Před třemi lety měla v Jihočeském divadle premiéru hra, která naprosto zásadním způsobem patří do tamějšího koutu země. Pokud bychom byli přesní, tak by její knižní předlohu měli povinně znát i všichni studenti a optimálně i občané naší republiky, protože společně s některými jinými hrdinskými činy jednotlivců ve dvacátém století je ten o pravém Králi Šumavy zcela jedinečný. Inscenace Návrat Krále Šumavy ale není v posledních letech jediným dramatickým kusem, který regionálně zapadá do dramaturgického plánu Jihočeského divadla. Minimálně dvě adaptace knih Jiřího Hájíčka Selský baroko a Rybí krev se rovněž věnovaly zdejšímu kraji, respektive rodákům a jejich životním peripetiím, které si na ně přichystal nelehký osud. Žel tyto dvě inscenace již na repertoáru nejsou a stejný osud bude čekat v této sezóně i podařenou divadelní adaptaci Lukáše Brutovského již zmíněné knihy Davida Jana Žáka Návrat Krále Šumavy.

Pokud jste knižní předlohu nečetli a jméno Josef Hasil vám nic neříká, vězte, že vám schází povědomí o příběhu muže, který dosahuje až neuvěřitelných rozměrů. Krátce po svých dvacátých narozeninách rodák z obce Zábrdí v okrese Prachatice utekl z totálního nasazení v Pasově do Čech, aby zde zažil konec druhé světové války a hned se přidal ke sboru národní bezpečnosti. Na rozdíl od různorodých intelektuálů prokoukl zločinecký režim ihned v roce 1948 a po neúspěšném pokusu překročení hranic byl zatčen a odsouzen na devět let. Josef Hasil však patřil k hrstce lidí, kterým se podařilo z komunistických koncentračních táborů utéct. Dostal se až do Západního Německa, ale tím jeho příběh neskončil. Naopak, začal pracovat pro americkou zpravodajskou službu CIC a jako agent chodec déle, než tři roky převedl velké množství lidí do svobodného světa, přičemž o dramatické chvíle, přestřelky a další napjaté situace nebyla nouze. Josef Hasil by letos oslavil 100 let, ale jelikož se dožil alespoň pětadevadesáti, mohl se podílet i na vzniku již zmíněné knihy.

Jelikož životní pouť Josefa Hasila byla nebývale bohatá a román o tomto hrdinovi je rozsáhlý, bylo nutné, aby tvůrci našli vhodný klíč, jak příběh pravého Krále Šumavy převést na jeviště. A ten se autorovi adaptace, ale též hudby, a především režie Lukášovi Brutovskému nalézt podařilo. Předpokládám, že na tom mají podíl i dramaturgové Olga Šubrtová a Miro Dacho. A výslednému přesvědčivému tvaru zajisté napomohla i scéna Pavla Boráka a kostýmy Markéty Sládečkové. A jakýže je onen klíč, který divákovi odemyká životní příběh Josefa Hasila? Zjednodušeně by se dalo napsat, že líčí z velké části děj z pohledu ženských očí, které byly s Josefem Hasilem nejvíce v kontaktu. Sice to není přesné, protože bez hlavní postavy, ale také třeba bez jeho bratra, by se sotva velký příběh spojil v celek, ale rozhodně je představení zvoleným stylem emočně naplněné měrou vrchovatou.

A o které ženy jde? Pominu-li agentku C5 v přitažlivém podání Teresy Schel, jedná se o Marii Vávrovou, se kterou měl Josef Hasil dítě, a která nevyužila situace, aby se s malým synem dostala přes hranice. Místo toho třikrát okusila komunistický kriminál a vlastní dítě ji ve třech letech nepoznalo. Marii hraje nádherně procítěným způsobem Eliška Brumovská. Zajímavou příležitost dostala také Daniela Šišková, která ztvárnila Růženu aneb Hasilovu neteř. Vlastně malou a zmatenou holku, což byl nelehký úkol, ale Daniela Šišková jej zvládla se ctí. Věra Hlaváčková zase věrohodně předvedla Hasilovu řekněme milenku Vlastu a vyrovnaný dámský koncert ještě doplnila Daniela Bambasová jako Hasilova matka Rozálie. Jejich smutné osudy jsou sice rozdílné, ale podané jsou naprosto přesvědčivě. Sílu souboru Jihočeského divadla potvrzují i pánové, kteří musejí obsáhnout několik rolí. Nad všemi pak ční energický a charismatický Tomáš Drápela. Z něj Hasilova síla vychází až hmatatelně. Režisér se však nerozhodl představit divákům jednoznačného hrdinu, ale jednoduše muže, který se ani nemohl zachovat jinak. Jeho dejme tomu sukničkářství mu pak dodává další potřebný lidský rozměr.

I přes silný lidský příběh, a jak jsem zmínil nejeden, neb kolem Hasila byla řada dalších osob, které měli nelehkou životní pouť, je chvílemi těžké si představit, že se nacházíte na Šumavě. Samotná scéna je sice vystavena nápaditě, ať už se jedná o zadní průchozí stěnu nebo rigol, ale nasvícení a kouř šumavské močály nahradit nedokáží. Už se nedozvím, jak moc odlišné by bylo zpracování v českokrumlovském parku za využití točny, protože tam se inscenace nenazkoušela, ale během představení mě tahle myšlenka rozhodně lákala. I tak je ale Návrat Krále Šumavy silný divadelní zážitek, na jehož konci vám při čtení obětí zrůdného komunistického režimu nebude veselo. V každém případě patří Jihočeskému divadlu velký potlesk, že tento pošumavský western, jak jej sami oprávněně nazývají, nastudovali, a alespoň několik sezón uváděli. Ještě je možnost jej navštívit, tak neváhejte. A pokud byste nestihli návštěvu divadla, určitě sáhněte po knize. Anebo bude třeba někdy Český rozhlas opakovat četbu na pokračování, v níž tento román namluvil, kdo jiný než Tomáš Drápela.