Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Krví nasáklá Štvanice
Lukáš Holubec, 18.9.2016

Dlouhá léta měli v hlavě dramaturgyně Marie Nováková a režisér Ivo Kristián Kubák, tedy zakladatelé nezávislého divadelního souboru Tygr v tísni, myšlenku nastudovat klasickou antickou tragédii. Nespěchat se v tomto případě vyplatilo. Pro nastudování a následné uvedení si nakonec vybrali jedinou dochovanou starořeckou trilogii Oresteia. Nespěchat se vyplatilo jednak proto, že je těžkou prací původní rozsáhlý text zredukovat, tak aby děj a všechna naléhavá témata zůstala pohromadě, a především se vyplatilo počkat na vhodný prostor, který ostrov Štvanice bezpochyby nabízí. 

Hra je rozdělena, jak trilogie napovídá, na tři části. V první usednou diváci do klasického hlediště umístěného v blízkosti vily Štvanice. Ovšem nehraje se jen na postaveném pódiu. Už před samotným začátkem je možno sledovat sbor argejských žen, a jejich počínání si stranou jeviště, které plynule přejde v úvod inscenace, v němž je obecenstvo z úst tří starců uvedeno v děj. Tedy v situaci, kdy končí desetiletá válka mezi Řeckem a Trójou. Úvod je ukončen efektním vypuštěním bílé holubice z rukou Klytaiméstry, manželky řeckého krále Agamemnóna, vítěze dlouhé války. Tímto symbolickým gestem se do hry také dostává samotná vila, ze které je holubice vypuštěna. Následuje majestátní návrat krále v podání Jana Jankovského (v alternaci s Tomášem Petříkem). Přestože svůj návrat a proslov hraje Jan Jankovský s velikostí panovníka, pozornost strhává především Lucie Trmíková (v alternaci s Apolenou Veldovou), jako jeho žena Klytaiméstra, a to po celou dobu první části představení. Nejprve tedy jako manželka vítající svého muže, a především poté co svého muže zavraždí, kdy svůj čin sugestivně obhajuje. Následně do děje vstupuje na k obraně Klytaiméstry její milenec, Aigisthos, kterého skvěle ztvárňuje Tomáš Kobr, jenž našel přesnou hranici mezi Aigistovou zbabělostí a odhodláním jít si nekompromisně za trůnem po mrtvém Agamemnóvi. Vyostřují se tak spory a hádky s třemi starci, které ztvárnili Jiří Pěkný, Hynek Chmelař a Jaroslav Achab Haidler. Nutno podotknout, že jejich zobrazení opozice textu a ději pomáhá. Vrcholem prvního dějství je pak jednoznačně výstup Kassandry, válečné kořisti Agamemnóna, jejíž věštby děj značně posunuly. Výkon Terezy Hofové (v alternaci s Erikou Stárkovou), jež sdělení svých vizí podává s až šílenou naléhavostí, je jedním z vrcholů celé inscenace. Divák zřejmě zalituje, že její postava v dalším ději již místo nemá.

V první přestávce se vyplatí zcela prostor neopouštět, neb by divák jen tak mimochodem přišel o sugestivní popravu jednoho starce, jež je provedena sice stranou, ale i ona do děje zapadá.

Poté si už zpívající sbor argejských žen odvede diváky do prostoru přilehlé bývalé kavárny, kde se odehrává druhá část inscenace. V průvodu je čas si uvědomit, že hudbu k představení má na starosti Ivan Acher. I ona je vhodným průvodcem celé hry a dokazuje, že celý projekt byl promyšlen do nejmenších detailů. Pozoruhodné jsou kromě hudby také kostýmy Dragana Stojčevskiho a choreografie Antonie Svobodové. Vrátíme-li se k druhé části inscenace, uvidíme především návrat Oresteia do vlasti a jeho odhodlání pomstít vraždu svého otce. Intenzitu napětí, zda svůj čin dokáže provést, umocňuje jednak skvěle zvolený prostor, tak sbor argejských dívek, které definitivně vstupují do hry nejen jako doprovodný dav, ale jako pevná část děje. Pochválit je nutno jak Matěje Anděla, který se do postavy Oresteia postupně výtečně vžil, ale také Lucie Trmíkové a Tomáše Kobra, jejichž postavy v tomto dějství naleznou smrt z rukou Oresteia. O tom, zda spravedlivou, pojednává třetí a poslední část hry. 

Obecenstvo se znovu přesune, společně s argejskými ženami či otrokyněmi, které však už nyní představují prastaré bohyně Erínye, jež se s vytrvalostí a posedlostí štvou po Oresteiovi. Efektně jsou oděny do šatů mrtvé Klytaiméstry a zobrazují zběsilé feny. Jejich výstup na mohylách před začátkem posledního dějství dost možná odkazuje, že se na tomto ostrově v 18. století konaly psí štvanice na divokou zvěř. Připomene se nám tak opět jedinečnost prostoru, kde tvůrci tuto antickou tragédii nastudovali.

V závěrečném dějství, uváděném zase pod širým nebem a využívající především zeď bývalého zimního stadiónu se svými žebříky, se dočkáme po krátké chvíli soudu, jenž má definitivně zpečetit osud Oresteia. Na jedné straně tu máme roznícené Erínye, na druhé pak Oresteia a boha Apollóna v podání Aleše Bilíka. Soudkyní je pak Athéna, kterou hraje s chladnou tváří Marie Štípková. V průběhu celého soudu, a nejvíce pak v podávání jednotlivých aspektů jednání Oresteia, je pak cítit největší přesah inscenace do dneška. Kromě absolutního finále, ve kterém je rozhodnuto, že Orestés bude žít, pak musím jednoznačně ocenit všechny představitelky Erínyí, jejichž účinkování ve hře nebyl jen nějaký komparz, ale regulérní herecké výkony, bez kterých by si doufám tvrdit, nebyl Oresteia kompletní. 

Závěrem bych chtěl všem tvůrcům poděkovat, že pro pražské léto vytvořili jedinečný projekt. To s jakou pečlivostí jej stvořili, budí nejen obrovský respekt, ale dle všeho dali základ pro další pokračování Antické Štvanice. Začíná tak cyklus, který je nutné sledovat, a proto si udělejte příští léto čas, abyste se mohli vrátit o tisíce let zpět v historii a byli svědkem událostí, které k nám přes svůj věk budou i nadále aktuálně promlouvat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.