Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dotěrný bulvár, odtažitá inscenace
Lukáš Holubec, 14.12.2017

V roce 1974 napsal Heinrich Böll povídku Ztracená čest Kateřiny Blumové, která se téměř obratem dočkala filmového zpracování. V Německu se pak poměrně brzy z tohoto díla stal velmi úspěšný snímek. Pozoruhodná je přirozeně i literární předloha, a to především v kontextu s Böllovým životem a jeho postoji, čímž se čtenáři věrohodnou formou mohli dobrat k zamyšlení nad několika palčivými tématy své doby. Adaptace novely se ujali pánové Vladimír Čepek a David Šiktanc a největším otazníkem bylo, jak se podařilo zachovat, aktualizovat a převést problémy poválečného Německa Böllovým pohledem pro současného českého diváka.

David Šiktanc zvolil formu něco mezi dokumentem a reportážním vyličováním událostí. Vzhledem k tomu, že jednu z hlavních rolí hrají v příběhu média a jejich dopad na společnost i konkrétního člověka, je to dost možná vhodně vybraná forma. Ovšem vznikla tím nemalá odtažitost inscenace od diváka a zaujetí dějem či pohlcením atmosférou se tak nekonalo. Podobně nepřístupné už ale jsou i poslední inscenace Davida Šiktance Dotěrnosti ve studiu Divadla pod Palmovkou a Homo Faber v Činoherním studiu Ústí nad Labem, tudíž jsem zpracováním Böllovy povídky nebyl nijak zvlášť překvapen.

Jsem rád, že tvůrci upozadili samotné téma Rote Armee Fraktion (RAF) či boje proti kapitalismu, protože to bych asi jen těžce nesl (vzhledem k tomu, že RAF byla čistě teroristická organizace). Zůstala tak problematická a kontroverzní záležitost, a sice kdy je člověk oprávněn použít násilí proti systému. Tato otázka je však zřejmě správně nezodpovězena.

Základem a kostrou příběhu je těžká situace Kateřiny Blumové, nenápadné ženy, jež se zaplete s členem teroristické organizace Frakce rudé armády, a tím se dostane do zájmu politického establishmentu, pro který se zdá býti vhodným prostředkem, jak se k jednomu konkrétnímu zločinci na útěku dostat. Děj postupně odkrývá soukromí naivní, počestné, romanticky poblouzněné duše, její zaměstnanecký poměr u společensky vysoce postaveného manželského páru Blornových, milenecký poměr s politicky vlivným mužem a zobrazuje postupné zahnání do kouta. V kontextu hry je však její příběh pouhá záminka k tomu, aby se mohla lépe vyjádřit moc propletenosti medii a politikou, především pak hra bulvárních médií a populistických politiků, kteří obratně vytřískávají na případu body pro sebe.

Populismus, bulvár, a jejich vzájemná propojenost a chození si na ruku, zdálo se mi jako nejzajímavější téma, respektive téma, které by mohlo nejvíce rezonovat. Bohužel tvůrci jakoby diváka podcenili, měli potřebu podobnost se současnou českou politickou situací zdůraznit zbytečně lacinými narážkami, aby skutečně nikdo neměl pochyby, do jakých řad se zrovna střílí. Tímto polopatickým přístupem však naléhavost nevyzněla v plné síle.  Sám Heinrich Böll byl v poválečné době velmi zklamán, že řada nacistů nebyla vůbec potrestána. Jak by se asi díval na aktuální politickou situaci v České republice a jejich přední představitele? Připomínám, že naše země mu rozhodně lhostejná nebyla, naopak byl přímý účastník vpádu vojsk Varšavské smlouvy, intenzivně se zajímal a zapojil do diskuze s disentem, undergroundem, Jaroslavem Seifertem a svoji podporu dával najevo. Skoro si myslím, že by si zasloužil, aby inscenace nenaznačovala, ale natvrdo tepala do představitelů minulého režimu, kteří jsou nyní opět na výsluní. Samozřejmě však těžko mluvit za autora, navíc již nežijícího. Rozhodně mi však nakonec přišlo zajímavější zobrazení bulvárních praktik. Od práce s fakty, překrucováním, odpornou dotěrností, vytvářením nátlaku až po finální dopad na vnímání společnosti na bulvární oběť. Vracím se však k tomu, co jsem již zmínil. Odtažitost celé inscenace nedává moc šancí se s představením příliš ztotožnit. Přesto má hra několik kvalitních aspektů. Ondřej Švandrlík vytvořil hudbu, která neútěšnou atmosféru nastoluje věrohodně a Marie Štípková svoji úlohu zvládla s obdivuhodným přehledem. Její postava totiž má až chladný odstup mít. Své drama prožívá uvnitř a úmyslně si diváka nepřipouští k tělu. Že tak působí i ostatní postavy zdá se mi nešťastné.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.