Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pomsta za zvuků Schubertových smyčců
Lukáš Holubec, 30.11.2018

Přibližně po třech měsících, kdy měla premiéru inscenace Expres na západ, v níž byl nosným motivem spor o víru v Boha, přišlo Divadlo Ungelt s novou hrou, která se vyjadřuje k dalším zásadním lidským tématům.

Smrt a dívku jsem zhlédl až více než dva a půl roku po premiéře, ale to nic nemění na tom, že můj potlesk pro pana ředitele Milana Heina, jenž toto psychologické drama vypustil na své jeviště, je upřímný a intenzivní.

Ariel Dorfman, který se narodil za druhé světové války v Argentině a následně strávil dětství ve Spojených státech, prožil nejzajímavější životní kotrmelce v Chile, kde se začátkem sedmdesátých let dostal až k práci kulturního poradce pro nově zvoleného levicového prezidenta Salvadora Allendeho. V roce 1973 pak převzal vládu vůdce pravicové vojenské junty Augusto Pinochet. Ariel Dorfman jen o vlásek unikl smrti a následujících sedmnáct let z exilu nešetřil kritikou Pinochetovy diktatury. Bezprostředně po konci Pinochetovy vlády na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jenž však proběhl bez vypořádání se s minulostí a v sametovém obalu, napsal Ariel Dorfman své nejznámější dílo Smrt a dívka.

Text měl světovou premiéru v roce 1991 v londýnském Royal Court Theatre. Za zmínku jistě stojí i film z roku 1994, v němž se v režii Romana Polańského objevili Sigourney Weaver, Ben Kingsley a Stuart Wilson, a který byl inspirací pro herečku Hanu Vágnerovou, díky níž se Smrt a Dívka objevila také na českém jevišti. Konkrétně před pěti lety v režii Filipa Nuckollse v pražském NoDu. Já jsem se s Dorfmanovým textem setkal až letos na scéně Divadla Ungelt.

Komorní příběh, pro něhož je prostor jeviště v Ungeltu jako stvořený, se odehrává těsně po konci Pinochetovy vlády. Gerardo Escobar v podání Tomáše Dastlíka je jmenován předsedou výboru, který byl měl mít na starosti vyšetření porušování lidských práv za minulého režimu. Jeho žena, kterou skvěle hraje Lucie Štěpánková, prošla během diktatury peklem. Mučení, opakované znásilňování, ponižování... z toho všeho je mi zle, jen to píši. Jak se může cítit oběť, si jistě ani nedokážeme představit. Ale co cítí, když potká tváří v tvář toho, kdo byl oním mučitelem? To je jedna ze stěžejních otázek Dorfmanova textu. A jelikož si obratně poradil i se záludnou překážkou, jak tyto dvě postavy dostat do jednoho prostoru, aniž by divák s jistotou věděl, zda se jedná o správného trýznitele, působí inscenace věrohodně a může se věnovat dalším palčivým otázkám.

Zásadním se může zdát především věčné téma, zda má jedinec právo vzít spravedlnost do vlastních rukou. V tomto případě umocněné faktem, že se jedná přímo o oběť samotnou, jež je přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí. Navíc do hry vstupuje otázka vymahatelnosti práva. Připomeňme, že sám Augusto Pinochet zůstal na postu vrchního velitele armády až do roku 1998. Ariel Dorfman evidentně moc dobře věděl, že přerod společnosti nebude řekněme eticky čistý. Existují všelijaká lidská selhání, ale existuje také klíč k jejich prominutí? A jsou mučení, znásilňování a podobné zrůdnosti vůbec lidská selhání? Nejedná se zcela evidentně o nelidskost? Lze i pak dojít k odpuštění? Nebo je na místě pomsta, protože nelze ani ona zvěrstva pochopit? A jak pak dále žít ve společnosti pospolu? Může bezcitný viník a jeho oběť sdílet dále společný prostor? Nebo je k tomu potřeba smíření? A opět, lze to vůbec? A máme to dokonce snad dopustit?

Nepochybuji, že divák si nejen tyto otázky bude pokládat během představení i po něm. Navíc je tu ještě jedna až pikantní záležitost, kterou je Jiří Svoboda. Režisér filmů jako Zánik samoty Berhof nebo Skalpel, prosím, který se v Divadle Ungelt již před lety představil s výjimečnou inscenací Picasso. Už jeho členství v KSČ od roku 1975, přičemž sám měl s totalitní mocí problémy, vzbuzuje otázky. Ale možná ještě naléhavější by mohla být „Proč se bezprostředně po sametové revoluci stal předsedou KSČM?". Odpověď by zajisté mohla souviset i s tématem Smrti a dívky, a sice vyrovnání se s minulostí. Upřímnost a z dnešního pohledu bohužel naivitu ještě potvrzuje Svobodův skvělý film z roku 1990 Jen o rodinných záležitostech, ve kterém je bez okolků ukázaná ta nejděsivější tvář totalitní moci v době, kdy se soudruzi začínali požírat navzájem.

Smrt a dívka nastavuje zrcadlo minulosti. V době, kdy každému třetímu svéprávnému voliči v České republice nevadí odevzdat svůj hlas hnutí, v jehož čele stojí dlouholetý člen zločinecké organizace a usvědčený konfident státní tajné bezpečnosti, jsou otázky nevyrovnání se s minulostí více než aktuální.

Nezbývá tedy než inscenaci jednoznačně doporučit. Text je skutečným skvostem a témat k zamyšlení dostatek. Kromě výtečné Lucie Štěpánkové, pak obstáli i její kolegové Tomáš Dastlík a Petr Stach, který ukazuje, že i pod sympatickým vzhledem se může skrývat netušené zlo. Sklíčenou atmosféru pak doplňuje Schubertův smyčcový kvartet č. 14 d moll s názvem Smrt a dívka.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.