Blog redakce i-divadla

 Za několik dní čerstvě padesátiletý český spisovatel Jaroslav Rudiš je nepřehlédnutelný autor nejen na poli literatury, ale také prací pro divadelní jeviště. Nejčastěji spolupracuje s Činoherním studiem Ústí nad Labem. Na tamějších prknech mimo jiné spatřila světlo světla postava Aloise Nebela. Nyní napsal pro drážďanské divadlo Staatsschauspiel hru odehrávající se na pomezí severočeské Moldavy v nádražní restauraci Anschluss. Půl roku po světové premiéře u našich německých sousedů nastudovali Rudišův text dramaturg Norbert Závodský a režisér Josef Doležal a uvedli jej právě na naší prestižní ústecké scéně v doslovném překladu Anšlus.

 Zde si dovolím malou odbočku nepříliš související s ústeckou inscenací. Je tomu asi deset let, co jsem sám v sychravém listopadovém odpoledni dorazil do nádražní restaurace v Moldavě. Shodou okolností to byl sváteční den 17. listopadu. Sedl jsem si do rohu a u piva a rumu nenápadně pozoroval okolní šum. Kout republiky, který měl blízko k zapomenutí, se prezentoval přesně podle mých představ. Několik místních obyvatel, většinou o samotě sedících u vlastního stolu, zde vedlo sem tam dialog mezi sebou, nejčastěji však s jedinou zábavnou postavičkou, hospodským a číšníkem v jednom. A dost možná i kuchařem, ale to si již nepamatuji, protože tehdy jsem požíval výhradně tekutou stravu. Nechal jsem se zastavením času unést a příjemně se dočkal v poslední možné denní době vlaku do vnitrozemí. Krásný a nezapomenutelný zážitek. Proč jej zde ale píšu? Anšlus se totiž také odehrává v lehce zatuchlé hospůdce, v níž figurují čtyři svérázné postavy a celé představení je nasáklo zvláštním bezčasím. Tím, chci sdělit, že mám slabost a pochopení nejen pro tyto prostory, osoby a zaseknutí času, ale rovněž pro umělecká díla, v nichž se zdánlivě nic neděje. Leckdy se totiž za údajnou absencí děje skrývá buď příjemná atmosféra ryzí skutečnosti, a ještě častěji se jedná o pravdivý popis lidské podstaty, která nemusí být vždy prezentována v dramatických sekvencích. Žel Anšlus dle mě tento případ není.

 

 Představení začíná a celé se odehrává tedy v hospodě. Divák je poměrně rychle seznámen s postavami. Se starousedlíkem Havlíkem, výčepním v podání Jaroslava Achaba Haidlera. Dále s mužem Sacherem, který je zde uvězněn v určité životní etapě, a jehož hraje Jan Hušek. Pak se u stolu nachází Ferenz, místní pyroman, a konečně je zde Matúš Bukovčan jako Charlie, buď se pohybující se krůček po krůčku k východu anebo nesnesitelně opakující stále tutéž repliku.

 Pokud bychom chtěli hledat nějaké pozadí, na němž se hra odehrává, mohl by to být chystaný příjezd hostů. Z toho pak autor čerpá popisnost místa a národního soužití. Nejlépe to zřejmě charakterizuje věta, kdy je lepší chodit na pivo do Čech, ale na záchodky do Saska. Jenomže do nějaké hlubší sondy či dokonce konfliktu Anšlus nejde. Divák je stejně jako postavy zachycen do víceméně opakující se smyčky. Zatímco venku možná prší, uvnitř hospody panuje příkladné bezčasí. Každý si vede svou a dialogy nikam nevedou stejně jako celé představení.

 Repetující se slova, věty a chvílemi i scény sice podtrhují charakter postav, ale zároveň je zobrazují jako stále více a více nezajímavé figurky uvízlé v časoprostorovém vakuu. Nedaří se ani leckdy násilné přidávání vtipných situací. Režisér jako kdyby nechal vše volně plynout a pokud si šetřil síly na velkolepé finále. To ale opravdu nemusel. Byť na konci se alespoň připomenulo, díky oživlým houbám, že výprava Martina Šimka patří k tomu nejlepšímu z inscenace. Hospodu vytvořil totiž útulně, jak různé předobrazy jistě nabízí. Ovšem jak věřit nádražní restauraci, kde se neprolije ani kapka piva? Vím, že to může být detail, ale pro mě je to jen utvrzení v tom, že vše je napodobenina. Přitom zrovna přítomné pivo by mohlo zahýbat alespoň s atmosférou. Srovnání se nabízí například s předloňskou hrou Pábitelé uváděnou na této scéně. 

 Jestliže jsem zmínil takřka neviditelnou režisérskou práci, tak dramaturgie Norberta Závodského tomu jde ruku v ruce. Těžko pak nařknout herce, že de facto nemají co hrát. Snahu jim však upřít nemohu. Žel i jindy atmosféru výrazně ovlivňující hudba Ondřeje Švandrlíka zde tak jako vše ostatní tak nějak podivně zapadá do nicoty.

 Již jsem napsal, že mi primárně vůbec nevadí umělecká díla, jejichž děj je spíše jen volně plynoucí a nijak dramatický. Pokud se taková inscenace podaří, většinou se nechávám unášet atmosférou a myšlenky mi i leckdy souzní s postavami, čímž se dostávám do děje ještě více, než je tomu u dramaticky výrazně strhujících dějů. Zde však i přes osobní náklonnost k místu jsem zůstal podobně jako kvarteto na scéně uvízlý v minulosti a taktéž jen čekal na budoucnost, doufaje v její nadějnou vyjasněnost. Marně. Žel zde nemluvím jen o příběhu, ale i o inscenaci jako celku.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.