Blog redakce i-divadla

Hrdě i v pekle
vydáno: 27.12.2021, Lukáš Holubec

 Po přečtení románu Zdeny Salivarové Honzlová ještě před zhlédnutím její divadelní adaptace v Městských divadlech pražských, jsem se sám sebe ptal, jak je možné, že mi tato kniha celý život poctivě unikala. Odporná padesátá léta v komunistickém Československu pohledem obyčejné jednadvacetileté dívky jsou podána nejen přesvědčivě nenuceně, ale nenápadně odkrývají zákoutí tehdejšího nelidského režimu čtivou a nesmírně poutavou formou. Pokud jsem hledal správně, je letošní uvedení Honzlové její světovou premiérou. Původně měla mít premiéru již v roce 2019, kdy se ji chystal uvést umělecký tandem Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský s Terezou Marečkovou v hlavní roli. Tehdy se však z nějakého důvodu premiéry nedočkala. Až letos se divadelní adaptace chopila Marie Nováková, dramaturgie Daniel Přibyl a režie Jakub Nvota. I v hlavní roli nastala změna, a tak můžete na prknech Divadla Rokoko, jako slečnu Honzlovou potkal Beátu Kaňokovou.

 Honzlová je příjmení mladé slečny, která pracuje v padesátých letech minulého století jako zpěvačka v souboru písní a tanců Sedmikrása. Kompletní soubor se ovšem nachází na zájezdu ve Finsku, kam nebylo Honzlové dovoleno vycestovat. Otec emigrant, jeden bratr na vojně u PTP a druhý bratr toho času vězněn v Jáchymově potvrzují, že politický profil hlavní hrdinky je natolik špatný, že je odsouzena horké léto prožívat o samotě v kanceláři pouze za přítomnosti telefonu, trezoru a bodré paní uklízečky Pelikánové. Zdánlivě poklidná byť nechtěná doba se však rychle zvrtne a obyčejná dívka je v krátkém časovém sledu stavěna před jednu těžší zkoušku za druhou. Nátlak StB, zákeřnost sadistického souseda, výměna vřelé uklízečky za nesnesitelnou udavačku, materiální nouze v malém bytě, jež obývá se svojí matkou, malým bratrem a toulající se mladší sestrou, nestálost víry, jedno nechtěné těhotenství, neshody se starší sestrou, to je jen malý výčet vypjatých situací, jimž musí Honzlová čelit.

 Pod scénou je podepsaný zkušený Adam Pitra. Zadní část jeviště tvoří náznak pavlače, jež hraje v ději svou nenahraditelnou roli. Dále se tam pak střídá umístění pro kříž a vyšetřovna StB jako symbolický protipól. Efekt k tomu dodává i stylové nasvícení, zejména tedy rudou barvou. V přední části jeviště se pak střídavě pracuje s trezorem na kolečkách, evidentně pro snazší manipulaci, jenž jest na scéně v situacích, kdy Honzlová pobývá v kanceláři, a naproti tomu kamna jako symbol domácího prostředí. Obě části jeviště pak rozděluje dřevěný plot s brankou. Zatímco scéna se nakonec ukázala jako poměrně funkční, méně přesvědčivé to bylo s kostýmy Kataríny Hollé a především hudbou Maria Buzzi. Například chudoba rodiny se v oblečení až tolik neprojevovala a obecně mi přišlo, že se jednalo o módu z trochu pozdější doby. Tam by se dala zařadit i hudba Maria Buzzi, která ale především vytvořila takový mišmaš, že rozhodně nenavodila šedivost doby. Některé až kabaretní výstupy pak byly už úplně mimo kontext děje.

 Nevyrovnaná je inscenace i po herecké stránce. Představení přirozeně dominuje Beáta Kaňoková v titulní roli. Její Honzlová je energická, ironická a vtipná na straně jedné, ale pochopitelně též tápající, stojící nad propastí rezignace a žijící v neustálém napětí na straně druhé. Zůstává však v každé chvíli hrdinkou (ne)obyčejných dní a dokáže vše ustát. Hrdost a pevné vnitřní přesvědčení z ní dělají nezlomného velikána a výkon Beáty Kaňokové mimořádnost této postavy jedině podtrhuje. Radka Fidlerová hraje uklízečku Pelikánovou uvěřitelně v situacích, kdy se obrací ke své víře, její lidovost už tak přesvědčivá nebyla. Druhá uklízečka, evidentní donašečka Fantová, byla v podání Petry Jungmanové spíše jen nesnesitelná karikatura než kvalitní vypodobení nízké osoby. Tvůrci využili i muzikálové vzdělání Petry Jungmanové, což ale z hlediska atmosféry bylo opět bezpředmětné. Naopak zprvu nenápadná matka Honzlové, kterou hraje Veronika Janků, dokázala svoji utrápenost ventilovat v dostatečných intervalech a ve výsledku byla tak její postava velmi věrohodná. Podobně jako nejmladší z rodiny, malý Hugo, kterého v mnou viděné repríze hrál Antonín Kracik. Jeho přirozenost byla na pódiu příjemným osvěžením z například působení jeho dvou sester, byť je pravda, že obě příliš prostoru nedostaly. Marie-Luisa Purkrábková ještě svého náctiletého fracka podala celkem solidně, ale od rodiny se distancující sestra Jarmila v podání Agáty Červinkové moc přínosná pro inscenaci nebyla, nemluvě o Kryštofovi Bartošovi, jehož Jarda tu byl opravdu navíc. Možná i agresivní soused Bomzák Stanislava Lehkého neukázal tolik zla, jakým jinak byla jeho postava naplněná. Zajímavým vývojem prochází estébák mající Honzlovou na starosti. Petr Konáš byl ve své roli Sedláčka autentický a věrný i knižní předloze, navíc dal psychologii své postavy jemný punc tajemna. Poslední postava je kněz Krůna, opravdový přítel a záchranný přístav pro duši Honzlové. Nakolik však potřebuje hlavní hrdinka chránit na poli duchovní, a zda by více nepotřebovala fyzické zastání, tj. otázka, která vyvstává mimoděk. V mnou viděné repríze musel v roli Krůny narychlo zaskočit Tomáš Havlínek a musím uznat, že to zvládl skvěle.

 Divadelní zpracování románu Honzlová za svou knižní předlohou žel dosti pokulhává. Samozřejmě, že po přečtení něčeho tak povedeného má pak každý divák nároky možná až příliš vysoké, ale pravdou je, že jsem rád, v jakém pořadí jsem se k dílu Zdeny Salivarové dostal. Obávám se totiž, že samotné zhlédnutí inscenace by mi nadšení pro přečtení knihy nedodalo. Na druhou stranu musím uznat, že potenciál v divadelní podobě také přebývá. Samotné téma postavení silného jedince vůči nelidskému systému či spíše jeho nohsledům je pochopitelně stále živé, stejně jako nelehký úděl ženy ve společnosti. Otázkou je jakou formou jej tvůrci chtěli dnešnímu divákovi představit. Obávám se, že si takovou otázku dost možná položili jen z povinnosti. Přestože tedy spíše doporučuji neminout tento knižní klenot v jeho původní podobě, nerad bych zcela odmítl i jeho divadelní zpracování. To má totiž také své nesporné klady, které stojí za povšimnutí. Ať už je to bravurní výkon Beáty Kaňokové nebo třeba připomenutí, že doba, kdy o vás rozhodovala rudě zabarvená uklízečka či primitivní soused není zas tak dávná, a především jsou tito strážci zvrhlých pořádků stále připraveni.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.