Blog redakce i-divadla

Kam se poděl skleněný mrož či tuleň?
vydáno: 7.2.2020, Lukáš Holubec

Další titul uvedený v rámci sezóny s názvem „O čem jsme zapomněli mluvit?" uvedla trojice žen v A studiu Rubín. Inscenaci DIY: po tátovi, měla být předlohou dvojice knih. Jednak poslední román Jana Balabána Zeptej se táty, a pak Životní úklid švédské autorky Margarety Magnussonové. Nosným tématem obou knih je vypořádání se se smrtí blízkého člověka, přičemž věci po zesnulém hrají nemalou roli, respektive jsou jakýmsi pojítkem s bývalým společným žitím. Nakolik čerpala autorka scénáře Dagmar Radová z těchto knih, a nakolik ze svých zkušeností, těžko mohu říct. V každém případě se téma, jež rozhodně do dramaturgického plánu pro sezónu 2019/2020 pasuje, postupně rozměnilo v nijak zvlášť hluboké poselství. Na vině, odvažuji se napsat, jsou zřejmě všichni tvůrci, neboť ač každý si může stát za svým dílem přínosu k vzniku inscenace, celek nepůsobí kompaktně. Žánrově, dramaturgicky, režijně, po výtvarné stránce, a konečně i po té herecké.

Výchozím motivem je pro inscenaci setkání dvou dcer v bytě po zesnulém otci. Jejich charaktery jsou vykresleny již v úvodu a příliš se během představení nemění. Postava, kterou hraje Kristýna Frejová, působí od začátku nepříjemně. Dává příliš na odiv svoji labilní a nervní povahu. Její strojenost je však stejně nepřirozená jako vulgarismy, jež občas vypouští z úst. Více uvěřitelně působí na scéně Halka Třešňáková. Její postava je částečně zakrytá svou nerozhodností a apatičností, což věrohodně budí dojem člověka, který prožívá nějakou vnitřní změnu. Takto napsané to může vypadat, že je mi prostě jen bližší charakter druhé dcery. Možná. Jenže průběh inscenace ve mně nenavodil potřebný pocit vcítění se ani do jedné z postav. Jednoduše jsem to nestihl, neb děj následně razantně posouvá příchod třetí postavy. Nevlastního syna zesnulého otce dcer ve spolehlivém podání Pavla Neškudly, který se mimochodem postaral i o hudební složku inscenace. Jestliže jsem do doby, než se na jevišti zjevila tato osoba, přemýšlel, zda se bude jednat o rodinné psychologické drama nebo tragikomedii, po vstupu třetí postavy na scénu jsem své rozhodování vzdal. Žánrovou neukotvenost ještě podtrhly kostýmní experimenty a hra nabrala rychlé obrátky k bizarnímu vyznění díla, které nutno brát s notnou dávkou nadsázky.

Jestliže se mělo jednat o jakousi poctu rodičům či nejbližším, obávám se, že ani tento záměr nevyšel. Inscenace si sice poměrně zručně pohrává s pamětí a nahlíží na situace, co si z dětství vybavujeme, v jaké formě a kontextu a klade zajímavou otázku, jak moc podléháme selektivnímu vnímání minulosti, ale nedaří se toto téma příliš srozumitelně podat. Zatímco otcovy případné estébácké minulosti se postavy letmo dotknou bez širších souvislostí, debata o artefaktu skleněného mrože či tuleně dostává prostoru daleko více. Podobně se tvůrci zmíní o určitém selhání jedné ze sester, na jehož konci byla sebevražda jejího pacienta. Opět se ale jedná pouze o letmý dotek a zase následuje návrat zpět do reality, v níž nejvíce běží o vzájemném postoji mezi nevlastním synem a dcerami. Tento střet mezi postavami však nedokáže celou inscenaci utáhnout. Zbývají tak vtipné momenty, ale ve vláčném tempu a v unavené atmosféře i humorné chvíle nepadají na úrodnou půdu.

Text Dagmar Radové vznikal přímo pro trojici zúčastněných herců. Nedá se sice říct, že by jejich výkony byly nějak příliš neprocítěné nebo chyběla snaha. Pavel Neškudla příjemně pevně drží svojí záměrně nečitelnou polohu, Halka Třešňáková, jak jsem již uvedl, se v letargických stavech své postavy také našla a Kristýna Frejová pečlivě dbá na nesympatičnost a strojenost druhé dcery. Jako celek toto trio ale příliš nefunguje. A to nejen v uvěřitelnosti, že by se mělo jednat o sourozence. Koneckonců každý známe všelijaké protiklady, ale v DIY: po tátovi se spíše jedná o jejich projevy, jež nebudí dojem, že by spolu těmito rozdílnými styly lidé mohli společně komunikovat.

V průběhu inscenace ve mně stále více a více nabýval na síle pocit, že každá z trojice tvůrkyň, tedy scénáristka Dagmar Radová, dramaturgyně Lucie Ferenzová a režisérka Ewa Zembok, měla svoji vlastní vizi a nepodařilo se sjednotit jejich záměry do kompaktního celku s jasným nejen poselstvím, ale vlastně i srozumitelným průběhem představení. Tato nedotaženost a nerozhodnost, jakým směrem se vydat, je pak podtržena čtvrtou inscenátorkou, Petrou Vlachynskou, jež je podepsaná pod scénou a kostýmy. A opět, ve chvílích, v nichž můžeme začít vnímat smysl a symboliku jednotlivých rekvizit, jakou je třeba nedotčená kniha, přicházejí následně například křiklavé trikoty, do nichž se oblečou dcery a fantasmagorický oblek nevlastního syna, jehož náplní je nepřeberné množství umělohmotných míčků a divák je vizuálně spíše rušen. Záměr extravagantního kostýmu Pavla Neškudly jsem sice nepochopil, což může být jistě pouze má vina, ale po předchozí zkušenosti, kdy se snad ještě ve větším množství objevily umělohmotné míčky v inscenaci Věci, uvedené v A studiu Rubín před půl rokem, jen doufám, že se nejedná o nějakou povinnou rekvizitu, ale spíše o náhodu, což by mi k inscenaci DYI: po tátovi sedělo tak nějak více.

Určité rozpačité dojmy bezprostředně po zhlédnutí inscenace, kdy jsem alespoň ve svém vlastním hodnocení litoval především nevyužité možnosti se s tak silným tématem, jakým je vyrovnání se se smrtí blízkého člověka a prožívání pocitů, které člověk začne v této souvislosti vnímat a snaží se s nimi vypořádat, srozumitelně poprat, po nějakém čase nahradila spíše otázka, zda neměla být hra uvedena na jiné scéně. Ano, jistě zapadá do dramaturgického plánu A studia Rubín, ale pokud měla být nastudována s náležitou vážností, mohla najít vhodnější úpravu a následně prostor pro uvedení. A pokud se mělo jednat o odlehčenou formu, pak se mohlo ještě více zapracovat na komediálnosti nebo klidně i surreálnu. Pak by mohla mít inscenace DIY: po tátovi i v A studiu Rubín své opodstatnění. Takto však uvázla někde na polovině cesty, což samozřejmě nemusí být úplně špatně, ale v porovnání s jinými tituly na zdejší scéně se obávám, že bude patřit spíše k tomu méně přitažlivému.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.