Blog redakce i-divadla
Oslavy deseti let existence Divadla X10 skončily v červnu roku 2024, tedy rok a půl poté, co byla uvedena prví část trilogie Liona Feuchtwangera Čekárna s názvem Úspěch. V úvodním díle se děj mimo jiné točil kolem pivnicového puče a postavy Ruperta Kutznera ve fantastickém podání Jana Bárty, který se v této téměř tříhodinové inscenaci představil jako budoucí německý kancléř, ale i v mnoha dalších rolích. Zlo se v Úspěchu začalo teprve klubat a postava Adolfa Hitlera byla na jejím konci uvězněna. Jenže dvacátá léta minulého století skončila a děj druhé části trilogie o židovské rodině úspěšných podnikatelů Oppermannových se odehrával už v letech třicátých. Národní socialismus se již k moci postupně dostal, a přestože tomu nemalé množství lidí nevěřilo, společnost začala být otevřeně nesnášenlivá a totalitní moc dosedla na trůn. Obě inscenace, tedy Úspěch a Oppermannovi byly nadmíru povedené. Nezbývalo než tento rozsáhlý projekt důstojně a kvalitně zakončit. Třetí díl Čekárny se jmenoval Vyhnanství a společně s prvními dvěma částmi měl derniéru v jeden červnový den roku 2024.
Závěrečný díl protifašistické trilogie se věnoval osudům německých emigrantů v Paříži v podvečer vypuknutí druhé světové války. Samotné nacistické zlo zde nebylo příliš podstatné zkoumat, jelikož se již naplno projevilo a své zvrácené pohnutky nijak neskrývalo. Jednalo se tedy spíše o odvrácenou tvář nevyhnutelného válečného konfliktu, kterými jsou emigranti, což je samozřejmě nejen neoddělitelná složka téměř každé války, ale pro naši společnost téma přirozeně aktuální. A samozřejmě nikoliv z pohledu strašení přívalu uprchlíků, jak tomu bývá zvykem u populistických stran již notnou dávku let, ale z reálného pohledu dopadu války na Ukrajině, která navíc územně dost možná neřekla poslední slovo.
Konkrétní osudy postav ve Vyhnanství také nebyly podstatné, a to nejen z pohledu, že inscenace měla již derniéru. Devět účinkujících kolem velkého a nevzhledného stolu, a jeho blízkém okolí, střídalo monology a dialogy ohledně svého stavu, případně stavu minulého, tedy před emigrací. Postavy měly sice poměrně dost prostoru, ale narozdíl od Úspěchu a Oppermannových jsem si k nim nedokázal nalézt žádnou bližší cestu. Jejich úděl byl sice předávám dostatečně zoufale a pochopení i soucit se dostavilo, ale to bylo žel málo. Určitě se to nedá příliš vytknout herečkám a hercům, jen prostě nebylo příliš co hrát. Inscenace sice byla osvěžena vizuální stránkou, přičemž nasvícení, kdy postavy vrhaly své velké stíny na zadní stěnu, výtečně doplňovala bezútěšnost situace, nicméně ani sebezajímavější a poutavější výtvarná stránka nemohla nahradit vyprázdněné dramatické situace. Mohlo by se sice zdát, že zoufalá až šílená statičnost postav je přirozenou reakcí na stálé vyčkávání z nejisté budoucnosti, ale s ohledem i na kompletní vyznění trilogie si nemohu pomoct, že mi Vyhnanství připadalo o dost méně povedené než Úspěch a Oppermannovi.
Vrcholem inscenace byla možná opilecká scénka v podání Vojtěcha Hrabáka a Ondřeje Jiráčka, ale mě osobně nejvíce zaujala opět postava německého kancléře. Jan Bárta pravda promlouval většinou z obrazovky, ale jeho výkon tu byl tak jako i v předchozích dílech Čekárny perfektní. Podobnost se současnými populisty nebo s již vládnoucími diktátory byla stoprocentní a vývoj jeho postavy se tak dokonal monumentálně. Tak jako vzestup zla a konkrétního jedince bylo ve Vyhnanství dobře vyobrazeno i naopak pád lidí bez domova. Nucení emigranti bojují o lidskou důstojnost, ideály jsou nahrazeny každodenním úsilím o přežití, a jejich provizorium a beznadějné čekání na lepší zítřky je naprosto zoufalým výkřikem, který nikdo neslyší. Takové to bylo ve Vyhnanství, které mělo sice podtitul Symfonie o naději, ale osobně jsem ji poupravil, tak jak je použito v názvu tohoto blogu.
Závěrem nezbývá než dodat, že i přes slabší třetí díl byla Čekárna více než důstojným projektem zasloužených oslav deseti let nenahraditelného Divadla X10. Jsem nesmírně rád, že jsem ji stihl vidět kompletní, byť tedy na poslední chvíli. A teď už se jen těšme na dalších deset let. Myslím, že je na co.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu