První premiérou letošní sezóny v Divadle Letí byl dramatický debut jinak publicistky, scénáristky a spisovatelky Kláry Vlasákové Lhářky. Text napsala v rámci rezidenčního programu tohoto divadla a jedná se o zajímavou sondu do dnešní doby, která proti sobě ostře ideologicky staví dvě skupiny v posledních letech by se dalo říct, dvě bubliny. Hra plná metafor je podobenstvím a probírá řadu témat. Od nakládání s dezinformacemi, přes kritiku kapitalistické společnosti až po věčný generační střet. Text je jistě pozoruhodný, dramaturgyně Marie Špalová a režisérka Natálie Deáková odvedly, jak je jejich zvykem, kvalitní práci, podobně jako už u svých předchozích prací. Ze svých zkušeností bych uvedl třeba Rybí krev v Jihočeském divadle nebo Králíčka taktéž v Divadle Letí. A v neposlední řadě jsou Lhářky velkou příležitostí pro dvě nepřehlédnutelné herečky Natálii Drabiščákovou, která působí taktéž nejvíce v Jihočeském divadle a Divadle Letí, a Pavlu Tomicovou, pro niž je to naopak první spolupráce s Divadlem Letí. Jedná se o výtečný herecký duel, až se nechce věřit, že se tyto dvě dámy na jevišti dosud nesetkaly. A nerad bych opomenul i Simonu Lewandowskou, která sice nemá tolik prostoru jako její zkušenější kolegyně, ale rozhodně trio doplňuje více než povedeně.

Výchozím motivem je soužití dvou stárnoucích žen v jedné domácnosti. Klára Vlasáková použila skutečné předobrazy, a těmi jsou Kamila Moučková, kterou hraje Pavla Tomicová a Jiřina Švorcová v podání Natálie Drabiščákové. V reálném životě se původně jednalo o přítelkyně, které však totalitní režim postavil, přesněji však jejich morální hodnoty, na opačné strany barikád. Kamila Moučková, hlasatelka Československého rozhlasu, byla mimo jiné za protiokupační vysílání postupně profesně ničena, což vyvrcholilo podpisem Charty 77. Naopak Jiřina Švorcová byla nejen herečka, ale hlavní komunistický ideolog, který „proslul“ přípravou takzvané anticharty. Větší rozdělení by snad život ani nenapsal. Autorku údajně motivovalo k sepsání textu setkání těchto dvou žen na sklonku jejich životů. O čem si povídaly známé není a celý příběh Lhářek o tom ani zdaleka není. Osobně si myslím, že se jedná spíše o zajímavost, ale dvě hlavní postavy mohly klidně zůstat bez reálných předobrazů.

Soužití těchto dvou postav evokuje dobu čínského viru a pobyt lidí v karanténách. Zatímco Jiřina ráda opouští domov, aby navštívila místní konzum, Kamila nevychází, snaží se žít zdravě a bezmezně věří, že vrchnost to takto naplánovala správně. Jiřině dělá dobře údajný zájem prodavaček, které ji mají spojenou s její nejznámější rolí v seriálu Žena za pultem. Jestliže ji tento obdiv dělá dobře po duši, konzumace métského salámu, jenž proplouvá celým představením, je doslova obřad a vrchol fyzické slasti. Kamila se naopak jeví jako asketička, což tvůrci vhodně zvýraznili chytrými hodinkami, které jí hlásí fyzickou aktivitu a údaje o jejím zdraví. Ačkoliv se dámy v zásadních věcech neshodnou, což je zdůrazněno i tím, že obě mají své ledničky, přeci jen divák může mít pocit, že mají něco společného. Tím je pevné odhodlání.

Prvním zlomem inscenace je vyhlášené referendum o zachování nebo zbourání výše zmíněné sámošky. Pro Jiřinu se samozřejmě jedná o zásadní moment, který by mohl citelně podlomit její životní jistotu. Dosud bylo její přesvědčení prezentováno především zálibou v řetězových e-mailech, které ji utvrzují, že k současnému systému musí být permanentně nedůvěřivá. Ačkoliv Kamile o samotnou prodejnu nejde, ideologicky jsou obě dámy opět postaveny ostře proti sobě. V tento moment vidím veliký přínos autorky, která se v této situaci nenechala zacyklit a pustila na scénu třetí postavu. Jejich neteř Eliška v podání Simony Lewandowské přichází v nepřehlédnutelném jiném stavu a velmi rychle sdělí své priority, které se jí rovněž bleskurychle sesypou. Nejprve se s ní po telefonu rozejde otec jejího budoucího dítěte, evidentně nejistotou oplývající jedinec, a následně narazí i na úskalí volného trhu práce, jenž je k lidem potřebným podáním pomocné ruky nekompromisně odmítavý.

Jestliže se dosud jednalo spíše o komedii, jež bere do hry kritiku konzumní společnosti a mezilidské vztahy zobrazovala spíše groteskně, příchodem třetí postavy a nastolením dalších témat, se přechází stále více do roviny tragikomedie. Všechny tři ženy si něco nalhávají, hraje se o nezávislosti, svobodě, ale také nejistotě, a nakonec o mezilidských vztazích i generačním střetu. Samotná zápletka s referendem je upozaděna, a ačkoliv se nepodařilo tvůrcům vyhnout předčasnému finále, to pravé je ještě daleko autentičtější, definitivnější a efektivnější. Nebudu jej ale přirozeně prozrazovat.

Dobrou práci odvedli též stálí spolupracovníci Natálie Deákové. Hudba Jakuba Kudláče je nerušící, ale ve vhodných momentech dokáže atmosféru přihustit a scéna Pavla Svobody nejenže autenticky navazuje příbytek dvou stárnoucích žen, ale velká plachta nápaditě pracuje s původním interiérem Vily Štvanice, což vygraduje v efektním finále. Pozornost budí i precizní text Kláry Vlasákové, jenž klade důraz na přesnou rytmiku. Natálie Drabiščáková a Pavla Tomicová dělají z inscenace herecký koncert. V pravou chvíli dokáží nechat proudit svoji nezkrotnou energii, aby v pravý čas umožnily nepřebíjet svým výrazným herectvím text nebo kolegyně. Vhodně je tato dvojice doplněna i mladou Simonou Lewandowskou, která dokáže působit naivně, ale i odhodlaně. Za tím vším je výtečná režisérská práce Natálie Deákové a výrazná podpora dramaturgyně Marie Špalové.

Lhářky jsou dalším výrazným a povedeným počinem Divadla Letí a jistě budou několik sezón lákadlem pro jejich návštěvu. Svým způsobem dojemná, ale též razantní tragikomedie má ten potenciál stát se obohacujícím zážitkem. Sama autorka v programu k přestavení radí, aby diváci přišli se svými partnery nebo s někým z rodiny a po zhlédnutí inscenace si řekli, jestli a v čem si nalhávají sami. To sice může být kruté vyústění návštěvy divadla, ale proč ne? V každém případě to není podmínkou a Lhářky divák jistě může navštívit i sám a následně si zajisté udělá svůj vlastní názor. Mé dojmy jsou snad patrné z předchozích řádek, ale v samotném závěru musím připojit zcela subjektivní názor, který mi potvrzuje, že Lhářky jsou za mě kontroverzní hrou, ač to tak nemusí vypadat ani na první, druhý, třetí nebo desátý pohled. Pokud vám stačilo, co jsem napsal dosud, nemusíte poslední odstavec číst. Dál to bude skutečně ryze osobní a subjektivní.

Zajímavému textu a otevřením zajímavých témat by podle mě slušely fiktivní postavy. Nevím, zda by ústřední dvojice žen měla radost být takto ztvárněna, ačkoliv Kamila Moučková na besedách o jejich společnému vztahu povídala bez zábran. Klára Vlasáková také připomíná, že reálné ženy byly jen předobrazy postav Kamily a Jiřiny. Osobně je mi to celkem jedno. Navíc jsem nikdy netrpěl jakoukoliv zábranou mluvit nebo psát o lidech jinak, než jakými asi pravděpodobně byli, než zemřeli. Faktem ale je, že Jiřina Švorcová pro mě byla, a i po smrti zůstala lidským odpadem. Jedna z hlavních tváří normalizace, cenzury a ponižování kolegů, což je jen jeden z vedlejších důsledků anticharty, pro mě byla natolik odporná bytost, že se jednoduše nedokáži dívat na sladkobolnou hru, kde je tato komunista vyobrazena jako člověk. A aby nedošlo k mýlce, u soudružky Švorcové se nejedná jen o mimořádně hnusné bytí v době totalitního režimu, ale co hůře, její působení po roce 1989 jen podtrhlo pokřivenost charakteru. Na případnou námitku, že alespoň nepřevlekla kabát, bych jen zareagoval slovy, že lze zůstat minimálně potichu. Působení Jiřiny Švorcové na setkáních většinou 1. máje, kdy velebila zločinecký totalitní systém, mi způsobovalo nutkavé pocity zvracení. Nebudu se dále rozepisovat. Umění naštěstí nemá mít hranice a koneckonců komediálně byli ztvárněni třeba i Hitler nebo Stalin, ale protože již není cenzura, jak by si například Jiřina Švorcová přála, mohl jsem si alespoň spíš pro sebe napsat i tento poslední odstavec.