První věta uvedená v programu festivalu …příští vlna/next wave… k inscenaci Česká továrna na lži zní: „Site-specific a přívětivě interaktivní inscenace Česká továrna na lži prozkoumává dezinformační kampaně, mechanismus manipulací, otázky viny a odpovědnosti za budoucnost planety.“. S tímto přiblížením se dá souhlasit a koho zajímala tato novinka autorů Lenky Dombrovské a Tomáše Loužného, měl během výše zmíněného festivalu hned tři možnosti tento projekt navštívit.

Dvojice autorů je také součástí internetového časopisu DÍLO, který vychází jako dvouměsíčník, přičemž každé vydání má své téma. V minulosti se namátkou jednalo třeba o téma muže, ženy, práce či udržitelnosti. Kulturně-společenský časopis je sice zaměřen nejen na divadlo a ekologii, ale právě tyto dva okruhy zájmů stály za vznikem inscenace Česká továrna na lži. Kdo četl knihu Vojtěcha Pecky Továrna na lži mohl mít již před návštěvou hry představu, že klimatické dezinformace budou ústředním motivem této divadelní novinky, byť dějem zasazeným do konkrétního příběhu.

Výborným tahem autorů inscenace se stalo její umístění. Jízdárna Savarin se nachází v centru Prahy a při své zchátralosti se jedná o atmosférický prostor s velkým potenciálem využití. Byť je otázkou, zda velký sál s balkónem a prosklenou lóží pod ním, který nabízí možnosti nejen pro tento projekt, ale i do budoucna, bude moct znovu někdo využít. Rozhodně však potvrdil, že kurátorka festivalu …příští vlna/next wave… a spoluautorka České továrny na lži Lenka Dombrovská má pro objevování podobných prostor velký cit.

Na začátku představení byli diváci rozděleni do dvou skupin. Jedna z nich, které jsem byl součástí, byla prováděna Jindřišskou pasáží postavou radního, kterého ztvárnil Jakub Jelínek, a před různými obchody poslouchala, jak prostředí nabízející různorodé služby kultivuje a naplňuje zájmy lidu. Nevzhledné výkladní skříně směnárny, čistírny oděvů nebo vchod do hostelu byly v přímém kontrastu s uhlazeným vzhledem účinkujícího. Nutno dodat, že jeho promluvy byly lišácky přesvědčivé a podobně jako v divadelní výpravě po ďáblickém sídlišti pod režií Chemického divadla s názvem být bydlit obyvatel byt mě tento mladý herec velmi zaujal. O druhou skupinu diváků se postaral pod širým nebem Jan Strýček, jehož postava byla protikladem k té Jelínkově. Jelikož jsem se tohoto prologu z logických důvodů nemohl účastnit, pouze jejího konce, nemohu k ní příliš napsat. Snad jen, že se dle mě jednalo o zbytečné rozdělení návštěvníků inscenace, protože se s tímto nápadem dále příliš nepracovalo a z mého pohledu se mohly tyto úvody propojit.

Následně byli diváci vpuštěni do samotné Jízdárny Savarin a po usazení mohli sledovat úvodní slova k lidu Andrey Uhlík Bereckové a Dana Kranicha, kteří vystupovali jako manželský pár, jenž právě přebírá továrnu a hodlá se věnovat její přestavbě na ekologický podnik. Manželovo dědictví je sice zanedbané, ale nadšení mladého továrníka je zjevné. Navíc jeho pravou rukou je neméně altruistický člověk. Ekolog v podání již zmíněného Jana Strýčka. Navozená idylka však příliš dlouho nevydrží.

Tlakům, kterými je nový majitel vystaven od manipulativně vystupujícího politika, ale posléze i své ženy, je stále těžší čelit. Ekologický přítel je zase neschopen přesvědčivého dialogu a není vybaven schopností odrážet populistické útoky. V každém případě následně přichází zvrat, jelikož v továrně dojde k blíže nespecifické nehodě a viníkem havárie je označen její majitel, čímž jeho vize bere definitivně zasvé. Po nepříliš domyšleném zapojení diváků, kteří mají rozhodnout o vině či nevině, ale poté se s tímto prvkem přesvědčivě nepracuje, přichází scénicky efektivní konec, který opět potvrzuje, že jednou z největších předností projektu bylo místo uvedení.

Myšlenky České továrny na lži i její výprava, pod níž je podepsána Erika Majdišová, splňují potřeby festivalového projektu. Samotný text sice příliš nerozehrává psychologii postav a celkové schéma trochu šustí papírem, ale jako obraz o současných pokusech o nastavení udržitelnosti se všemi různorodými pokládanými překážkami představení celkem obstálo. Osobně mi trochu připomněl styl scénáře tvorbu Karla Čapka nebo Františka Tůmy, v nichž byly postavy často jednotvárnější a sloužily především poselství myšlenky. To je dost možná částečně kritika malé neaktuálnosti z pohledu divadelního, ale o to více tím kvituji zpracování naléhavosti tématu samotného. Česká továrna na lži tak rozhodně potvrdila, že produkce festivalu …příští vlna/next wave… každoročně nabízí rozmanitou a aktuálními tématy se zabývající se tvorbu.