Při své zářijové návštěvě Londýna jsem opět zhlédl tři muzikálová představení, tady bych blíže popsal produkci v Bridge Theatre, o The Little Big Things a Crazy for You budu podrobně psát do časopisu Svět a divadlo, takže zde jen velmi stručně...

Guys & Dolls (Bridge Theatre)

Zajímavý divadelní zážitek přináší divákům scéna poblíž Tower Bridge, které šéfuje bývalý umělecký ředitel londýnského Národního divadla Nicholas Hytner, jenž je jako režisér známý třeba i původním nastudováním muzikálu Miss Saigon. Bridge Theatre patří ke scénám s in-the-round uspořádáním, diváci tedy obklopují jeviště ze všech stran. Jevištní plocha je velmi variabilní, čehož režisér spolu s autorkou scény Bunny Christie plně využil právě v revivalu muzikálu Guys & Dolls.

Dílo je založené na povídkách amerického spisovatele Damona Runyona, které vypráví o postavičkách newyorského podsvětí třicátých let minulého století. Hlavními hrdiny jsou hazardní hráči, drobní mafiáni, chybět nemůže ani pořádná lovestory. Runyon také proslul dovedným využitím slangu. V roce 1950 se jeho díla chopili skladatel Frank Loesser a libretisté Jo Swerling a Abe Burrows, výsledkem byl muzikál, který je dodnes velmi populární, ještě v 50. letech byl podle broadwayské inscenace natočen film s Frankem Sinatrou a Marlonem Brandem v hlavních rolích.

Hra pojednává o organizátorovi nelegálních hazardních dýchánků Nathanu Detroitovi, který potřebuje tisíc dolarů, aby mohl uspořádat další setkání hráčů v kostky. Zmíněnou částku se pokusí získat sázkou, hazardní hráč Sky Masterson je ochotný se vsadit, že se mu podaří pozvat na rande do Havany mladou a velmi horlivou členku Armády spásy Sarah Brownovou. Detroit do toho kromě opletaček s policií musí řešit ještě svoje 14 let trvající zasnoubení s tanečnicí Miss Adelaide, které už začíná docházet trpělivost a tlačí Nathana ke svatbě.

Osobně si myslím, že zrovna děj nepatří k tomu nejzajimavějšímu na tomto muzikálu, nechybí mu sice humor, ale naivita dějové linky mi úplně nekonvenuje. Zato Loesserova hudba je skvělá, dílo je doslova nadupané hity (kromě ústřední Guys & Dolls. třeba také Fugue for Tinhorns, Luck, Be a Lady nebo Sue Me).

Hytnerova inscenace v Bridge Theatre je svým imerzivním rámcem velmi vynalézavá. Kromě míst na sezení lze na tuto produkci koupit i vstupenky na stání, divák se tak dostane opravdu do středu dění. Při příchodu je na jevišti ruch imitující newyorskou ulici, člověk si může prohlédnout neonové poutače, koupit si dobový klobouk, ale i preclíky, pivo nebo párek v rohlíku. Jednotlivé scény se pak odehrávají na hydraulicky vysunovaných plochách, které diváci mohou obklopit ze všech stran. Navigaci mezi těmito jednotlivými "herními ostrůvky" zajišťují uvaděči převlečení jako newyorští policisté. Je to nenásilné a skoro to neruší, organizační složka tu skutečně funguje bravurně.

Herci dokáží vzít diváky do hry, tu si od nich nechají podržet noviny se sázkovými kurzy, jindy tanečnice odhodí směrem k publiku část oblečení. Komediální linku táhnou Owain Arthur jako Nathan Detroit a Lydia Bannister jako jeho snoubenka (understudy). Jejich dialogy přecházející od intimností k prudké hádce rozhodně nenudí. Romantickou dějovou linii zase dobře rozvíjí charismatický Andrew Richardson v roli Sky Mastersona a Celinde Schoenmaker coby Sarah. Schoenmaker nejvíce oslní pěvecky, v pomalých áriích se její hlas rozezvučí až do operních výšin. Vlastně ani není divu, herečka už má za sebou na West Endu role Fantine v Bídnících či Christiny ve Fantomovi opery. Z vedlejších rolí stojí za zmínku hlavně Cedric Neal, jenž dokáže jako Nicely-Nicely Johnson pobláznit publikum hitem Sit Down, You´re Rockin´the Boat, který se dočká hned tří přídavků.

Po skončení představení kapela neustává s přívalem dobových hitů a jeviště se mění na taneční parket, společně s diváky si tam chvíli zatancují i někteří z herců. Energie zkrátka téhle produkci nechybí, svým netradičním pojetím nabízí něco, co člověk jinde nedostane. Netuším ovšem, jestli se tahle energie přenáší i mezi sedící diváky. Drobnou nevýhodou pro člověka, který neumí dokonale anglicky, je fakt, že slangové vyjadřování hodně ztěžuje porozumění. I z toho důvodu mi tenhle muzikál možná dějově nepřišel tak zábavný jako další dva, které jsem tentokrát v Londýně viděl.

Hodnocení: 75 %

The Little Big Things (@sohoplace)

Zbrusu nový muzikál v nejnovějším divadle na West Endu vznikl na základě pamětí Henryho Frasera, který byl nadějným mladým rugbistou, ale jeho život změnila vážná nehoda, po níž zůstal paralyzován od ramen dolů. Nakonec se z něj stal výtvarník malující ústy a motivační řečník.

Inscenace Lukea Shepparda se soustředí na zachycení Henryho adaptace na nové podmínky a psychické vyrovnání se se složitou životní situací. Hlavní roli ztvárnil herec Ed Larkin, který je sám upoután na invalidní vozík, tahle inkluze dává smysl, protože Larkin je pěvecky i herecky skvělý, navíc mu člověk může věřit, že dokáže zprostředkovat pocity, jež se odehrávají v člověku, kterému osud nepřál. Téma by mohlo směřovat k sentimentu, tomu se naštěstí inscenace vyhýbá humorem, někdy i celkem černým. Hudebně se jedná o celkem povedené dílo, které mi asi nejvíce připomnělo muzikál Dear Evan Hansen.

Hodnocení: 75 %

Crazy for You (Gillian Lynne Theatre)

Inscenace režisérky Susan Stroman vyniká lehkostí a skvělou choreografií. Je to žánrově čisté představení, které dokáže vytvořit nostalgickou atmosféru. Přesně vystavěné groteskní situace herci skvěle zvládají, inscenace je tak plná fyzických gagů.

Skvělí jsou v hlavních rolích Charlie Stemp a Carly Anderson. Hudební hity bratří Gershwinů podporují nostalgické vyznění, ale zároveň se jedná o opravdu svižný kus, který chce bavit a daří se mu to. K tomu patří i trochu naivnější libreto, což člověk nakonec rád odpustí.

Hodnocení: 85 %