Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Sklenice láku bez okurek
Lukáš Holubec, 21.2.2020

V Divadle D21 sáhl její umělecký šéf Jakub Šmíd po předloze, která je mému srdci nejbližší. To je samozřejmě zcela zbytečná informace, ale mám potřebu ji úvodem zdůraznit, neb Zločin a trest ve mně vždycky rozechvěje mé nejniternější a nejskrytější city, a to je pak člověk v takovém rozpoložení, že může klidně i nevědomky ublížit. Jedním dechem tedy musím raději dodat, že si práce Jakuba Šmída a celého Divadla D21 nesmírně vážím. Snad nebudou následující řádky subjektivnější než obvykle, ale jedná se prostě o Zločin a trest a to jsem evidentně předem zaujatý.

Zločin a trest je první román, který jsem si pořídil z vlastní vůle, přečetl takřka na jeden zátah a snad jen s několika nádechy a výdechy jej založil jako první svazek do své vznikající knihovny. A hned poté poprvé vyrazil sám do divadla. Tehdy, v minulém tisíciletí, jsem pak zažil to, co lze nazvat životním zlomem. Byla jím inscenace Zločinu a trestu v Divadle v Řeznické v režii Viktora Polesného s Martinem Myšičkou v hlavní roli. Nedlouho poté přišel neméně intenzivní zážitek z inscenace Raskolnikov – jeho zločin a trest v režii Vladimíra Morávka patřící do projektu s názvem Sto roků kobry v hlavní roli s Petrem Jeništou. Ten se tak v roli Raskolnikova představil již v krátké době podruhé za sebou. Věhlasný polský režisér Andrzej Wajda totiž Dostojevského román zdramatizoval a v roce 1984 inscenoval, a povolení nastudovat jeho verzi získala u nás režisérka Lída Engelová, která ji uvedla v Ostravě, a v roce 1999 se k ní vrátila v Liberci, kde se právě Petr Jeništa jako Raskolnikov poprvé představil českému obecenstvu. A k dramatizaci Andrzeje Wajdy se v Divadle D21 uchýlili i nyní. Osobně jsem se s verzí Andrzeje Wajdy dosud nesetkal. Známo mi bylo, že se jedná o komornější dramatizaci, a tak jsem pocítil i obavy, zda se vůbec ještě bude jednat o Zločin a trest, tak jak jej vnímám já. Výsledné dojmy jsou rozporuplné, ale i tato verze, a zpracování v Divadle D21, klade zásadní životní otázky a navíc se Šmídova inscenace jasně pohybuje v mezích dramaturgického plánu pro sezónu 2019/2020 s názvem „Kam až smíme?" zkoumající hranice lidské svobody.

Hlavním znakem Wajdovy úpravy, budu-li předpokládat, že se ji v Divadle D21 drželi, je zachování střetu studenta Raskolnikova, jenž spáchal vraždu s přesvědčením, že koná-li s ušlechtilým posláním je morálně bez viny, s vyšetřovatelem Porfirijem Petrovičem, který pracuje na odhalení pachatele skrze jeho poznání. Ostatní postavy, v této úpravě konkrétně tři, jsou nemilosrdně odsunuty z hlavního dění, a některé schází úplně.

Scéna a kostýmy Lenky Odvárkové nezasazují děj do nějaké konkrétní historické doby. Myslím, že tvůrčí tým si v tomto ohledu dal záležet, aby vyznění inscenace zůstalo časově nezařazené, čímž se zvýraznila nadčasovost předlohy. Přesto by mohla snad Raskolnikova sportovní souprava či Petrovičova kožená bunda odkazovat na konec minulého století, ale myslím, že to není podstatné. Hudební doprovod pak naopak potvrzuje, že místem děje je Rusko, ale koneckonců ani to není nijak podstatné. Šmídův Zločin a trest je spíše časový a geografický unisex. Troufám si tvrdit, že právě z důvodu, aby se zdůraznila univerzálnost ústředního tématu, kterým je vnímání viny. Píši-li „Šmídův Zločin a trest", nejsem zřejmě zcela spravedlivý. Myslím, že nemalou práci na pojetí inscenace má dramaturgyně Kristýna Čepková.

Herecky Zločin a trest v Divadle D21 obstál. V roli Rodiona Romanoviče Raskolnikova se představil Vojtěch Hrabák, který už se už na zdejším jevišti (pravda bylo to na malé scéně Divadla D21) objevil v inscenaci Král Ubu a opět ukázal, že má nominace na Talent roku v Cenách divadelní kritiky byla správná. Jeho výkon je energický, přirozeně přepíná své psychické rozpoložení v závislosti, zda právě jedná s vyšetřovatelem, přítelem či ženou jíž začíná být oddán. Připomeneme-li si, že se jedná o postavu studenta, dodal jí Vojtěch Hrabák i potřebnou rozevlátost. Leč čím více je jeho následné šílenství projevováno fyzicky, ubírá na síle utrpení psychické, v němž se bezpochyby Raskolnikov utápěl. Dost možná i Vojtěchu Hrabákovi, i přes jeho nesmírný um vcítit se do postav, schází na podobně těžkou psychologickou roli zkušenosti. V každém případě mi v určitých momentech chyběla právě ona odvrácenost a následná uzavřenost se do vlastního bolavého nitra. Jeho protivníka Porfirije Petroviče ztvárnil zkušený člen Divadla D21 Petr Pochop. A z jeho vyšetřovatele jsem měl příjemně nepříjemný pocit. Pohybující se v civilu působil spíše jako obžaloba z lidu a svým chováním šel ledově klidně po své „oběti". Podobnost s lidmi, za nimiž stojí pravda státního aparátu, a mají tak na své straně právo ač působí nelidsky, dokázal Petr Pochop předvést s obdivuhodnou přesností. Tento herecký výkon by neměl zůstat nepovšimnut! Jedinou ženou je na jevišti Soňa Kristýny Podzimkové. Její apatičnost ať už v situacích, kdy se prodává nebo čelí opovržení od vlastního otce, který ji k osudu prostitutky dohnal, dává prostor divákovi, aby se pokusil vcítit do její rezignace nad světem. Klíč k zoufalosti této postavy pak sama nabídne ve scéně odehrávající se na pohřbu otce, kdy svoji citlivost snad poprvé nechá vyplout na povrch. Dojem z jinak výborného výkonu mi však lehce pokazil fakt, že tvůrčí tým nechal potlačit Soninu obětavost, která je jinak charakteristickým znakem této postavy. Tím i částečně ubral na náznaku naděje, již Soňa v závěru poskytne. Byl to však záměr? Postavu přítele Raskolnikova, Razumichina ztvárnil Marek Zeman, který se poprvé v Divadle D21 objevil v předloňské Válce s mloky, a jelikož tehdy zaujal evidentně nejen mě, je již nyní platným členem souboru. Navíc přebral několik zajímavých rolí po Michalu Dudkovi. Ve Zločinu a trestu sice jeho postava nedostává tolik prostoru, ale přesto je nepřehlédnutelná. Jedná se však spíše o potvrzení, že Marek Zeman přesně zapadl do zdejšího souboru a osobně se těším na nějakou větší hereckou příležitost. Posledním z pětice účinkujících byl na premiéře Samuel Neduha, jehož alternuje Lukáš Šolc. Postava Sonina věčně zpitého otce Marmeladova může budit dojem, že je zde víceméně do počtu, ale pro dotvoření celku je naprosto nezbytná. A ač mi herecké hrátky laciného opilectví málokdy přijdou zajímavé a ještě více zřídkakdy vtipné, v tomto případě se naštěstí příliš netlačilo na pilu.

Inscenace má i velký smysl pro detail. To je ovšem znak pro Divadlo D21 obecný, a také jeden z mnoha důvodu, proč mám zdejší tvorbu opravdu rád. I ve Zločinu a trestu je řada rekvizit a scénických hrátek, jež mají svůj význam. Ať už jím je studeně působící zářivka v prostorech, v nichž operuje vyšetřovatel, v kontrastu s teple působícími žárovkami ze Sonina obydlí, nebo třeba řada květin, jež se na jevišti různě objevují. Podstatnou roli hraje také voda či hadr a popíjení postav z velkých zavařovacích sklenic jsem dokonce použil do názvu svého blogu. Ovšem také jako i paralelu pro vyznění inscenace, která je nápaditá, klade otázky, ale původní obsah se minimálně částečně vytratil.

Inscenační tým bezpochyby došel k naplnění podstaty dramaturgického plánu. Na otázku „Kam až smíme?" se tak nabalují další, které obsahují pojmy jako páchání zločinů ve jménu idejí, svědomí, posunutí vnímání mravních zásad, hranice, kam až se dá dojít bez trestu a řada dalších. Inscenaci však schází větší hloubka, kterou do románu Dostojevskij dostal oním zkoumáním a popsáním nekonečně tajemné lidské duše. Naléhavost vyvstanuvších otázek si tak musí divák uvědomit sám.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.