V případě inscenace Váňa, kterou od ledna letošního roku uvádí v koprodukci Divadlo v Řeznické a spolek Didi.art, se mi ještě před navštívením jedné z repríz spojilo několik nezanedbatelných lákadel. Antonín Pavlovič Čechov je pro mě jedním ze zásadních divadelních autorů. Za všechny mnou navštívené hry a zpracování bych jmenoval třeba právě Strýčka Váňu, kterého na sklonku minulého století uvedlo Divadlo Na zábradlí v nezapomenutelné režii Petra Lébla, přičemž podobně legendární dle mne byl i Léblův Ivanov. Dalším lákadlem k navštívení Váni v Divadle v Řeznické je osoba režisérky Diany Šoltýsové. Tato původně herečka se na pomyslné režisérské židli usadila natolik pevně, že bych se nebál ji označit za záruku kvality. Jelikož je hra Váňa monodrama, k nimž mám taktéž celkem vřelý vztah, přibyl mi další střípek do mozaiky nutnosti navštívení tohoto díla. A nerad bych opomněl i fakt, že toto monodrama je zřejmě nejvýraznější výzvou pro herce Michala Kerna, jehož herectví je synonymem pro preciznost. To vše mě sice nalákalo na výše zmíněnou inscenaci, ale zároveň mi kladlo otázky typu: „Proč zrovna Strýček Váňa jako monodrama?“  nebo „Bude to vlastně ještě vůbec Čechov nebo se jedná jen o výchozí dramatický motiv?“. Tyto i jiné otázky jsem si pro sebe po zhlédnutí představení sice zodpověděl, ale podstatnou zůstala především síla zážitku. V první řadě se totiž pro mě jedná o poctu herectví jako takového, proto bych klidně toto dílo nenazval Váňou, ale stejně jednoduše Kern.

Na počátku vzniku Váni je britsko-irský dramatik Simon Stephens. Jeho úprava Čechovova dramatu pro londýnské Duke of York’s Theatre se dostala do širšího podvědomí i díky záznamu, které mělo možnost zhlédnout v kinech i české publikum. A pravděpodobně herecký výkon Andrewa Scotta, jenž obsáhl osm rolí, byl oním impulzem nastudovat toto monodrama i v české kotlině. Já jsem projekci neviděl, takže dále již k Váňovi v podání Didi.art, a především dvojice Šoltýsová – Kern.

V komorním prostoru Divadla v Řeznické je na jevišti zavěšená láhev od kořalky. Dále je již na scéně jen přepravní bedna, z které se pomalu klube cosi. V bílém obleku se ukáže Michal Kern, který symbolizuje bezpohlavní osobu. Ke kostýmu postupně přidává své gestikulace a mimiku a výborně si tak připravuje půdu pro nezatížené zobrazení jednotlivých postav z Čechovova dramatu. Již od začátku zaujme především Kernovo herecké mistrovství. Pro oddělení postav nepotřebuje žádné rekvizity. Naprosto přirozeně mezi osobami přeskakuje jen za pomoci drobných odlišností. Jednou si stačí přiložit ruku na tvář, jindy mluvit tišeji nebo se pohybovat s nebývalou elegancí. Hercovy prostředky jsou nejen hodny uznání, ale pro diváka dokáží až překvapivě pomoct s orientací v ději.

Příběh zůstává z velké části věrný předloze. V případech, kdy se od originálu odlišuje, mají tyto jinakosti své opodstatnění jako například v situaci, kdy Váňa neobětuje svůj život neschopnému profesorovi, ale autorovi filmových remaků. I samotná témata se ve většině případů neliší od Čechovových dob. Nenaplněné touhy, pochybnosti a frustrace nad sebou samým, pověstný kousek od sebedestrukce v tomto případě symbolizující zavěšenou lahví vodky, která by mohla vše definitivně vyřešit. A především samota, jež nás všechny obklopuje. Pocity izolace a osamění jsou monodramatem přirozeně ještě více zdůrazněny. To vše, navíc dost možná ještě pád směřující k absolutnímu zešílení, je ve Váňovi obsaženo. A to vše dokáže Michal Kern vpálit lidem na několik málo metrů do těla, do srdce, do duše, razantně, nesmazatelně, nezapomenutelně.

Ačkoliv se evidentně hraje o tématech, která nastolil již samotný Čechov, nejsou dramatem Váňa nejen nikam příliš rozvíjena, ale přirozeně se divákova pozornost obrací s pečlivou soustředěností na hereckou exhibici, v tomto případě fascinující jízdu Michala Kerna. Ať už jako zaskočená Maureen s rukou na tváři nebo jako suverénní doktor Michael s rukou v kapse je herec vždy naprosto přesvědčivý. Mimochodem autor nahradil několik ruských jmen anglickými. Stejně tak je fantastické ztvárnění křehké Ivanovy neteře Soni s přivřenýma očima či starého filmaře Alexandera, kterého jsem již zmínil, kdy se Kern ve vteřině stává fyzicky vetchým seniorem. Noblesu propůjčil herec Alexandrově ženě Heleně, otravnost zase Ivanově matce. Přirozeně nepřehlédnutelný je i Ivan a svůj prostor dostává i naopak všemi přehlížený Liam. Jednoduše všech osm charakterů servíruje Michal Kern s neuvěřitelnou jednoduchostí.

Velké poděkování za uvedení Váni ode mě směřuje novému vedení Divadla v Řeznické, tedy řediteli Lukáši Pečenkovi a uměleckému šéfovi Jiřímu Š. Hájkovi, kteří tímto nastartovali doufejme zajímavou, novou éru tohoto komorního divadélka. Oslovení Diany Šoltýsové byla naprostá trefa do černého a její výběr Váni a sázkou na Michala Kerna dalším bonusem, který by si divák neměl nechat ujít. Ačkoliv má Čechovovská duše nebyla nijak zvlášť nově naplněna, byl jsem přítomen bezesporu jedinečné poctě herectví. Pane Kerne, smekám.