Již podeváté se režisérka Lucie Ferenzová představila na scéně pražského MeetFactory, čímž potvrdila, že ji tento prostor provází celý její tvůrčí čas. Tentokráte spojila síly s dramaturgyní Kateřinou Součkovou a společně vdechly život devadesát let starému románu polského spisovatele Witolda Gombrowicze Ferdydurke. Pro úplnost ještě doplním, že na dramaturgii se s Kateřinou Součkovou podílel ještě Matěj Samec, který s koncem roku 2025 po opravdu dlouhých letech opoustil MeetFactory. Z tvůrčího týmu Ferdydurke bych ještě zmínil dvojici Ditu Havránkovou a Andrijanu Trpković, jelikož jejich povedenou scénu a kostýmy především doplňují videoprojekce, která představení zásadně posouvají.

Výchozím motivem románu je setkání třicátníka se svým gymnaziálním profesorem, což mladíka katapultuje zpět do jeho studijních let. Určitá lákavost znovuprožití příjemných a zdánlivě bezstarostných dospívajících momentů je ovšem vykoupena vracejícími se pocity sociální vyloučenosti, a především všudypřítomné trapnosti. Každý divák si pravděpodobně vzpomene na svoji vlastní historii, která se nemusí přibližovat té, kterou prožila hlavní postava, ale díky divadelním zručnostem tvůrců naštěstí hrozí vnoření se do duše ústředního hrdiny, jehož jméno je Josef a pro umocnění jeho pocitů zvolila režisérka Lucie Ferenzová systém „čtyři jeden“, tj., že na jevišti můžeme sledovat rozpad postavy do čtyř já. Prim ovšem hraje perfektní Šimon Krupa, který v Josefovi na rozdíl od zbylé trojice zůstává po celou dobu představení.

Scénografie je vlastně poměrně jednoduchá. Samozřejmě evokuje školní třídu, čemuž napomáhají i sjednocené kostýmy s býlími svršky a širokými kalhotami. To je sice odkaz na dobu vzniku románu, tedy třicátá léta, ale oproti tomu používání selfietyče a live-cinema strhávají konkrétní časové zasazení příběhu. Lehce zastarale může působit i marný boj Josefa o přízeň studentky z vyšší společenské vrstvy. Nicméně scény pojednávající o této hrdinově lapálii jsou podány groteskně a sami o sobě příjemně baví. Především Jana Kozubková v představení využívá nejen svůj projev, ale specifické držení a pohyb těla. Jako kdybyste sledovali živou loutku. Hravost přidává i Jacob Erftemeijer, jenž si vystačí s prstem nahrazují knír a huronským projevem. V kontrastu s touto dvojící vyniká odtažitost a namyšlenost dívky Zuty v podání Anežky Šťastné.

Přestože působí inscenace spíše komediálním žánrem, závěrečné vydání se do exteriéru pomocí projekce nachystá postupné zvážnění a v samotném finále akcentují témata, po nichž dvojice Kateřina Součková a Lucie Ferenzová patrně šla. Neustálé hledání svého já, neodbytné pocity vnitřní nejistoty až bezmoci, a také neustále probíhající boje mládí, jež se brání formování se od starších generací. Postava Josefa nakonec vychází ze hry jako sice trapný, ale snad alespoň trochu svobodný čeledín. Znepokojující výpověď sebezpochybňování tedy sice nabízí naději osvobození, nicméně také potvrzuje, že nezáleží na věku či době, neb zásadní emoce a pocity prožije nakonec stejně každý o samotě sám se sebou. Tvůrčí tým se je nicméně v nápadité a povedené formě snaží ventilovat, abyste alespoň při představení Ferdydurke na to nebyli sami.