovaná choreografie Liama Steela se zase nejlépe ukáže v davovém hudebním čísle Side by Side by Side.

Muzikál má otevřený konec, happy end chybí a partnerské vztahy tu jsou nahlíženy s určitým despektem. Možná i proto se z tohohle kusu nemá šanci stát westendovská „trvalka", byť by si to zasloužil.

Hodnocení: 85 %


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.