Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Oheň, voda, vítr v jednom bytě
Lukáš Holubec, 18.8.2020

Spojení hravého a pro mě i divadelně inteligentního souboru Divadla D21 s autorem a režisérem Davidem Drábkem, jenž oplývá stejnými schopnostmi, mne již při zveřejnění záměru spolupráce naplnilo pocitem očekávání, které ještě umocnil fakt, že předlohou pro novou hru by měl být výtečný film Rain Man, byť jsem předpokládal spíše jen inspiraci známým snímkem, než jeho opakování v jiných kulisách. Má domněnka se naplnila, což není samozřejmě špatně. Naopak, autor především využil skutečnosti, že film Rain Man je obecně považován za nejznámější či spíše za nejvíce zpopularizovanou sondou do světa autistických lidí a jasně daným názvem hry tak diváka již před začátkem představení připravil na výchozí motiv inscenace, z něhož pak stvořil přirozeně jiný příběh než je ten z pera amerických scénáristů. A tím dosti o Rain Manovi. Rain Woman je jednoduše jiné dílo. Žádná road movie, ale pěkně český obývák.

Magdalena K. Hůlová stvořila scénu moderního bytu, z něhož jsou diváci připuštěni do jeho středu v podobě obývacího pokoje. Společně s úvodem inscenace, v níž postava Zdeny bezduše předříkává aktuální slevy ze supermarketu, by měla jasně odkazovat na prázdnotu životů dnešní generace po třicítce, respektive partnerského soužití bez dětí. Nejefektivněji působí zadní prosvícená část scény, ale jinak se de facto vše odehrává na pohovce či v její blízkosti, což přirozeně klade ještě větší nároky na text samotný a jeho divadelní interpretaci.

Výchozím motivem je smrt matky, po které „zbyde" autistická dcera Adina v podání Ivany Machalové a je „přiřazena" do domácnosti ústředního páru. Tedy již zmíněné Zdeně v podání Hany Mathauserové, sestry Adiny, a Snorrimu, jejímu partnerovi, který je původem z Islandu a jehož hraje bezchybným způsobem Gustav Hašek. Kvarteto účinkujících pak doplňuje Marek Zeman. Naštěstí si kromě ladně pohybujícího čerta z reklamy na lék umožňující rychlý nástup erekce také mohl vystřihnout sice do děje nepříliš pasující, ale jinak vyvedenou postavu Lukáše, stoupence církve Svědků Jehovových.

Poté, co se poměrně brzy objeví na scéně autistická Adina, může divák sledovat, kterak její přítomnost ovlivní společné žití ústředního páru, přičemž je od první chvíle jasné, že se jedná spíše o náhražku dítěte, než plnohodnotného členy rodiny. Žel jsou ve hře nejzajímavějšími momenty ty, o nichž se mluví, než ty které se na jevišti odehrávají. Jelikož humor je v Rain Woman silně kolísavý, našel jsem si v inscenaci alespoň příběh Snorriho, který postupem času odhaluje své kořeny a bouřlivou minulost. Žel se jedná byť o přesvědčivě podané promluvy, ale pořád jde spíše o popisování. Samotné dramatické situace na scéně pak naopak příliš autenticky nepůsobí. Přičtu-li k tomu několik takřka bezvýznamných detailů, které měly buď navodit dojem přirozenosti, tím je například zbytečné odnášení odpadků (zde však alespoň doufám, že to mělo nějaký technický význam), humorných situací, jakým je pravý důvod pouštění skladby od Dalibora Jandy nebo snad skloubit vtip a zároveň trochu polidštit postavy, což je zase patrné u scény s želvami, vychází mi nepříliš zajímavé pásmo scén nahrazující silný příběh, jenž by šel do hloubky či alespoň dramaturgicky vyjasněný záměr, protože divák je sice oním rybím okem bezpečnostní kamery, jak uvádí v programu k představení autor a režisér David Drábek, ale silně mi evokující reality show, kde se vlastně nic moc neděje.

Přejdu však k tomu, co zdobí zpravidla veškeré inscenace uváděné v Divadle D21 a tím jsou herecké výkony. Hned v úvodu si de facto vystřílím všechen pochvalný prach, protože zmíním Gustava Haška. Přestože má na svém kontě již řadu divadelních rolí, osobně jsem jej viděl podle mých záznamů jen v Honu na Jednorožce v Divadle Minor. Napíši to přímo a bez jakýkoliv zábran. Gustav Hašek je ozdobou Rain Woman. Postavu cizince podává s přirozeností budící zvědavost, zda snad skutečně nepochází z jiné země či alespoň v zahraničí nějakou dobu nepobýval. Teď píši nejen o charakteristicky působící mluvě, ale i vnímání české reality z pohledu islandského svobodomyslného muže, které je neskonale přesné. A protože své ztvárnění postavy v závěru inscenace doplní i přesvědčivým monologem, jedná se skutečně o ten pravý důvod, proč Rain Woman nevynechat. Nejsem si sice jist, zda chtěl David Drábek nakonec nejvíce strhnout pozornost na tuto postavu, ale v mém případě, jak jsem již naznačil výše, to tak dopadlo.

Hana Mathauserová již klasicky nezklamala. Jako sestra autistické Adiny i jako partnerka uvolněného Snorriho působila civilně a autenticky. Překvapivě jsem však necítil dostatečné napětí, kdy se zmiňovala o svém záporně vnímajícím dětství a dospívání. Ovšem při větším zamýšlení jsem přistoupil na fakt, že se člověk po jisté době chová i k těm nejhorším přízrakům minulosti takřka netečně nebo jen se slabým odporem. Z tohoto pohledu byla Hana Mathauserová opět přesná. Možná mi tak spíše chyběly nějaké dramatičtější proměny. Přeci jen tomu děj příležitost dával. Žel záměr dramatikův byl zřejmě jiný.

Marek Zeman na svoji větší roli v Divadle D21 stále čeká. Já doufám, že se ji dočká v následující sezóně v Kafkově Americe. V každém případě je již v souboru zabydlen, a také každou svoji roli podrobuje osobní analýze, alespoň tak to na mě působí. I postava Lukáše v Rain Woman působí nezaměnitelně. Svědek Jehovův však v ději příliš velké ospravedlnění nemá. Slouží toliko jako nástroj pro humorný „dialog" s Adinou a „dialog" se Snorrim, který má více odhalit nitro postavy Islanďana. V prvním případě však mluví spíše jen Lukáš a v druhém zase Snorri. Marek Zeman zvolil jemný ostych, jímž svoji postavu zabalil do pláště nenuceně komického a jeho výstup tak rozhodně patří k těm ve hře povedeným.

Nejvíce rozporů u mě vyvolala postava Adiny. A nevím, nakolik své do jisté míry zklamání mám adresovat Ivaně Machalové a nakolik autorovi Davidu Drábkovi. Adině byly sebrány, respektive jí nebyly vůbec dány jakékoliv projevy dospělosti. Podat autistu jako malé dítě, vybavit ho jen několika slovy, přičemž jedno dětské zvolit se záměrem pro efektní pobavení, ačkoliv působí spíše jen trapně, je pro mě jednoduše nepřijatelná zkratka. Absolutní rezignace na možné citové projevy, ubráním prostoru, kde mohl divák cítit cokoliv, od dojetí přes pochopení, je pro mě nepochopitelné pohřbení této postavy. Úsporné kývání, nepřítomný výraz a intenzivní křik je pak po hříchu asi to nejvíc, co mohla Ivana Machalová předvést.

Rain Woman je pro mě inscenace, jež není dramaturgicky konzistentní. Vliv dětství či dospívání na život v dospělosti je zde sice postupně stále více v popředí dění, ale reálně sledujeme příběh, jež má větší potenciál, než se ve finále podařilo vytěžit. Nezajímavý partnerský vztah narušen „cizím" elementem nevyužil potřebné dramatičnosti a humor, jak jsem již zmínil, byl také dosti nevyvážený. Drábkův  komediální talent a vtipné kreace Gustava Haška, tak například střídalo opětovné pouštění „hitu" Dalibora Jandy Oheň, voda, vítr. Ptáte se na vtip? Tato píseň byla nutná k tomu, aby se Adina mohla vyprázdnit. A představení nezachránilo ani samotné finále, které vlastně jen podtrhlo fakt, že v Rain Woman lze nalézt zajímavé nápady, ale jako celek ničím zaujmout nedokáže.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.