Blog redakce i-divadla

WEST END: The Mousetrap, Grease, Dear Evan Hansen, Mary Poppins
vydáno: 26.9.2022, Lukáš Dubský

The Mousetrap (St. Martin´s Theatre)

Pouhý den po státním pohřbu královny Alžběty II. jsem navštívil nejdéle uváděnou divadelní produkci na světě. Past na myši Agathy Christie letos v listopadu oslaví 70 let na londýnském West Endu, diváci se tedy s touto detektivní hrou mohli poprvé setkat právě v roce, kdy Alžběta II. nastoupila na trůn. Mnou zhlédnutá odpolední repríza měla pořadové číslo 28829.

Christie byla zručnou spisovatelkou, a tak ani jejímu nejslavnějšímu dramatu neschází napínavý detektivní příběh s překvapivou pointou. V dialozích pak nechybí ani lehce komediální prvky. Hezky se kouká na scénu představující halu v trochu tajemně působícím starém domě, atmosféru dotváří neustále se sypající sníh za oknem.

Režisér Ian Talbot vede současné herecké obsazení k mírné nadsázce, což nijak nesnižuje napínavost vyšetřovacích scén. Herecky nejvýraznější jsou Eleanor McLoughlin jako aktivní a přátelská majitelka penzionu Mollie Ralston a Lizzie Frain, která dokáže jen pár pohledy a gesty vyjádřit momentální emocionální rozpoložení Miss Casewell. George Naylor v roli potrhlého mladíka Christopha Wrena místy zbytečně tlačí na pilu, což sice má divácký ohlas, ale inscenace pak působí herecky trochu „neučesaným“ dojmem.

Celkově se jedná o příjemnou podívanou, určitě se ale v srdci divadelního Londýna najdou mnohé zajímavější kousky, The Mousetrap zůstává hlavně lákadlem pro turisty a inscenací, které už dnes spíše profituje ze svého slavného jména.

Hodnocení: 65 %

 

Grease (Dominion Theatre)

Londýnské nastudování Pomády se částečně vrací k původní muzikálové verzi, která měla premiéru v Chicagu v roce 1971. Pozdější revivaly byly často upravovány na základě veleúspěšného filmového zpracování. Verze režiséra Nikolaie Fostera vrací do děje některé původní písně, jenž časem ze soundtracku vypadly, ale diváci se samozřejmě dočkají všech oblíbených songů z filmu.

Chlapecká parta na Rydell High School se v souladu s originálem opět jmenuje Burger Palace Boys a oproti filmovým T-Birds jsou o poznání drsnější, působí trochu až dojmem gangu mladistvých, mají opletačky se zákonem, vzájemné vztahy jsou napjatější a chování vůči dívčí skupině Pink Ladies je plné sexuálních dvojsmyslů.

Takové uchopení by samozřejmě mohlo být zajímavé a lépe dokreslovat atmosféru pozdních padesátých let v USA. Zásadní problém ovšem nová londýnská produkce má ve vykreslení vztahu Dannyho a Sandy. Když nepočítáme úvodní retrospektivní scénu na pláži, tak se tihle dva na jevišti skoro nepotkají a mají tu snad jedinou společnou scénu, v níž nejsou obklopeni kamarády – tou je návštěva autokina, která končí hádkou.

Proto když v závěru přichází legendární scéna s proměnou Sandy a písní You Are the One That I Want, působí to zcela nepatřičným dojmem. Mezi hlavními představiteli v podání Dana Partridge a Ellie Kingdon (understudy) tak nefunguje (vlastně ani nemůže) vzájemná chemie. Partridge navíc působí spíš dojmem frajírka, který si na hodného kluka jen hraje, zatímco Travolta ve filmové verzi dokázal být charismatický a nesnesitelný byl pouze v několika vybraných scénách. Také Kingdon se rozzáří až s proměnou Sandy, v podobě uťáplé dívky je méně uvěřitelná. Nejzajímavější z celého obsazení tak je Jocasta Almgill, která ztvárnila Betty Rizzo a emocionálně nejsilnějším momentem představení se stává její píseň There Are Worse Things I Could Do.

Známým songům se dostalo nové orchestrace, aranže Sarah Travis zní trochu moderněji, u některých sborových písní mi ovšem dost vadilo ležérní frázování zvláště mužské části souboru. Samozřejmě k postavám teenagerů to z hlediska charakteristiky postav sedí, ale bohužel to neznělo příliš dobře.

Scénu Colina Richmonda tvoří velká zadní stěna s názvem školy, ke školnímu prostředí upomínají i náhodně rozmístěné žebřiny. Vyloženě zajímavý je ze scénického hlediska pouze hudební výstup Grease Lightning s replikou starého bouráku. Choreografka Arlene Phillips si pohrála hlavně se scénou taneční soutěže, kde sólisté i company předvádí působivé kreace (za všechny je třeba zmínit Katie Lee v roli Cha Chy).

Londýnská Grease, která se do divadla Dominion vrátila na omezenou dobu šesti měsíců, je řemeslně slušně zvládnutá podívaná, které ovšem chybí hravá atmosféra, kterou si člověk s tímto muzikálem spojuje. Obroušené hrany sentimentu a vyostření vztahů není primárně špatný nápad, jenže by bylo třeba s ním dramaturgicky lépe pracovat. Protože pokud z Pomády vypreparujeme ústřední milostný vztah, zbydou jen pěkné písničky. A to je přece jen poněkud málo…

Hodnocení: 55 %

 

Dear Evan Hansen (Noël Coward Theatre)

Po velkém úspěchu na newyorské Broadwayi se muzikál Dear Evan Hansen dočkal vřelého přijetí i v Londýně. A není divu, jedná se o moderní kus, který se zabývá aktuálními tématy srozumitelnými pro mladého diváka, zároveň dokáže zapůsobit i emocionálně.

Benj Pasek a Justin Paul složili příjemné popové melodie, které se umí divákovi rychle dostat pod kůži. Libreto Stevena Levensona se dotýká závažného tématu psychických problémů dnešních teenagerů ve společnosti, kde je enormní tlak na to být cool a mít úspěch. Tvůrci také ukazují ohromný společenských dopad sociálních sítí, který může být pozitivní (zvyšuje se povědomí o psychických nemocech), ale možná častěji negativní (cokoliv uděláte se může stát na síti virálním a odlišit realitu od dezinformací se stává někdy téměř nemožným). Vztahová linka se tolik nesosutředí na klasické partnerské vztahy, ale spíše na problematiku rodičovské lásky a obtíže komunikace dospívajících dětí se svými rodiči.

Ačkoliv nastíněná témata působí trochu depresivním dojmem, muzikál je psán lehkou rukou a obsahuje až překvapivé množství nevtíravého humoru. Především první část v režii Michaela Greifa hezky odsýpá, vztahy mezi postavami jsou pěkně vykresleny a zauzlovány, ve druhé části humoru ubývá a navrch získává melodramatičnost, ačkoliv tvůrci naštěstí neždímou slzy příliš okatě. Emocionálním vrcholem ale pro mě bylo finále první části s geniálně pojatou písní You Will Be Found.

Dear Evan Hansen není nijak zalidněný muzikál, stačí osm sólistů, přičemž ale každý z účinkujících má svou vlastní dějovou linku a není jen do počtu. Herecky jde o vzácně vyrovnanou inscenaci, za všechny bych jmenoval alternujícího Marcuse Harmana v titulní roli, který Evana hraje jako roztržitého introverta, jehož psychické problémy nejsou odhalitelné na první dobrou. Komediální talent prokazuje v roli cynického kamaráda Jareda Jack Loxton, obtíže dospívání dokáže citlivě podat i Lucy Anderson v úloze Zoe.

Velice podařená je i scéna Davida Korinse, jíž vévodí projekce komunikace na sociálních sítích, jejichž autorem je Peter Nigrini. Je to velmi jednoduchý princip, který ale bezvadně funguje. Jen víc takových tematicky neortodoxních muzikálů.

Hodnocení: 85 %

 

Mary Poppins (Prince Edward Theatre)

O návrat kouzelné chůvy na londýnská divadelní prkna se postaral totožný tvůrčí tým, který byl podepsán pod premiérou tohoto populárního rodinného muzikálu v roce 2004. Revival je to povedený, plně využívá bohatých možností divadla Prince Edwarda.

Bob Crowley, který je autorem výpravy, vytvořil bohatou scénu, přičemž zůstává věrný skutečným jevištním stavbám, které jsou v dnešní době často nahrazovány projekcemi. Na výsledném efektu mají svůj zásadní podíl i iluzionisté Paul Kieve a Jim Steinmeyer, představení je plné drobných triků, které prohlubují dojem kouzelného světa. Asi nejvíc se vyřádili v kuchyňské scéně při songu A Spoonful of Sugar. Divák se dočká i ikonických scén, ve kterých Bert stepuje hlavou dolů nebo Mary Poppins odlétá pryč nad hlavami diváků. Až takhle zpětně člověk docení, jak zdařilá byla verze Městského divadla Brno, kde tyto technicky náročné výstupy byly úplně stejně propracované jako v Londýně.

Dvojice choreografů Matthew Bourne a Stephen Mear předvedla své schopnosti především u mimořádně působivého jevištního čísla Step in Time. Režisér Richard Eyre vedl herce v hlavních rolích spíše k civilnějšímu pojetí, expresivněji jsou pojaty spíše menší postavičky jako kuchařka Mrs. Brill (Claire Machin), sluha Robertson Ay (Jack North) nebo Mrs Corry (Tania Mathurin). Understudy Mary Poppins Christine Tucker i Louis Gaunt v roli Berta podávají pěvecky i herecky povedené výkony, ale trochu mi tam chyběl nějaký wow efekt, který by to dostal z kategorie technicky bezchybného pojetí do sféry opravdového zážitku. Asi nejlépe herecky uchopenou figurou tak byl George Banks, kterého Charlie Anson nehraje jako mrzouta ani směšného úředníčka, ale jako muže, který si z dětství odnesl dost špatných vzpomínek a který dlouho není schopen najít si cestu, jak vyjádřit své city k vlastním dětem.

Každého fanouška muzikálů musela londýnská inscenace potěšit možností vidět na jevišti legendu hudebního divadla Petulu Clark v roli Bird Woman. Clark se přitom do nesmlouvavé divadelní mašinerie West Endu s vervou zapojuje, ačkoliv v listopadu oslaví své devadesáté (!) narozeniny.

Mary Poppins patří, co se týče koncentrace hitů, k divácky nejvděčnějším muzikálům. Nové londýnské nastudování, které bude k vidění už jen do ledna 2023, se nepouští do nějakých experimentů a dává divákům to, co mají rádi. Pro české divadlo je ale potěšující, že brnenská verze se mohla s tou westendovskou směle poměřovat.

Hodnocení: 80 %


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.