Umělecký soubor Ductus Deferens se pomalu etabluje na naší divadelní scéně a je potřeba si na něj trochu posvítit. Na širší hodnocení celé poetiky tohoto spolku ještě nemám jeho repertoár, jak se říká nakoukaný, ale minimálně je příjemné, že se aktuálně prezentuje především na jedné scéně, kterou je komorní prostor s celým názvem Tvůrčí dům Elišky Peškové - kreativní centrum při Švandově divadle, ovšem lépe zapamatovatelný pod zjednodušenou verzí Peškovka. Diváky, kteří nevědí, kde se nachází, jistě překvapí, že je tomu v ulici Elišky Peškové, která je umístěna neméně překvapivě za druhým rohem směrem od Švandova divadla.

Od loňského roku zde uvádí spolek mimo jiné i inscenaci s kreativním názvem Naši fabulanti. Jedná se o autorskou hru zakládajícího člena Ductus Deferens Petra Kulta a základním tématem tohoto díla jsou dezinformace, na které se autor dívá z různých pohledů na základě dějového motivu (ne)fungování jedné rodiny, v níž jsou zastoupeny různé složky naší společnosti jako celku. Hra je volně inspirována knihou Dana Arielyho Nesmyslnost: Jak je možné, že racionálně uvažující lidé uvěří neracionálním „pravdám“?. Přestože má představení záslužnou ambici šíření osvěty, zvolená forma komediálního žánru dělá ze sedmdesáti minut produkce příjemně fungující mix zábavy i kritického pohledu, jenž žalostně postrádají především oběti dezinformací.

Úmyslně pohodovou atmosféru již v úvodu představení navozuje Martin Polidar, který sedí na okraji jeviště a volně preluduje na kytaru. Alespoň jeho tóny vytváří tento nenásilný dojem. Pokud neznáte prostor Peškovky, vězte, že se jedná sice o prostor pouze pro maximálně šedesát diváků, ale elevace je dobře řešena. I samotné jeviště skýtá dostatek možností k prezentaci a vytvoření nápadité scény. Ta tedy zrovna v případě Našich fabulantů není nijak bohatá, ale o to více potěší strohost a jednoduchost. Dost možná i v kontrastu s tématem hry. Tedy kromě jedné točící se rekvizity, která by si zasloužila možná stejné varování jako používání stroboskopu. Kromě živé hudby obstarává úvod hry i průvodce představením, jímž byl v mnou viděné repríze samotný autor Petr Kult (alternován též Petrem Matyášem Cibulkou nebo Prokopem Košařem). Nutno dodat, že jeho uhrančivý zevnějšek, a především pohled, nejen zaujme, ale dokáže diváka upoutat natolik, že jeho vysvětlující a osvětové promluvy mají tím pádem vskutku charismatický háv a přenášejí divákům svá poselství přesvědčivě.

Na základě dne oslavy v jedné rodině probíhá představení, v němž se pravda dost šablonovité postavy různými způsoby staví k dezinformacím, řetězovým e-mailům a konspiračním teoriím, z nichž neunikne ani klasický gothajský salám. Starý otec, jeho razantní dcera, její submisivní manžel, a jejich svým způsobem k věcem lhostejná, ale nejvíce realitou zasvícená dospívající dcera jsou protagonisté příběhu, který je podáván humorným způsobem. Aby byla česká domácnost vyobrazena věrně, nechybí alkohol, jenž uvolňuje zábrany, a zpěvy, v nichž dostává možnost zazářit myslím že každý z účinkujícího kvarteta. Do tohoto děje chvílemi vstupuje zmíněný průvodce, aby dovysvětlil právě probírané téma či spíše jeho způsob prezentace a nenuceně glosoval dopad dezinformačních kampaní. 

Jedná se o generační divadlo, takže i účinkující zatím olizují třicítku zespoda, ale herecká vyhranost je určitě přítomna. Především Martina Jindrová jako manželka, dcera a matka a Marek Frňka v roli starce, zvládají své party perfektně. Poměrně s klidem se dají odpustit i jisté stereotypní charaktery postav a trochu zbytečný tlak na scény pod vlivem alkoholu, které mají samozřejmě ambici pouze pobavit, což ale inscenátoři zvládají i bez toho. Ovšem nejpovedenější jsou situace, kdy je komika a vážnost dané chvíle dobře namíchána. Takovou je například přehrávaná scéna, v níž všichni k sobě promlouvají způsobem, aby nikomu neublížili, což se v realitě přirozeně neděje. Tato lekce, jak komunikovat je dost možná vrcholem představení. Ačkoliv je inscenace zdařilé dílo, ke konci k jinak optimální časové stopáži více a více prosakovala místa prozrazující, že si tvůrci moc nevěděli se zakončením hry. Finále by si žel zasloužilo lepší myšlenku, ale rozhodně nic nekazí. Spíše zbytečně zahazuje možnost závěrečného vygradování.

Jestliže byl cíl inscenace vzbudit v divácích kritické myšlení a podívat se na problematiku dezinformací ve veřejném prostoru humornou i osvětovou formou, pak svůj účel splnila. Jelikož se představení uvádí i pro studenty škol, může být ambice vysvětlování nutnosti mediální gramotnosti naplněna. Obzvlášť při uvědomění si, že drtivá většina žáků má své rodiče a prarodiče. A právě na příkladu fungování komunikace v rodině jsou Naši fabulanti ideální formou prezentace daného problému. Z tohoto pohledu bych se nebál zařadit inscenaci mezi tipy. Z pohledu samotného divadelního provedení se jedná o sice příjemnou podívanou, ale přeci jen ještě schází větší propracovanost. Ovšem Ductus Deferens mají rozhodně dobře nakročeno k tomu, aby se stali nepřehlédnutelnou součástí pražské divadelní scény. Jejich tvorbu zdá se vyplatí dále sledovat.