Nevím, čím jste se chtěli v dospělosti stát, když počet vašich let se dal spočítat na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale existují určité profese, které dětské tlamičky vyslovují častěji. Notoricky známé je zaměstnání kosmonauta, profesionálního sportovce, u vzdorovitějších dítek se pak možná vyskytuje i lákává vidina rockové hvězdy. V tomto útlém věku je svět ještě poměrně znatelně rozdělen mezi chlapečky a holčičky, takže i v této otázce vznikají celkem velké rozdíly. Děvčátka bych řekl, že touží po bílém plášti veterinářky, ta vyspělejší už se vidí jako pečovatelky o děti, a jistě z jejich úst mohou dospělí slyšet i přitažlivé profese hereček a modelek. Minimálně u chlapců se pak do solidní obliby dostala i práce popeláře. Zřejmě lákal kontakt s odpadky a adrenalinové ježdění na stojáka v pozadí popelářského vozu. Možná bych podobnou představou byl také zlákán, ale uvědomoval jsem si, že ranní vstávání není nic, čemu bych se chtěl v budoucnu věnovat. Přirozeně jsem tak pokukoval po nočních zaměstnáních. Ačkoliv jsem nikdy nebyl žádným příznivcem motorismu, jedna práce mě přeci jen lákala. Vždycky když jsem ve tmě benzínových pump zahlédl obrovský kamion, má tužba jej řídit, ale dost možná především žít kol motorestů, nabírala na intenzitě. Časem se podobně jako u jiných dětí tato má představa víceméně rozplynula a poslední záblesky naděje, že svůj život strávím s kafíčkem v bistrech podél dálnic, jsem pak ještě prožil u deskové hry s názvem Kamionem po Evropě.

Má náklonnost ke komunitě řidičů kamionů již za mé dlouhé roky žití značně ochabla a daleko větší zálibu mám v divadle, přičemž konkrétně scéně A studia Rubín fandím poměrně intenzivně. O to více tedy mému zájmu lahodil fakt, že v rámci výzvy pro umělce do 35 let RubínLab vznikl projekt, který se následně přetavil do inscenace autora a režiséra Martina Krupy a dramaturgyně Tinky Avramové s názvem asfalt, asfalt, asfalt. Divadelní road trip se ovšem nezrodil standardním napsáním scénáře. Tomu totiž předcházela pětidenní role spolujezdce kamionu, kdy si autor hry Martin Krupa vyzkoušel jízdu z Pardubic, přes Polsko, Německo až do Rakouska. Navíc po této zkušenosti následovala řada telefonátů a konzultací, takže pojmenovaní inscenace asfalt, asfalt, asfalt dokumentárním divadlem je zcela namístě. Hra tak věrohodně nastoluje témata ze života řidičů kamionů, jakými jsou odloučení od rodiny, láska k velkým autům, nestandardní pracovní podmínky včetně nemalého stresu, až po roli jedince v globálním světě konzumu a nezbytného transportu zásobování. 

Specifickou atmosféru dodá představení již jeho úvod, kdy se divák skrze plátno seznamuje se záběry z nočních silnic za zvuků autentických nahrávek řidičů. Dost možná se jedná o záběry samotného Martina Krupy, ale to je celkem vedlejší. Následuje influencerská show v podání Tomáše Červinka, během které s láskou popisuje svůj nejnovější stroj. Multifunkční kabina, kde řidiči na třech metrech čtverečních tráví většinu svého života, je pak středobodem celé scénografie Kristýny Khinové. Do ní pak nastupuje postava zmíněného Tomáše Červinka, který byl obdařen trochu lacině moravským akcentem, a Lukáše Černocha, jenž v tomto úvodu hraje samotného autora hry a jeho pětidenní zkušenost z oboru zásobujícího celý svět. Po vtipné výměně rolí se následně příběh rozpadne do celé řady scén a rozjede se humorně pojatý experiment, který chvílemi trochu dře, ale jinak je seřízen celkem solidně. Asi jako musí být funkční motor velkého kamionu.

Hra, která je rozložena do mozaiky probírající různorodá témata a trápení lidí spojených s životem na cestách, má svého nepřehlédnutelného, a především nepřeslechnutelného průvodce. Je jím moderátor nočního vysílání na rádiu již zesnulý herec Jiří Pomeje. Ten ve svém pořadu zjišťuje od posluchačů veřejné mínění o řidičích kamionu, ale později i výrazně zasáhne do záchrany jednoho z nich. Eliáš Jeřábek si s touto postavou vskutku precizně pohrál, ale spíše než karikaturu stvořil opravdového patrona řidičů velkých vozů. Podobně povedeně ale působí i většina dalších scén. Nejvýraznější je zřejmě parodie na slavný konec filmu Statečné srdce. Tomáš Červinek v roli Williama Wallace je zde mučen podobně jako Mel Gibson, ovšem není vystaven toliko anglickým nepřátelům, ale dlouhému zástupu internetových hejtrů, kteří často pod rouškou anonymity chrlí nezastavitelné, nenávistné komentáře. Režisérova dobrá sázka na herecké obsazení se pak potvrdí ke konci představení, kdy účinkující vystupují ze svých rolí a v nenásilném posezení u ohýnku s pivkem v ruce přibližují spojující těžkosti své profese s řidičským povoláním. Tento divadelní prostředek je sice poměrně častý, ale ve hře asfalt, asfalt, asfalt svým způsobem zahazuje možné příkopy, které se v kultuře často objevují. Jedná se totiž o frekventovanou záležitost, kdy se zpracovávané téma finálně dostává pouze do sociální bubliny, kterou pouze utvrzuje v jejím přesvědčení. V tomto ohledu má inscenace asfalt, asfalt, asfalt velký potenciál, obzvláště na zájezdech.

Sérii nosných nápadů pak uzavírá finální scéna, v níž se kamion rozloží a moderní stroj nahradí starý povoz, čímž tvůrci odkazují na nesmrtelnost tohoto povolání. Představení, které klade velký důraz na pobavení diváka, tím dostává hezkou a vážnou tečku. Myslím, že široký tematický rozptyl, který jsem částečně popsal ve svých větách, se podařilo dramaturgicky udržet v usledovatelné míře, a kromě samotné zábavy zdůrazňuje i zásadní společenský problém, kterým je tolerance. Povolání, u něhož je člověk pod velkým psychickým tlakem, a byť inscenace to nezmiňuje, tak podléhá i nemalým zdravotním rizikům, a je navíc nenahraditelné, si zaslouží respekt. Osobně jsem se například úmyslně ve svém blogu vyhnul pojmenování řidiče kamioňákem, protože netuším, zda není toto spojení hanlivé a neuctivé. Hra asfalt, asfalt, asfalt tak má nečekaný přesah a společně s divadelními kvalitami vzniklo dílo, které si rozhodně zaslouží širší pozornost.